Chytré hodinky - vychytávka nebo nesmysl za tisíce?

Jeee, co to máš? A k čemu to je dobrý? Ono to svítí? Haha, zase si máš stoupnout, jo? Není to blbost? To já bych to určitě nevyužila… To jsou pravděpodobně reakce vašeho okolí po tom, co vás prvně uvidí na zápěstí s novým digitálním společníkem. Proč společníkem? No…

Psal se rok 2015, kdy společnost Apple uvedla na trh svoje první chytré hodinky, které se vzápětí staly hitem. Ostatní společnosti se nechtěly nechat zahanbit a další podobné produkty, s většími či menšími vylepšeními, na sebe nenechaly dlouho čekat. Každé uvádění nějaké novinky na trh doprovází jistá obava z toho, jak bude zákazníky přijata. Průvodní rozpaky a nejistota dělí zákazníky na ty, kteří mají odvahu jít s dobou a zkusit něco nového, a konzervativní zastánce klasiky. I v mém případě se jednalo spíše o konzervativnější pohled, vždyť to jsou hodinky s malým displejem téměř v ceně iPhonu?! Proč mám dát 10 000 korun za to, aby mi iPhone ležel v batohu?!... Párkrát si rozumně zdůvodníte, že takovou věc přece nepotřebujete… ALE… má je kolega v práci, vaše kamarádka… všichni si to pochvalují…hmm, ptáte se sami sebe proč? Vždyť je nechtěli ze stejných důvodů z jakých je odmítáte i vy. Shodou náhod nebo „omylem“ se stavíte v obchodě s nakousnutým jablkem, vyzkoušíte… a nejpozději do týdne si pravděpodobně jdete pro ty svoje.
 
Hodinky si zamilujete ihned po nasazení. Skvěle vypadají, což koneckonců musí uznat i milovník klasických analogových hodinek. Po zapnutí se okamžitě spárují s vaším telefonem a od té doby se z vás stane nerozlučná dvojka. Hodinky měří tep, monitorují spánek, zobrazují veškerá upozornění z vašeho mobilního telefonu jako jsou hovory, sms a notifikace sociálních sítí. Co víc? Spáruje se vám i diář, dostanete se do mobilní banky nebo ovládáte hudbu, což je opravdu pohodlná záležitost v případě, že váš ranní outfit jaksi nemá kapsy a mobil zrovna nemůžete držet v ruce, protože je lepší se v přecpané tramvaji spíš přidržovat tyče. Navíc i v práci na poradě můžete nenápadně sledovat aktuální dění a upozornění. Vypadá líp, když koukáte na zprávy na hodinkách, než když taháte mobil z kabelky. Negativa?! Ano, váš digitální parťák si jednak potrpí na nabíjení, zároveň vás bude umět taky pěkně poprudit. Dohlédne na to, abyste se hýbali, dlouho neseděli, občas se zklidnili a zhluboka nadechli, přičemž je mu vcelku jedno, jestli jste zrovna na poradě, v kině nebo romantické večeři. Ve vašich sportovních výkonech vás bude podporovat a motivovat. Ruku na srdce, vidět, kolik za den spálíte kalorií potěší… a co potěší mnohem víc? Nějaká ta dobrota nebo sklenka vína, kterou si tak můžete dopřát navíc a úplně bez výčitek. Kalorický příjem a promile naštěstí hodinky ještě měřit neumí.

Proč tedy investovat do chytrých hodinek?
  • Už nikdy nebudete sami a lenost budou komentovat častěji, než vaši rodiče v době vašeho dospívání
  • Máte všechny informace po ruce, ukazují vám náhledy veškerých zpráv, které tak chtě nechtě začnete filtrovat… poměrně příjemná úspora času.
  • Máte přímo na ruce číslo přijíždějícího taxíku, protože kdo si má tu SPZtku pamatovat…
  • Při běhání vám ukazují uběhnutou vzdálenost.
  • Pravděpodobně zhubnete… Začnete makat, abyste předešli šikaně od vašeho drahého digitálního kamaráda.
  • Jsou poměrně nekompromisní, pokud jde o ranní buzení… to vibrování na zápěstí není kdovíjak příjemné.
  • Nošení diáře a hledání, co kdy máte odpadá. Kliknete na datum na displeji a prostě víte.
  • Ještě vás to nepřesvědčilo? A co takhle fakt, že hodinky seženete v několika barevných provedeních? Nebo možnost výměny pásků, dolaďte si hodinky podle toho, v čem ráno zrovna jdete. 

Chytré hodinky jsou šikovným pomocníkem a motivátorem. Na internetu najdete nepřeberné množství možností jejich nákupu. Záleží jen na vás, zda budete preferovat cenu, značku, operační sytém nebo barvu. V rámci redakce jsme vyzkoušeli Apple Watch 3 a Samsung Gear Fit2 Pro a oboje můžeme s čistým svědomím doporučit.
 
A co vy, už máte svoje chytré hodinky?

Pšeničné klíčky pro zdraví, ne však pro lepkovou a glutenovou intoleranci

Pšeničné klíčky jsou naším dalším klíčem ke zdraví a zdravému životnímu stylu. Jedná se o součásti pšeničného jádra, díky kterým se pšenice může rozmnožovat. Z celé pšenice jsou nutričně nejbohatší. Je možné je použít jako posyp na koláče, zmrzlinu nebo do jogurtu. Bývají také součástí různých müsli směsí. Já miluji pšeničné klíčky na čerstvém chlebu s máslem. A v pořádné vrstvě :).
 
Pšeničné klíčky jsou skvělým zdrojem rostlinných bílkovin, vlákniny a zdravých tuků. Dále obsahují nezanedbatelné množství vitaminu B (Niacin, Thiamin a B6), hořčíku, zinku, thiaminu, folátu, selenu, draslíku a fosforu. Mají vysoký obsah vitaminu E, což je skvělý antioxidant (antioxidanty eliminují volné radikály v těle a jsou tedy významnou prevencí před nemocemi).
 
Obsahují také značné množství kyseliny listové (ze skupin B vitaminů), která je velmi významná hlavně v prvních 3 měsících těhotenství, protože je velice důležitá pro vyvíjející se plod. Kyselina listová také pozitivně ovlivňuje zdravotní stav diabetiků.
 
Z pšeničných klíčků se vyrábí také olej, který pomáhá kontrolovat a udržovat zdravou hladinu cholesterolu v krvi, což bylo potvrzeno Evropským úřadem pro bezpečnost potravin.
Pšeničné klíčky jsou také používány k udržení zdraví srdce u žen v menopauzálním období. Některé výzkumy naznačují, že mohou také pomoci při léčbě menopauzálních příznaků.
 
Fermentovaný extrakt z pšeničných klíčků je zkoumán v léčbě rakoviny a autoimunitních onemocnění, jako je revmatoidní artritida.

Pšeničným klíčkům se ovšem musí vyvarovat ti, kteří trpí alergií na lepek nebo nesnášenlivostí glutenu. Pšeničné klíčky totiž lepek obsahují. Olej z pšeničných klíčků je bohatý na triglyceridy, což je typ tuku. Lidé se srdečními chorobami by si proto měli dávat pozor na množství konzumovaného oleje. U některých lidí může tato potravina způsobit mírné nežádoucí účinky jako je průjem, nevolnost, plynatost a závratě.
 
Už jste je také ochutnali? :)
 

Co je to laktózová intolerance?

Miliony lidí na světě nemohou trávit mléčný cukr obsažený v mléce a mléčných výrobcích, který se nazývá laktóza. Pokud jste jedním z nich, trpíte intolerancí laktózy.

 
Intolerance laktózy není nijak nebezpečná, ale může být velice nepříjemná. Na nesnášenlivost laktózy neexistuje žádný lék, který by vás jí zbavil. Z toho důvodu je třeba dát si pozor na obsah laktózy v konzumovaných výrobcích. Ovšem nepleťte si pojmy, laktózová intolerance není to totéž, co alergie na mléko.
 
 
Co vlastně je ta laktóza?
Je to cukr, který je obsažen v mléce. V našem těle (v tenkém střevě) se tvoří enzym zvaný laktáza, který tento cukr rozkládá, abychom ho mohli bez problémů strávit.

Lidé, kteří mají tohoto enzymu nedostatek, trpí právě nesnášenlivostí laktózy a objevují se u nich různé symptomy, jako je nadýmání, křeče v břiše, plynatost, průjem či zvracení. Jsou však známy i takové symptomy, které byste vůbec s nesnášenlivostí laktózy hned nespojovaly, jako je třeba hluboké akné (takto se intolerance laktózy projevuje mně).
 
Jak zjistit, zda i vy trpíte intolerancí laktózy?
  1. Vysaďte mléko a mléčné výrobky na pár týdnů.
  2. Pokud symptomy vymizí, znovu zařaďte mléčné výrobky a mléko do svého jídelníčku a všímejte si reakce.
  3. Pokud příznaky nevymizí po vysazení mléka a mléčných výrobků, bylo by dobré navštívit svého lékaře, abyste zjistili, o co jde.

Ve skutečnosti většina populace (75%) pravděpodobně trpí touto intolerancí (většina lidí přestane produkovat dostatek laktázy ve věku od 2 do 5 let). Může to souviset také s dědičností nebo jinými nemocemi.

Co dělat, pokud trpíte laktózovou intolerancí?
Bude velmi žádoucí nahradit potraviny s obsahem laktózy těmi, které ji neobsahují. Většina lidí s  intolerancí však může malé množství laktózy obsažené v potravinách přijímat. Na trhu také existují doplňky stravy, jejichž hlavní složkou je enzym laktáza, jsou ve formě tablet a užívají se před konzumací mléčných výrobků a mléka a pomáhají zlepšit trávení laktózy.
 
Máte s touto intolerancí zkušenosti? Kdy jste na ni přišli a jak s ní žijete?

Rozhovor: Daniel Krejčík - když pronikneš do tajů bipolární poruchy, je to neuvěřitelně náročné

Mladý, sympatický, dobrosrdečný, talentovaný a autentický. Takový je Daniel Krejčík, jehož druhým domovem jsou prkna divadelní scény. Kluk z maloměsta, který do Prahy nepřijel za slávou, ale splnit si svůj sen. Pan herec, kterému nestoupla sláva do hlavy, ale neustále na sobě pracuje. Člověk, který se zajímá o svět kolem sebe a lidi v něm.

Jak se zasazuje v podpoře povědomí a léčby bipolární poruchy, co si myslí o duševní hygieně a co pro něj znamená spokojenost a životní harmonie. To a mnohem více se nyní můžete dozvědět díky rozhovoru, který nám Daniel poskytl z prostředí klidné a přátelské zahrádky v centru Prahy.

Dane, jsi kluk z maloměsta, co Tě přivedlo do Prahy a proč vlastně?
Hlavní důvod je asi ten, že v Sobotce, ze které pocházím, není divadlo. Tedy Praha byla a je taková moje velká cesta za snem, kterou jsem si chtěl splnit už dlouho. Tahle moje touha mě sem přivedla asi v 16 ti letech, kdy jsem nejdříve začal dabovat a pak rovnou i nastoupil do divadla a proto, že se mi tu zatím (směje se) daří, zůstal jsem tu.


Bylo jednoduché opustit bezpečí maloměsta a najednou začít žít odlišný život v Matičce Praze – velkoměstě?
Řekl bych, že ano. Já jsem to měl jednodušší v tom, že hned od začátku jsem měl zajištěnou práci díky dabingu. A najednou to byly relativně hezké peníze, ze kterých se dalo poměrně dobře žít, takže jsem díky tomu ani nemusel nikde honit brigády po kavárnách. Jo, měl jsem se docela dobře a ještě jsem si na sebe vydělával něčím, co mě bavilo a chtěl jsem v tom i dále pokračovat. Když si na to tak vzpomenu, v podstatě jediný vroubek to mělo v tom, že se mi jako jedináčkovi trošku stýskalo po rodičích a musel jsem se naučit dost brzy vařit (směje se).

V Sobotce nemáte divadlo, jak ses k herectví tedy dostal?
Původně tak, že jsem jako dítě chodil v Sobotce do dramaťáku. Vyhrával jsem na různé recitační soutěže a jednou si mě všiml Vojta Kotek, který tou dobou režíroval dabing a nastoupil jsem do dabingové školy. Pak už mi začaly chodit první dabingové nabídky a díky tomu, že dabingoví režiséři dost často režírují i divadlo a filmy, začal jsem se živit jako herec, aniž bych měl dokončené nějaké herecké vzdělání.

Své první odehrané role už jsi měl za sebou, chtěl jsi i přesto herectví ještě studovat?
Chtěl a nevyšlo to. Pro nedostatek talentu mě nevzali na DAMU. Což bylo poměrně vtipné, protože naposledy, když mě nevzali, tak zhruba za 3 měsíce jsem dostal nominaci na cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon ve hře Cock v Divadle v Řeznické a pak ještě nominaci na Cenu divadelní kritiky za nejlepší herecký objev roku. Je to trošku paradoxní. A na to konto jsem si řekl, že holt prostě musím jít trošku jinou cestou, než to studovat – že to, co dělám už teď diváky baví, režiséři mi práci nabízí a na mě tedy zbylo na sobě neustále pracovat a vystudovat si techniku herectví po svém.

O vás hercích je obecně známé, že jste tak trošku výstřední a rádi se ztotožňujete s novými trendy. Jak jsi na tom ty, zkoušel jsi někdy například vyloženě zdravý životní styl – cvičení, správná strava, dostatek tekutin?
Já jsem asi 4 roky celiak, což je tak trošku otrava. V momentě, kdy ti tuhle nemoc diagnostikují, musíš se zaměřit na věci, které tě do té doby až tak moc nezajímaly. Tvým největším omezením je, že nesmíš jíst mouku, jsi „bezlepkovej“, což je do značné míry dneska i moderní trend. Pokud ale opravdu takové potraviny jíst NEMŮŽEŠ, je to ze začátku boj. V tu chvíli se začneš do téhle problematiky více pokládat, řešíš co jíš, učíš se vařit a hlavně o každé surovině přemýšlíš. Začíná to tím, že studuješ etikety v obchodech, až se postupně propracuješ k návyku na zdravější stravu. Stoprocentně to je ale ku prospěchu věci. Než se u mě celiakie projevila, byl jsem jako malý dost oplácaný, což mě samozřejmě štvalo. Bohužel jsem byl vždycky sportovní anti-talent, nikdy mi to pořádně nešlo. Z toho důvodu mi přišlo jednodušší se omezovat v jídle než se začít pořádně hýbat. Vyzkoušel jsem snad každou ověřenou dietu a skutečně to zabralo, zhubnul jsem 15 kg což bylo skvělý, najednou cítíš, co ti to dělá s hlavou – opravdu něco jako „mamon“. Ale ani to mě nikdy nedonutilo, abych třeba začal pravidelně cvičit a přijal tyto aktivity za své. Vždy se u mě jednalo spíše o takové maximálně 3 měsíční záchvaty a pak zase nic. Celiakie má vlastně výhodu v tomu, že tě hlídá průběžně.

Ani pro herectví se třeba nepotřebuješ udržovat v kondici? To samo o sobě přeci musí být poměrně náročné, ne?
Upřímně, herectví je vlastně docela dobrý sport. V momentě, kdy hraješ, neuvěřitelně spaluješ, protože na jevišti jsi vlastně pod permanentním stresem – nebo aspoň já. Neustále se musíš stimulovat, soustředit, potíš se a serotonin z tebe doslova lítá všemi směry. Tedy toto všechno je vlastně taková forma údržby. Například teď třeba, když dohraju představení, mám vždycky pocit, že mám dole tak 3 kg po těch 2 hodinách. Ale je pravda, že téměř všechna moje představení jsou dost energeticky a fyzicky náročná, takže se vlastně sportem i živím. (směje se) Jak na to ale trénovat? No, běhám, běh je dobrý na hlavu.

Běháš ve volném čase? Používáš pro měření nějakou aplikaci, nebo tě výsledek až tak nezajímá?
Běhám s aplikací, jmenuje se to EEP – pomáhej pohybem. Což je docela fajn věc, protože vlastně za to, kolik uběhneš km, tolik dostaneš % bodů, které se pak posílají na podporu určitých charitativních projektů. Což je ještě taková přidaná hodnota mého běhání, to mě baví.

Takže máš blízko k charitativní činnosti, je to tak?
Mám, ostatně charitativním projektem je i představení „Všechny báječné věci“, které teď hraju. Je to představení o klukovi, jehož máma se několikrát od jeho dětství pokoušela zasebevraždit, protože trpěla bipolární poruchou, neboli maniodepresivní psychózou. Tato porucha je více méně genetická. Kluk, co ho hraju, má odmala tuhle nemoc taky a celé toto představení je takovým motivačním návodem na to, jak se máš chovat a co máš dělat v momentě, kdy máš deprese a ve chvílích, které jsou pro tebe těžké. Co ti pomáhá se s takovými stavy vyrovnávat, nepodléhat jim, aj. Když pronikneš do tajů bipolární poruchy, je to neuvěřitelně psychicky náročné. Ale druhá stránka věci je zjištění, že pro lidi, kteří touto nemocí trpí, je neuvěřitelné složité dostat nějakou pomoc. Jen si uvědomit, že jsi nemocný, a že vlastně ten smutek, který vnímáš ty sám, je ve skutečnosti jiný než smutek, který mají a cítí ostatní lidi. Ano, samozřejmě každý z nás je někdy smutný, ale ten smutek ve chvíli, kdy jsi bipolární je často dosti zákeřný a paralyzující. Chci, aby tohle představení motivovalo lidi s bipolární poruchou k tomu, že je dobré si ji uvědomit, umět s ní pracovat, naučit se k ní přistupovat, najít si nějaký návod, cokoliv, co tobě samotnému pomáhá a ne se topit v tom, že jsi nemocný a nahlížet na život tak, jako že pro tebe automaticky končí.

Dane a co je pointou toho představení?
Pointou toho všeho je, že tohle představení se hraje charitativně a veškerý výtěžek z něj jde do nadace, která pomáhá lidem trpícím bipolární poruchou. Na tohle představení jsem vlastně dostal doposud asi nejvíc zpětné vazby za celou svou kariéru. Kouzlo spočívá i v tom, že i po představení tam ti lidé zůstávají a vypráví ti svoje osobní příběhy.

Je nějaký, který tě opravdu zasáhl?
Ano, jeden, který byl pro mě osobně opravdu hodně silný. Přišel za mnou po prvních reprízách jeden pán a vyprávěl mi, že se mu v době, kdy mu bylo 18 let, zasebevraždila jeho maminka, trpící bipolární poruchou, a že až teď, asi po nějakých 20 ti letech, kdy viděl toto představení, se dokázal na celou situaci podívat znova, jinou optikou, z jiného úhlu a to mu pomohlo některé věci pochopit a konečně jí i odpustit. A to bylo strašně silné. Tento člověk je zároveň čerstvě i mecenášem tohoto představení, chodí na všechny reprízy a myslím, že jestli jsem někdy cítil, že divadlo a herectví má smysl, tak to bylo díky jemu. Začal představení sponzorovat proto, aby se jeho sdělení dostalo k lidem, kterých se to týká a kterým by mohlo opravdu pomoci.

Dane, vnímáš tuto hru spíš jako pomoc lidem, kteří bipolární poruchou trpí nebo jejich okolí, které se také s jejími projevy musí vyrovnat, jen trošku jinak? Protože i pro rodinu je dost náročné se nejen smířit se skutečností a přítomností té nemoci, ale i naučit se s ní pracovat. Pojali jste hru jako určité poselství společnosti?
Divadlo má svou sílu hlavně v tom, že ti pomůže se na jeden problém podívat z několika úhlů pohledu, z několika rolí. Souzníš většinou s jednou z nich, ale vnímáš i ten zbytek názorů a postav, které na tebe z jeviště mluví. A to „Všechny báječné věci“ splňují dokonale. Maminka postavy, kterou hraju, se snaží o sebevraždu a pohledy, které ti hra nabízí ti ukazují, jak tyhle věci vnímá 7 mi leté dítě, 17 ti letý puberťák a na konci pak dospělý třicátník, který touhle nemocí taky trpí. A v průběhu hry vidíš i jak se k tomu staví celé okolí: otec, partner mé role, školní psycholožka, celá společnost. Ukazuje nám téma „psychické vyrovnanosti“ úplně celistvě. Dojemně, vtipně a velmi upřímně. Odpověď na tuhle otázku si tam každý divák snadno najde sám. Když bude chtít. A když si žádné poselství neodnese, tak se minimálně pobaví a bude mu hodinu a půl fakt hezky. A dělat lidem hezky, to je vlastně taky poselství.

Ovlivnila tě konkrétně tato hra nějak?
(Směje se) Mě osobně ta hra ukázala, jak moc jsem vděčný za to, že můžu mít radost z maličkostí – z toho, že si k obědu dáš jako hlavní jídlo dezert, když ti tvůj kluk daruje bublinkovou folii k praskání, to, že s někým propovídáš celou noc, že si někdo opravdu přečte knížku, kterou mu půjčíš a spoustu dalších. Snažím si je i psát a vytvářet si svůj vlastní „Seznam báječnejch věcí“. Zatím mám asi jenom sto položek, ale už jsem si po něm párkrát sáhnul a smutek mi vyhnal. Já dost často hraju smutné role, i když jsem jinak docela veselej a miluju humor na všechny způsoby. Například v momentě zkoušení té bipolární poruchy to bylo těžké v tom, že, když jsem začal roli zkoušet a poznávat lidi, co tu poruchu skutečně mají, snažil jsem se je pochopit, abych je dokázal nějak autenticky interpretovat. Najednou si všechny okolnosti pustíš velice blízko k sobě a dochází k pochopení, kdy je neuvěřitelné těžké držet tu hranici, abys pak i ty sám do svého skutečného života nepřijal tyto modely a motivy chování. Pozoruješ, že je ti příjemné být obětí a chovat se tak, protože například bipolární porucha je nemoc, kterou si svou momentální slabost můžeš ospravedlnit a děláš to pak často i ve chvílích, kdy se potřebuješ za něco schovat. Bylo těžké si zachovat nadhled a neustále si uvědomovat, že já tuhle hru pouze hraju, nežiju.

Pověz, jak se udržuješ v psychické kondici? Dle tvého popisu musí být hraní tohoto představení neuvěřitelné náročné. Jak to děláš?
Jak to dělám…po takových představeních jako jsou „Všechny báječné věci“ mám takové pravidlo – chodím domu pěšky. Ta cesta z divadla domu je jako takový „čas pro sebe“, kdy můžeš vypustit ten příběh, který jsi předtím hodinu a půl žil…Když to děláš pořádně, opravdově, autenticky, musíš se nastavit tak, že jakmile dojdeš domu a zabouchnou se za tebou dveře, prostě ty emoce musíš nechat tam někde venku. To je jeden takový rituál, který mám. Běhání je fajn a fyzická práce je také dobrá, jednoduše – když jsi herec, pracuješ pořád hlavou. Dalo by se říct, že je to taková hodně nemocná práce. Nemocná proto, že neustále k sobě pouštíš nějaké emoce a stavy, které vlastně nejsou tvé vlastní, ale ty, abys je dokázal zahrát, tak se do nich musíš vžít a musíš si je i odžít. Když jsi zedník, tak pracuješ rukama, máš je sedřené, mažeš si je krémem, aby tě tolik nebolely. Když jsi herec, pracují tvé emoce a musíš se o ně starat zrovna tak, jen krém měníš za nějaký balzám na duši. Celé herectví je mimo jiné i o duševní hygieně.

Co je pro tebe po takhle náročném dni opravdu důležité?
Určitě další věc, která je v takovou chvíli nenahraditelná, je podpora, kterou máš doma. A můj kluk je v tomhle vlastně úplně skvělý. Jakmile se vrátím se večer z divadla domů a zaklapnou za mnou dveře, usměje se na ně těma svýma ďolíčkama, já se najednou směju taky a už vůbec nemyslím na to, že jsem se před pár hodinama na jevišti chystal páchat sebevraždu. Když je někdo herec, důležité je, aby žil i svůj vlastní život a užíval si ho, ne jenom život svých rolí. 

Dane poslední otázka: Kdybys mohl cokoliv vzkázat společnosti, co by to bylo? Protože hraješ ve hrách, které jsou společensky a lidsky dost náročné a vážné, máš k tomu jistě co říct.
Přeju si, abych jako herec přiměl lidi zamyslet se nad otázkou, co znamená být člověkem a přeju si, aby tato reflexe vycházela ze srdce a byla milostiplná. Víc netřeba říkat, v tomhle je všechno.

Foto civil: Tomáš Chlapečka
Foto divadlo: Stano Murin
 
 
 

Odpolední siesta? Zkuste to také!

Snižuje krevní tlak, je prevencí proti mrtvici, podporuje kreativitu, osvěží a dodá energii…. O čem je řeč? O šlofíku po obědě.
 
Zná to snad každý z nás… Po vydatném víkendovém obědě se vaše myšlenky pravděpodobně postupně přesouvají od tlačícího knoflíku u kalhot spíše k posteli než jakékoliv jiné aktivitě. Vyberete film, přičemž co to bude je vám upřímně jedno, vy se těšíte na svých „dvacet“. Nezřídka se stává, že oněch „dvacet“ bývá podstatně delší časový úsek, asi jako když chlap vyrazí „na jedno“. Jenomže aby odpolední šlofík měl kýžené účinky, je opravdu důležité dodržovat spánek v rozmezí 15–30 minut. Můžete namítnout, že přes den neusnete… Při zdravém šlofíku jde spíš o jakési zklidnění a uvolnění, protože tato malá odpolední siesta rozhodně nemá suplovat večerní spánek, který si tím můžete pořádně narušit. Ptáte se proč? Vždyť na spánku přeci není nic špatného a nemůže mi uškodit… No, svým způsobem může.

Pokud zaspíte a vaše odpolední odpočívání se protáhne, vstoupíte do fáze hlubokého spánku, kterou nedokončíte. Probudíte se pravděpodobně rozlámaní, více unavení… může se dostavit i tzv. spánková opilost. Co to je? To je stav, kdy vstát z postele, mluvit nebo natočit si vodu do skleničky vám přijde jako ta nejtěžší věc na světě. Navíc může způsobit problémy s večerním usínáním. Kdy je nejlepší čas na šlofíka? To je věc velice individuální, ale obecně se dá říct, že se jedná o čas kolem třetí hodiny odpoledne, protože dochází ke zpomalování srdečního rytmu.

Odpočatý zaměstnanec = spokojený a výkonný zaměstnanec! Moderní firemní prostředí postupně začínají nabízet svým zaměstnancům i relaxační zóny, které přímo vybízí ke krátkému odpočinku nebo odreagování. Osvícení zaměstnavatelé si výhody odpočinku uvědomují, protože chtějí, aby jejich zaměstnanci byli soustředění, dobře naladění, výkonní a kreativní. U odpočatého člověka se rovněž snižuje chybovost a pravděpodobnost nehody.
 
Spánek jako pomocník při hubnutí? Jste unavení, vystresovaní… na fitko nemáte ani čas, ani náladu, v noci nespíte… Jak si to budete kompenzovat? Pravděpodobně zamíříte k lednici nebo skříňce plné dobrot (každý ji mámeJ). Jedná se o normální reakci těla na únavu, při které mozek aktivuje hormony povzbuzující chuť k jídlu, tělo totiž nerado trpí. Proto místo skoku po čokoládě zkuste odpočívat. Spánek snižuje stres a je prevencí proti depresi, takže asi není tak překvapivé, že odpočinutý člověk má mnohem více energie, menší chuť nepřiměřeně mlsat a celkově je spokojenější a zdravější. 
 
O blahodárných účincích spánku by se toho dalo napsat mnoho. Mějte na paměti, že je třeba odpočívat, ač vám to třeba vaše hlava, situace a práce nedovoluje v takové míře, jakou byste si zasloužili a potřebovali. Věřte, nebo ne, dokonce i velikáni novodobých dějin jako Napoleon Bonaparte, Winston Churchill, John F. Kennedy nebo Margaret Thatcherová si pravidelně dopřávali malou poobědovou siestu během dlouhých let a byli tak odolnějšími, stabilnějšími a silnějšími osobnostmi, které se svými skutky zapsaly do historie světa. 
 
Zkuste si i vy pro sebe občas „uloupit“ svých „dvacet.
 
 

Možná jsem šílená - a možná je to tím, že jsem prostě žena

Kdo má snazší život – muž nebo žena? Nevyčerpatelné téma, které nezná vítěze. Můžete hovořit s muži a ženami různých národností a rozdílného věku, ale pravděpodobně nikdy nedojdete ke shodě. Jeden tábor kope za svá práva a druhý zase za ta svá. Možná bychom se na tento spor měli zkusit podívat trošku jinak. Co když vítěze nemůžeme nalézt, protože jednoduše neexistuje? „S nimi to nejde, ale bez nich je to ještě horší“ – další notoricky známé tvrzení, hodící se pro obě pohlaví. Zaměřme se nyní na ženy - jsme půvabné, hysterické, možná trošku náladové a rozhodně šílené – je to na škodu? Možná, ale kdo by bojoval s tím, co mu způsobuje tolik legrace?
 
Definice šílenství udává, že se jedná o ztrátu rozumového úsudku, pomatenost, bláznovství či nepříčetnost. Co to ale u ženy znamená? Pojďme se na to společně podívat trošku do hloubky:

Ztráta rozumového úsudku: žena má vlastní úsudek vždy a na všechno. Jsme 100% přesvědčené, že právě rozum pohání naše soudy a situace hodnotíme jednoznačně objektivně. O své pravdě jsme vždy bezpodmínečně přesvědčeny. A muži, co si o těchto našich soudech myslí, respektují je? Pokud s námi chtějí vydržet, MUSÍ. Je jednoduché s námi vyjít, stačí souhlasit. Opravdu z hloubi duše nechápeme, jak je možné, že nevidí, co je zcela evidentní! Pokud se budeme koukat na vzorník barev, jehož součástí je „meruňková“ proč hovoří o oranžové? Oranžová se přeci nachází pět políček nad ní. Proč s námi neustále bojují? To není nevědomost, jedná se o jejich vzdor. Naši partneři jsou zvyklí z práce, že je podřízení poslouchají a čekají na jejich názor a vedení. Ovšem miláčku, ráda bych ti něco řekla: tady nejsi v officu, se mnou nemusíš bojovat a za každou cenu si prosazovat svou, stejně nevyhraješ. Nebraň se tomu a uznej, že mám pravdu já. Taky by se mohlo stát, že ti kvůli odstínu broskvové barvy udělám peklo ze života. Říkáš, že jsem se zbláznila? Možná, ale žít s tím musíš ty, pojďme se zkusit dohodnout. Přeci nezáleží na tom, zda mám nebo nemám pravdu v reálu. Chci ji mít a vydobiju si ji všemi možnými prostředky. Že to není logické? Nemusí. Rozum mi říká, že nechám-li tě vyhrát jednou, budeš to vyžadovat neustále. Už ti ustupuji dostatečně. Myslíš si, že jsi mě zachránil přišroubovanou poličkou – dovol, abych tě opravila – nezachránil, pouze jsem ti vhodným uchopením šroubováku umožnila stát se Alfa samcem. Nebo aspoň naoko … Miluju tě k zbláznění a dopřeji ti tolik milosrdných lží, kolik jenom tvá duše žádá…proto zkus párkrát ustoupit ty mně…bude se ti o tolik lépe dýchat…budeš moci ještě někdy dýchat.

Pomatenost: Miluno, ty ses dočista pomátla! Proč mi to říká? Nemyslím si, že jsem tak moc zhřešila, když jsem mu konečně uklidila ten neuvěřitelnej bordel v jeho dílně. V tom by se nevyznal ani ten nejlepší hádankář. Uklidila jsem ti tam, abys měl ve věcech pořádek a řád – to znamená: měl svou práci rychleji hotovou a mohl trávit více času se mnou. Kdybych se pomátla, bylo by mým záměrem nechat tě ve tvém chaosu a podporovat tě v matoucím nelogickém umístění nářadí. Teď máš klíče vyskládané dle velikosti, podobné nářadí u sebe – zahradu u zahrady, koupelnu u koupelny – nebo snad se pletu, když jsem ti motorovou pilu uklidila vedle vazelíny? Ha, chytráčku! Jsem tři kroky před tebou! Povíme si, jak mi budeš děkovat, až ji budeš potřebovat promazat, aby ti to po tom dřevě lépe klouzalo.

Bláznovství: ráno vstáváme o trošku dříve, abychom mohly udělat svým milým snídani. To, že nám u toho hraje hudba na plný pecky a při míchání těsta na palačinky se oddáváme kreacím, které vydáváme za tanec, ač okem nezainteresovaného pozorovatele to může vypadat jako doznívání šoku po ráně elektrickým proudem… no a co? Milujeme život, milujeme pohyb, každé nové společné ráno a radost, kterou můžeme činit ostatním. Že u toho ještě skřehotáme a vydáváme mašlovačku za mikrofon a totálně pohlcené vlastním amokem zaděláme celou kuchyň žlutým těstem a pak nadáváme, že zase strávíme celou volnou sobotu úklidem? No, ano, děláme to… Je to bláznivé? Rozhodně. Když ale náš drahý zjistil, že toto děláme, stále nás neopustil a dokonce se i upřímně smál…Ruku na srdce, mě jako ženu by vyděsilo, co jsem si to nakýblovala za psychopata domu a okamžitě bych mu volala odbornou pomoc nebo se utekla schovat k sousedce. Tak kdo z nás je tu větší cvok?

Nepříčetnost: to je vlastnost, kterou nám nikdo neodpáře. Máme ji v sobě zakódovanou již od narození a nejsme schopny s ní bojovat. Ba, dokonce ani nechceme. Není důvod, protože nás nijak neomezuje. Nepříčetnost není setrvalý stav. Objevuje se pouze tehdy, pokud k ní dostaneme patřičný a neoddiskutovatelný důvod. Tak třeba: přijdete domu po náročném pracovním dni, po cestě jste ještě stihla oběhat úřady a udělat nákup na večeři, kterou samozřejmě musíte uvařit, ale nevadí Vám to, domluvili jste se přeci s chotěm, že si uděláte fajn večer se sklenkou dobrého vína a filmem. Ovšem pokud otevřete dveře a první co vidíte, je láska Vašeho života, která se válí na gauči, čumí na fotbal a aniž by se podívala Vaším směrem, zcela nezaujatě zamrmlá „Ty seš doma bejbino? No to je paráda, už jsem skoro volal tágo. Prosím tě, za 10 minut to končí a pak jsem domluvenej s Edou, že jdeme na kulébr. Vím, slíbil jsem ti společný večer, ale pochop, čekají s Klárou druhý dítě a on je chudák z toho v depresi, musím ho podpořit“. Mlask! Dvojitá nálož! Jak jako, že se společný večer ruší a proč kvůli Edovi? Eda má depresi z toho, že čekají druhé dítě? No co je to za sobecký neempatický prase?! Najednou ve Vás tahle dvojitá nálož probudí nepříčetnou krvelačnou saň. Edovi problémy se rázem staly i Vašimi a Vás od vraždy dělí jediné: nyní více než kdy jindy se těšíte na chvíli, kdy mu oznámíte, že od zítřka za týden u Vás bude 14 dní bydlet Vaše maminka…

Dámy, nikdy nepotlačujte své emoce a nenechte si vzít právo na jejich projev, protože slovy Senecy:
 
„Nikdy neexistoval talent bez nějakého doteku šílenství“
 
 
 

Na skok k sousedům na brynzu

Slovensko, to je náš nejbližší ze sousedů, se kterým jsme sdíleli historii nejedno léto. Důvodů, proč navštívit tuto zem se najde opravdu mnoho, pokud patříte k milovníkům krásné přírody a volnočasových aktivit. My jsme si obuli pevné botky, vzali batohy na záda a vyrazili jsme vstříc pěší turistice a krásným výhledům po okolí. Slovensko má opravdu mnoho krás, které prostě musíte vidět. Jelikož je to země poměrně malá, vše je blízko, takže i během pár dní toho uvidíte nespočet!


Naše kroky povedou jednoznačně v první řadě do Tater, nejmenších velehor. Mohutné štíty, táhlé horské hřebeny, romantické doliny plné kvetoucích rostlin a pestré fauny se tu rozkládají na ploše necelých 738 km2. Ve zkratce se označují jako TRNAP, tj. Tatranský národní park, kterým jsou od roku 1949. Tatry se dělí na Vysoké Tatry a Nízké Tatry. Krásou si ale nemají co závidět.



Nejvyhledávanější turistickou oblastí Tater je jednoznačně Štrbské pleso, které se nachází na břehu stejnojmenného horského jezera. Jedná se o významné sportovní středisko, a to především pro zimní sporty. Již 2x se zde odehrávalo Mistrovství světa v klasickém lyžování nebo třeba závody ve skoku na lyžích. Oblast je také nejvýše položenou turisticko-léčebnou osadou. Základ Štrbského Plesa tvořila dříve pouze lovecká chata Jozefa Szentiványiho, která zde byla postavena v roce 1872. O několik let později zde postavil Uherský karpatský spolek se Szentiványiho souhlasem známou Jozefovu chatu. K ní zanedlouho přibylo další ubytovací zařízení, hotel i restaurace. Následně i lázeňský dům. V roce 1885 osada obdržela svůj do dnes držený statut léčebných lázní. Štrbské Pleso je skvělým výchozím bodem pro turistiku. Vydat se můžete na Hincove plesá, Popradské pleso, Rysy nebo Mlynické doliny.

Nepřehlédnutelnou dominantou východní části Tater je Lomnický štít, který je se svými 2 634 m druhým nejvyšším tatranským vrcholem. Vzhledem ke své majestátnosti byl místními často nazýván Dědo a nebo Otec. Vysutou lanovkou se můžete celkem bez námahy dostat až k vrcholu. Lanovka z Tatranské Lomnice vede cca 5 428m. Rozhodně stojí za vidění.


Na Slovensku se skoro na každém kroku setkáme s označením pleso. To to ale vlastně znamená? Toto označení se vztahuje na tatranská jezera, která jsou ledovcového původu. Ta vznikala postupem času táním ledovců usazených v horských pánvích. Tatranská plesa dělíme dále na karová, morénová, kombinovaná a vzniklá krasovou činností. Ples najdeme na v Tatrách minimálně 29. Milovníci vodních ploch si tedy opravdu přijdou na své.



Ke Slovensku patří Tatry stejně jako bačové, chování ovcí a výroba ovčího sýra, který je opravdu oblíbeným vývozním artiklem. Kdo by neznal lahodnou parenicu a nebo aromatickou brynzu, která si perfektně ladí s domácím špekem a haluškami. Malé bramborové nočky jsou skvělým jídlem pro každého, kdo zdolal alespoň jeden tatranský kopec. Zapít je můžete domácí pálenkou a nebo dobrým pivem. Energie na další cesty!

 
banner
 

Není nic horšího než lidi, ale stejně je mám pořád rád, vole

Nedávno, o víkendu, jsem navštívila jednu kavárnu a jak už to tak bývá, podařilo se mi tam prosedět skutečně celý den. Určitě bych ten čas nenazvala promrhaným, protože jsem měla opravdu spoustu času urovnávat si své myšlenky a pracovat (děkuji moderním technologiím za přenosný PC a dlouhotrvající výdrž baterie). Nevím, jak si se svou socializací stojíte vy, každopádně já osobně vidím přidanou hodnotu těchto dní v tom, že se vždycky zapovídám a seznámím s někým novým nebo mám vynikající možnost zhostit se role nezávislého pozorovatele. Pozorování ostatních lidí a situací, které se před vámi v tu chvíli začnou odehrávat v sobě skrývá určitou magii. Tedy aspoň pro mě. Jsem vděčná za každý nový podnět, který mě donutí se zamyslet nad jeho interpretací. A proto bych chtěla aspoň takto poděkovat milému neznámému, který vyřkl onu větu:

„Není nic horšího než lidi, ale stejně je mám pořád rád, vole!“
 
Není nic horšího než lidi…
Jak samo o sobě toto sdělení zní úsměvně, ještě za předpokladu, že je vyřčeno z úst člověka. Ale kdo jiný by měl být hodnotitelem druhu než právě jeden z jeho zástupců? A proč vlastně „není nic horšího než lidi“? Jsme opravdu tak otřesní, že nejsme schopni nalézt ještě horší ekvivalent zla, než jsme my sami? Zkusme se na situaci podívat zcela nezaujatýma, objektivníma a kritickýma očima. Naše životy provází a ženou:

Závist
vlastnost, kterou jsme si jako druh na vrcholu potravního řetězce se „vší parádou“ osvojili a dali jí moc. „Jakou moc?“, ptáte se. Moc ovládat naše životy. Pohánět v nás motivy nepřejícného chování a rozdmýchávající další negativní emoce, jejichž důsledkem je páchání dalšího zla na ostatních lidech a sobě samých.
 
Zloba
ať už se zlobíme na sebe či na své okolí (což, ruku na srdce bývá mnohem častější případ), ne vždy tak děláme oprávněně. Přestali jsme hledat řešení, zpohodlněli jsme a přesně z toho důvodu obviňujeme z vlastních neúspěchů ostatní. Jednoduše proto, že je to tak pohodlnější a aspoň na oko si tak můžeme zamést před vlastním prahem. Ovšem je potřeba si uvědomit, že špína zametená pod rohožku, stále zůstává špínou a tím, že ji přesunete se jí nezbavíte.

Arogance
jakkoliv honosně toto slovo zní (oprostíte-li se od jeho samotného významu a budete vnímat pouze jeho zvukovou složku), nic krásného se za ním neskrývá. Arogantní jednání je nejčastěji známkou slabosti, kterou lidé neumí schovat, či zcela odbourat jinak, než opovržlivým a nadřazeným chováním. V souvislosti s arogancí naprosto dominuje proces „upevňování si pozice pomocí síly“ – díky možnosti přemýšlení člověk korunoval jeden z nejzákladnějších pudů, pud sebezáchovy, na „výsadu králů“. Jednoduše přežít může ten nejsilnější a už je jedno, zda hovoříme o záchraně života či společenském statutu.

Ale stejně je mám pořád rád…
Nejsme ale jenom zlí a nezasloužíme si, být zavrženi. Máme i dobré vlastnosti, kterými činíme ostatní lidi šťastnými. Každý z nás má v sobě byť i nepatrný kousíček dobra, který občas nechá proniknout na svět. Co můžeme nabídnout světu:

Dobrosrdečnost
dobrosrdeční lidé jsou takoví lidé, kteří se nechávají vést svým srdcem a za svou pomoc či službu neočekávají nic nazpět. Nepodmiňují si nic na oplátku. Šťastnými je činí skutečnost, že mohli udělat něco dobrého pro bližního svého nebo i pro zcela neznámého kolemjdoucího. Pouze takové jednání naplňuje jejich životy a dává jim smysl.
 
Radost
rádi ji přijímáme a rádi ji mi rozdáváme. Nezáleží jakou formou tak činíme, či za pomoci hmotného statku nebo skutkem. Pravda je taková, že vedle lásky je radost jedním z nejčistších citů. Pokud je opravdová, nelze ji ničím jiným nahradit a vymazat z našich pamětí. Opravdovou radost cítíme ve chvílích, které jsou pro naše momentální životy klíčové a jejich přítomnost je v danou chvíli brána jako vzácnost, nikoli samozřejmost. A opravdovou radost rozdáváme, pokud chceme ten zázračný moment naplnění lidského štěstí prožít s někým společně.

Láska
láska nás tíží, láska nás osvobozuje, nechává nás oslepnout a zároveň nám dává možnosti jiného hlubšího pohledu na svět. Láska je proměnlivá, lehká i svazující. Láska má dvě strany, z nichž nám jedna může něco vzít a druhá něco nového na oplátku dát. Dokáže nás trápit i když vroucně milujeme a díky ní jsme schopni čelit všem nástrahám. Láska bolí, láska hladí. Láska je matka, která nám dala život a k němu výslužku v podobě životního smyslu. Ne nadarmo se říká, že kdo nikdy nemiloval, jako by nežil…

Jsme jenom lidé a ano, někdy jsme opravdu hrozní. Nedá se s námi vydržet. Zároveň však v sobě skrýváme i dobro a čistotu, kterými umíme druhé činit šťastnými. Jsme rozporuplní a špatně čitelní, ale není to právě to, co z nás tvoří tak unikátní bytosti?
 
 Zkuste se jen na chvilku zamyslet tak, jak jsem to udělala já a možná začnete na lidské bytí pohlížet tak trochu jinak.

GIANTmicrobes - plyšáci, co vypadají jako opravdové mikroskopické organismy, jen milionkrát větší

Mikrobi hrají obrovskou roli v životě každého člověka. Jen si to představte. Každý občas dostane rýmu, bolí ho v krku, nebo má čas od času průjem. I my sami jsme tvořeni mikroskopickými organismy: od mozkových buněk po nervové buňky, krvinky a kmenové buňky. Každý z nás je úplnou civilizací mikrobů.

Co jsou GIANTmicrobes?
GIANTmicrobes jsou plyšové hračky, které učí poznávat život kolem nás. Jsou edukativní, sběratelské a zábavné. Hledáte perfektní dárek pro studenty, vědce, učitele, zdravotníky a pro každého se zdravým smyslem pro humor? Nyní ho máte přímo před očima. Každý mikrob obsahuje tištěnou kartu se zábavnými, vzdělávacími a především FASCINUJÍCÍMI FAKTY. Na e-shopu www.plysovimikrobi.cz je nyní můžete nalézt i ve 4 různých velikostech.
 
VĚDĚLI JSTE, ŽE: „Vajíčko neboli ovum je NEJVĚTŠÍ a nejdůležitější buňka na světě a vyskytuje se pouze u žen“
 
Proč právě plyšoví mikrobi?
Tyto plyšové hračky jsou dokonalou ukázkou toho, jak některé mikroorganismy a buňky skutečně vypadají a rozšiřují tak vědomosti vašich dětí a dodávají jim i širší obzor o světě kolem nás. GIANTmicrobes nejsou pouze hračky, jsou vhodní i jako dárek, který vede k vědeckému poznávání – interaktivnímu a lépe zapamatovatelnému i pro ty nejmenší.
Rozšíření povědomí o biologii a zdraví formou hry? Žádný problém! Díky edukativním hračkám – mikrobům začnou děti o mikroskopickém světě přemýšlet více do hloubky, čímž budou na maximum aktivovány jejich přirozená zvídavost, kreativita a lačnost po nových informacích.
 
VĚDĚLI JSTE, ŽE: „V průměrném lidském těle je 40 miliard drobných korpulentních buněk, jejichž hlavním cílem je, abyste ZTLOUSTLI“
 
INSPIRACE UŽITÍ

Nebezpečná skříňka
Skvělá aktivita pro malé děti. Vytvořte „nebezpečnou skříňku“ a nechte běžnou chřipku, bolest žaludku nebo jiné škaredé bakterie, obsažené v této krabici. Nasaďte si rukavice, abyste se při otevření neinfikovali. Touto hravou formou můžete názorně dětem ukázat, že mytí rukou a hygiena obecně jsou důležité, pokud se nechtějí s těmito „padouchy“ potýkat.

„Existuje přes 250 různých druhů rýmy“

Vědecká laboratoř pro malé vědce
Oddělte informační kartu od 15-20ti různých GIANT mikrobů a položte tyto plyšové potvůrky na stůl. Nechte jednotlivce, aby proti sobě bojovali co do vědomostí o těchto mikroorganismech. Je čas na vědomosti tak do boje!
 
Hledáte vhodný dárek, který potěší a zároveň naučí? Na nic nečekejte a navštivte www.plysovimikrobi.cz , e-shop, který Vám rozkrývá svět pod lupou.

Rozhovor: Dumpster diving - Nejzajímavějších pro mě bylo asi 200 vajec


O tom, co je dumpster diving jste měli možnost si přečíst v článku minulý týden. Jenže jedna věc je teorie a druhá věc je praxe. Podařilo se nám pro vás získat exkluzivní rozhovor s pražským dumpster diverem, který nám pověděl něco málo o „kontění“ z praxe. Ale protože opakování je matka moudrosti, pojďme si ve zkratce připomenout, co to ten dumpster diving je…  

Dumpster diving neboli potápění v popelnici je alternativní směr bojující primárně proti zbytečnému plýtvání a konzumnímu nakládání s potravinami. Hlavním motivem lidí provozujících dumpster diving není přehnaná šetřivost nebo nedostatek finančních prostředků, ačkoliv logicky nějakou tu korunu ušetří, což nám potvrdil v rozhovoru i náš zdroj. Jedná se o ekologický postoj k životu, který se vesměs snaží ochránit naši planetu a životní prostředí. V kontejneru supermarketů je denně možné najít převážně ovoce, zeleninu, pečivo a vše ostatní, čemu končí doba trvanlivosti.
 
 
A nyní už slíbený rozhovor:
  • Kde se vzal ten nápad, že bys šel kontit?
    • Kamarádi to objevili, tak jsem se nechal inspirovat.
  • Je složité se ke kontejneru dostat? Jsou nějak zabezpečené?
    • Původně za jedním pražským supermarketem byla kóje s kontejnerem zamčená a dostávali jsme se do ní šperhákem, pak někdo zámek vylomil, a teď už lze vejít bez problému. Dále mám zkušenost s tím, že kontejner může být v kóji, do které je díra, a tak se tam musí lézt například po čtyřech.
  • Jak je to s úlovky. Dá se „kontěním“ uživit?
    • Uživit se rozhodně dá, málokdy se jde domů s prázdnou.
  • Co nejzajímavějšího jsi v kontejneru našel?
    • Nejzajímavější pro mě bylo asi 200 vajec.
  • Co je tvůj hlavní motiv, proč to děláš?
    • Hlavní motiv je bojovat s všudypřítomným plýtváním. A také ušetřit. Ale je u toho i sranda.
  • Takže se dá říct, že kontěním i ušetříš?
    • Ano, ušetří se dost.  

Ať už jste nebo nejste příznivcem stravování v kontejneru, myšlenka všudypřítomného plýtvání potravin bez dalšího využití je přinejmenším vhodná k zamyšlení.


 
Pokud jste někde zkusili „kontit“, budeme rádi, když se s námi podělíte o vaše motivy, zážitky nebo dojmy. :)
 
 
 
 
 
 
 

Trávicí enzymy - co jste o nich možná nevěděli

Trávící enzymy – pojem, který někdy slyšel už asi každý. Ale co to přesně je?
Když jíme, naše tělo neabsorbuje potravu, ale živiny z ní. V potravinách nalezneme aminokyseliny (z bílkovin), mastné kyseliny a cholesterol (z tuků) a jednoduché cukry (ze sacharidů), vitamíny, minerály a řadu dalších rostlinných a živočišných sloučenin.
Trávicí enzymy, které jsou primárně produkovány v pankreatu a tenkém střevě, rozkládají potravu na živiny, takže je naše tělo může absorbovat.
 
Pokud máme trávicích enzymů nedostatek, nemůže se jídlo kvalitně rozkládat, to znamená, že i když budeme jíst ,,superzdravě“, nejsme schopni vstřebat všechny živiny, které v potravinách jsou.



Co může způsobit nedostatek trávicích enzymů?
Tak například za to mohou nemoci, jako je rakovina pankreatu nebo cystická fibróza. Ale i bez zjevné nemoci nemusí vše fungovat tak, jak by mělo. K nedostatku trávicích enzymů může vést i zánět v zažívacím traktu, parazitární infekce a tak dále.

Stárnutí také, bohužel, negativně ovlivňuje trávicí funkce. Nejčastější příčinou problémů s nedostatkem trávicích enzymů je dlouhotrvající stres.
 

 
Jaké jsou příznaky naznačující, že bychom mohli mít problémy s trávicími enzymy?
Je to plynatost a nadýmání, pocit plnosti po pár soustech jídla, plovoucí stolice.



Pokud má člověk nedostatek trávicích enzymů, je potřeba je doplnit. Na to existují potravinové doplňky stravy, které se užívají spolu s jídlem. Užívají se většinou 1-2 tobolky denně s hlavními jídly. Sami zjistíte, jakou dávku potřebujete tím, že příznaky jednoduše zmizí. Pokud se stav nezlepší, pomalu zvyšujte dávku o jednu tabletku na jedno jídlo.

 

Jestliže je váš zdravotní stav v pořádku a nepozorujete na sobě žádné trávicí obtíže, neužívejte trávicí enzymy jako prevenci. To by mohlo vašemu metabolismu uškodit. Užívání enzymů může pozitivně ovlivnit vaše zdraví, ale pouze v případě, že je skutečně užívat potřebujete. :)
 
Nezapomínejte, že 60-80 % imunitního systému se nachází v našich střevech!

Nešťastně až navěky: Proměny padouchů v továrně Disney

V populární kultuře jako takové lze v poslední dekádě vypozorovat trend polidšťování záporných postav. Zatímco dříve byly záporné postavy jen nelidskou překážkou, kterou musel hlavní hrdina překonat na cestě ke svému cíli, dnes získávají lidskou tvář a životní příběhy, které je činí mnohem zajímavějšími a celkově přitažlivějšími pro diváky. Ideálním příkladem je např. Darth Vader. V původních Hvězdných válkách se publikum nedozví nic o jeho životě, kým byl a proč nyní tak oddaně slouží impériu a páchá zlo. Až epizody I, II. a III. vnesou do jeho života „před Darth Vaderem“ světlo a objasní tak motivaci pro zlo, která se stává pochopitelnější bez toho, aniž by byla jakkoliv snížena závažnost jeho činů. Stejné polidštěné záporné postavy lze najít například ve Hře o trůny (např. královna Cersei) nebo ve světě Marvelu (např. Loki).
 
Disney zde nezůstává pozadu a představuje světu mnohem zajímavější záporné postavy než dříve. Ideálními příklady, na kterých lze tuto „modernizaci zla“ demonstrovat, jsou remaky původních Disney filmů – Popelka (2015), Zloba: Královna černé magie (2014) a Kráska a zvíře (2017), protože zde můžeme vedle sebe postavit původní zápornou postavu a její remake.


Popelka
Zatímco Lady Tremaine v Popelce z roku 1950 nemá žádný zjevný motiv pro nenávist ke své nevlastní dceři (publikum se nikdy nedozví nic o jejím životě předtím, než poznala otce Popelky), macecha v nové Popelce krátce shrne svůj předchozí život - než se stala její macechou. Popelka se díky tomuto objasnění dozví, že Lady Tremaine byla šťastně vdaná a svého manžela milovala. Ten ale zemřel a ona se musela provdat znovu, aby ekonomicky zajistila své dvě dcery. Bohužel i její druhý manžel zemřel a ona tudíž živobytí svých dcer musela zajistit jiným způsobem – výhodnými sňatky. A tuto iniciativu jí překazila Popelka, kterási získala lásku prince pro sebe. Ačkoliv je Lady Tremaine stále zápornou postavou, publikum nyní dokáže sympatizovat s jejími pohnutkami – zajistit přežití svých dětí.

 
Zloba
Nejlepším příkladem je rozhodně postava královny Zloby. V původní Růžence je jí věnováno minimum prostoru. Nikdy se nedozvíme, proč si vybrala právě princeznu Růženku pro svou kletbu. Film Zloba: Královna černé magie je sice převyprávěním příběhu Růženky, ale hlavní postavou je nyní Zloba sama a film vypráví o jejím životě dávno před Růženčiným narozením. Publiku se tak rozkrývá, že král Stefan (otec Růženky) byl Zlobinou první láskou a zároveň mužem, který jí podvedl, obelhal, zlomil jí srdce a uřízl křídla. Byl to právě Stefan, kdo stvořil Zlobu tak, jak jí publikum zná z původní Růženky – bezcitnou a žíznící po pomstě. Zloba nakonec svou zášť vůči Růžence překoná a je to právě ona, kdo dívku probudí polibkem z pravé lásky (v tomto případě mateřské lásky) a porazí                                                                                                            krále Stefana, čímž naplní i svou touhu po pomstě.
                                                            Gaston
V Krásce a zvířeti lze trend polidšťování záporných postav také vypozorovat. Původní Gaston z roku 1993 je vesnický hlupák, který se spoléhá jen na své svaly, přitažlivost a šovinisticky zesměšňuje Bellinu zálibu ve čtení a její inteligenci vůbec. Nový Gaston je mnohem méně šovinistický a projevuje mnohem větší pochopení pro Belle. Zároveň je také válečný veterán, který připouští, že od návratu z války mu cosi v životě chybí. Jeho násilné (až krvelačné) chování lze interpretovat jako formu válečného traumatu a díky jeho blízkému vztahu s (v této verzi otevřeně gay) LeFouem také jako projev krize identity. Gaston si tolik zakládá na svém vzhledu a pozici „alfa samce“, že publikum nevyhnutelně musí začít pochybovat o tom, zda nejde o zoufalý pokus zakrýt svou skutečnou identitu. Ačkoliv Gaston nikdy nepřizná, že je gay, jeho chování tomu v mnoha případech nasvědčuje a jeho postava je díky tomu mnohem zajímavější a získává mnohem větší hloubku.

Přestože hlavní hrdinky výše zmíněných remaků se prakticky neliší od těch původních, záporné postavy prošly velmi zásadními proměnami. Zatímco Popelka i Růženka stále pasivně čekají na své zachránce (ať už prince nebo Zlobu), ženské záporné hrdinky řídí své životy bez cizí pomoci. Záporné postavy jsou v nových zpracování oblíbených příběhů stále stejně záporné, nicméně nyní mají jejich činy jasnou motivaci a lidskou složku, která původním záporným postavám chyběla. Celé příběhy se tak stávají mnohem komplexnějšími a dětské publikum si z nich odnáší ponaučení o tom, že:
 
zlo se nerodí, ale je utvářeno.
 

Žiju protože sním

prosím, pohodlně se usaďte a udělejte si chviličku, jen malinkou, slibuji! Tato chvilka patří pouze vám, a proto si ji nenechte vzít. Nyní držíte v ruce kus mě a stáváte se součástí jednoho velkého celku. Místa, které náleží každému z vás a denně ho navštěvují miliony vašich, sousedů, kolegů, spolucestujících, nejlepších přátel a mnoho dalších.

Chcete vědět, o jakém místě mluvím, protože ho neznáte? Hned pro začátek bych rád tento omyl uvedl na pravou míru. Zná to zde každý! Utíkáte ke mně od svých každodenních starostí a strastí, prožíváte zde ale i své radosti a pohráváte si s alternativami, které se zdají být tak vzdálené…Avšak vidina jejich zhmotnění vás činí tolik šťastnými, plnými euforie a vzrušení … Tím místem je část mysli, která vám dovolí snít a v této „snící místnosti“ i umožňuje být neporazitelnými a odhodlanými bojovníky života. Zde jste opravdovými lidmi. Takovými, jakými ve skutečnosti jste, ne jakými byste v očích ostatních být měli. Je to místo, kde opravdu žijete. Zavřete oči a představujte si něco překrásného, cokoliv co by vás udělalo šťastnými a pamatujte, žádná touha a přání nejsou nikdy tak malé, aby nedokázali nést tíhu celého světa. Každý z vás je osobností z jiného vesmíru, ale všechny žene společný cíl – zhmotnit své touhy, i když vám nepřeje realita. Mějte proto na paměti, že jedny dveře jsou nám vždy otevřené – dveře vašich snů!

Asi se ptáte, kdo jsem, že si dovoluji vám přijít do života a jako mlha se pomalu rozprostírat ve vaší mysli. …velmi dobrá otázka. Nejsem nikdo z vašeho okolí a ani nefiguruji jako věc, kterou potřebujete mít co nejčastěji u sebe, nijak si o mě vědomě nežádáte a přeci s vámi trávím 24 hodin denně, 7 dní v týdnu 12 měsíců v roce a takto bych mohl pokračovat dále.
 
Mým úkolem je motivovat vás a konejšit, že všechno bude zase dobré a věci se vrátí zpět do zajetých kolejí nebo naopak společně nalezneme tu správnou výhybku a změníme směr vaší dosavadní poutě. Proto dovolte, abych se představil:
 
Jsem vaše nevyřčené přání a záruka aspoň chvilkového pocitu, že vše je přesně tak, jak má být -  moc mě těší, já jsem váš sen.
 
Věříte na mne a přikládáte mi aspoň zlomek důležitosti ve vašem životě, či jste plně rozhodnuti, že pro spokojený život pro vás nejsem nijak důležitý? Ať tak nebo tak, nebudu vás přesvědčovat ať ve mně začnete věřit. Je dokonce i dosti možné, že již teď vás moje rozmluva nebaví a přestáváte číst… nebo také ne… třeba čekáte co přijde dál a jaké budou moje argumenty pro udržení si vaší pozornosti. To se ovšem nestane. Nejsem vaše povinnost… ale kdykoliv mě budete potřebovat, vězte, nikdy nebudu hrát roli zhrzeného kamaráda, na kterého se obrátíte jen v případě nutnosti. Jsem připraven tu být vždy, kdykoliv mne budete potřebovat.
 
Nebojte se odhodit svou tvrdou krustu a začít snít. Možná právě to je ta správná cesta ke spokojenějšímu životu.
 
 
 

Anna Julie Slováčková: Chtěla bych, aby lidé měli rádi sami sebe

Mladou herečku a zpěvačku Annu Julii Slováčkovou můžete již několik měsíců vídat na prknech Divadla Kalich jako Rózi v kultovním muzikálu Krysař. Jak se s novou rolí sžila a jaké plány má v roce 2018 se dočtete v následujícím rozhovoru.  


V Divadle Kalich v této sezóně účinkuješ prvním rokem. Jak ses v něm zabydlela?
Musím říct, že snad dobře a nikdo z kolegů si na mě nestěžuje. (smích) Mně se do Divadla Kalich chodí rádo. Celkově mě to divadlo baví, mám to tam ráda a Krysaře miluji. A když někde navíc se všemi dobře vycházíte, tak proč by se tam člověk netěšil.
Měla jsi možnosti vidět některé z předchozích nastudování, nebo jde o Tvé první setkání s Krysařem?
Přiznávám, že Krysaře jsem znala jen z videa. Když se hrál vůbec poprvé, byla jsem ještě malá, takže jsem ho ani vidět nemohla. To bych se asi docela bála. Když se pak chystal Krysař před několika lety znovu, šlo to upřímně úplně mimo mě. Poprvé jsem ho tedy viděla přibližně v patnácti letech na videu. Písničky z muzikálu jsem každopádně znala už dlouho před tím, než jsme začali zkoušet, a hned jsem se do nich naprosto zamilovala.


V muzikálech nejsi úplně nováčkem, přesto jsi dosud většinou hrála spíš v muzikálech pro děti. Jaké to bylo najednou skočit do tak vážného muzikálu, jako je právě Krysař?
Bylo to opravdu „hustý“, ale vzhledem k tomu, že i v těch pohádkových muzikálech se občas našly nějaké ty dramatické polohy, tak mě to tak jako hezky připravilo a jsem ráda, že moje první dramatická role je zrovna Rózi v Krysaři. Bylo to náročné, ale myslím, že jsme to zvládli dobře.
Když už jsme u těch muzikálů, máš nějaký nejoblíbenější muzikál? A chtěla by sis v něm zahrát?
Mám spoustu oblíbených muzikálů. Hodně ráda mám třeba Vlasy, které se zrovna chystají právě v Divadle Kalich. To je pro mě takový muzikálový fenomén, který se zároveň vlastně vymyká veškerým ostatním muzikálům. Z českých muzikálů miluji Draculu, potom třeba Spring Awakening (Probouzení jara) a Jesus Christ Superstar. Prostě takové ty klasiky. A jestli bych si v některém chtěla zahrát? Určitě, nejlépe ve všem. (smích)
V posledních měsících jsi pracovně dost vytížená – zpíváš, hraješ, a to v televizi i v divadle. Před časem jsi se však také věnovala vlastnímu kanálu na Youtube. Lákalo by Tě se točení videí věnovat nějak více?
Já bych ráda studovala režii na FAMU nebo i na DAMU, takže se tomu určitě nějak chci věnovat i nadále. To natáčení videí na Youtube mě ale trochu omrzelo, hlavně kvůli tomu, jaký se z toho v posledních letech stal fenomén. My jsme videa točily ještě dříve, než byl ten tzv. „youtubering“ tak známá činnost a nebyl to takový šílený mainstream. To, co se kolem toho děje v současné době, mi připadá fakt „ulítlý“. Takže teď jsme to zatím odložily a hledáme nějaké pořádné téma, o kterém bychom chtěly točit.


Takže ten současný trend „youtuberů“ příliš neuznáváš?
Ne, neuznávám. Ti lidé – „youtubeři“ - mi sami o sobě určitě nevadí, nemají důvod mi vadit a některá jejich videa i sleduji, když jsou pro mě inspirativní. Rozhodně to ale není tak, že bych to nějak zvlášť vyhledávala a chtěla to veřejně podporovat.
Jaký typ videí by Tě tedy nejvíce bavilo točit? 
My jsme točily parodie, což mě bavilo opravdu hodně a zkusila jsem si na tom právě i tu režii. Pak jsme do toho různě tančily, něco jsme také samy přezpívávaly, a to jsou další věci, které mám ráda. Ale hlavně jsme díky tomu poznali spoustu nových lidí, což bylo super.

Máš teď spoustu fanoušků a řada z nich Tě třeba považuje i za vzor. Snažíš se je nějak inspirovat?
Chtěla bych je inspirovat k tomu, aby byli dobře vychovaní, i když tedy nevím, jestli jsem v tomhle vzhledem k mému slovníku úplně ten nejlepší vzor. (smích) Ale rozhodně bych chtěla lidi obecně inspirovat k tomu, aby měli svůj vlastní názor, aby si za svým názorem stáli, aby se chovali slušně k ostatním a hlavně aby měli rádi sami sebe, protože to si myslím, že je hlavní problém mnoha Čechů. To, že lidé nemají rádi sami sebe, a jsou tak strašně zakomplexovaní, že jsou pak negativní vůči druhým. To bych chtěla, aby se změnilo. Aby si lidé více pomáhali, a tak.  

A na závěr – máš nějaké oblíbené motto?
Mám, moje nejoblíbenější motto zní: „Pokud to nezkusíš, tak to nezjistíš.“ A podle toho se také řídím.

Foto: Divadlo Kalich

 

Bambucké máslo - víte, že...

Bambucké máslo je získáváno ze semen stromu Vitellaria paradoxa, který pochází ze západní Afriky. Pro lidi žijící v této oblasti je „bamacké“ máslo doslova bohatstvím, které už tisíce let používají ke kosmetickým i léčebným účelům. Používají ho k ochraně pokožky a vlasů před účinky spalujícího slunce subsaharského podnebí. Existují i důkazy, že bamacké máslo hrálo významnou roli v režimu krásy egyptské Kleopatry v 1. století př.n.l.
 

Hlavní část bamackého másla tvoří dvě mastné kyseliny – kyselina olejová a kyselina stearová. Toto máslo je velmi podobné živočišnému tuku, což je jedním z důvodů, proč se snadno vstřebává a má výborné regenerační účinky. Kromě toho obsahuje i kyselinu linolovou a kyselinu linolenovou.


 
Bambucké máslo si mě získalo ihned, jakmile jsem si ho přinesla domů a natřela na obličej a ruce. Vyživující účinky másla jsou opravdu jednoznačné a mohu ho jedině doporučit.
 
Bambucké máslo má při pokojové teplotě pevnou konzistenci, ale po nanesení na pokožku „taje“ a vytvoří na ní nemastný povlak, který uzamyká v pokožce vlhkost. Nejlepší je samozřejmě máslo nanášet po koupeli, kdy je pokožka poddajná a měkká. Dá se také přidat do koupele (asi 1 lžíce). Vytvoří tak na pokožce jemný nemastný film.
 
Faktor ochrany proti slunečnímu záření má bamacké máslo 6 (SPF-6). I když se jedná o velmi nízkou ochranu na přímém slunci, při zatažené obloze na rychlé vyběhnutí z domu to stačí :). Pozor, dá se také použít pro zklidnění spálené pokožky sluncem. Když už si bamackým máslem natírám obličej, použiji ho samozřejmě i na rty. Neobsahuje žádné ropné produkty, jako některé balzámy na rty, což je pro péči ideální. Rty vyživuje a hydratuje.
 


Protože je bamacké máslo (BIO) čistě přírodním produktem, používám ho i k natírání pokožky svého miminka po koupání. Nedráždí kůži, neobsahuje parfémy. Stejně tak lze lžičku bamackého másla přidat do vaničky při koupání. Dále ho používám na natírání zadečku při přebalování.
 
Bambucké máslo obsahuje vysoké množství kyseliny stearové a tím pomáhá udržovat pokožku pružnou, což ocení dámy, které bojují s každou novou vráskou :).

Odstraňuje také váčky pod očima a vyhlazuje oblast okolo očí a lze ho používat i jako prevence proti striím v těhotenství.

Bambucké máslo střídám také s kokosovým olejem při péči o vlasy. Po umytí vetřu trochu másla do vlasů. Brání vysušování vlasů a změkčuje je. Stejně, jako v pokožce, uzamyká ve vlasech vlhkost a vytváří na nich ochrannou vrstvu. Výborné je i na masáž pokožky hlavy. Hodí se na všechny typy vlasů a vlasové pokožky. V případě mastné pokožky pomáhá snížit produkci mazu a v případě pokožky suché odstraňuje lupy. Pravidelná aplikace dvakrát nebo třikrát do týdne může podpořit růst vlasů.
 
Při nákupu bamackého másla je důležité vybrat nerafinované, surové.
 
Máte i vy zkušenosti s bambuckým máslem? Podělte se o ně s námi.
 
 
 

Worko(alko)holismus, dlouhodobý (ne)přítel, který Vás odešle přímo do pekla

Workoholismus představuje závažnou civilizační chorobu, která se začala hojně rozšiřovat v předchozích desetiletích a v současnosti postihuje stále více osob pracujících na nejrůznějších postech a napříč všech zemí a kultur. Definice se o workoholismu vyjadřují jako o „civilizačním postižení moderního člověka“, čímž chtějí poukázat nejen na jeho rozšiřující se tendenci v souvislosti s prostupováním technologií a modernizací do našich životů, ale také na problém, kterým se skutečně stává – postihuje společnost, prostupuje jí a v konečném důsledku ji i paralizuje.

Obdobně jako například u gamblerství, narkomanii či alkoholismu, i zde hovoříme o závislosti. Ostatně i po vzoru slova „alkoholik“ vzniklo slovo „workoholik“. Jedná se o ekvivalent americké angličtiny a v doslovném překladu znamená „závislý na práci“. A jako každá závislost, ani tato se neobejde bez příznaků a co je horší i důsledků, které mohou takového člověka ovlivnit po zbytek jeho života. Typickým je například syndrom vyhoření.

Jaký je rozdíl mezi workoholismem, loajalitou nebo nadšením pro práci? Existuje vůbec a jak tenká hranice je dělí od propasti?
Problematika workoholismu spočívá v tom, že se u člověka vyvíjí postupně, pomalu a v důsledku toho má tendenci zakořenit hluboko do životního přesvědčení takového jedince. Zprvu se projevuje velice nenápadně a je proto téměř nemožné ho v jeho zárodku identifikovat. Přeci každému z nás se sem-tam stane, že musí v práci zůstat o nějaký ten čas déle a dodělat svěřený úkol v řádném termínu. S tím je úzce spjat i pocit zodpovědnosti, který v nás probouzí budoucího vůdce. Dalším neméně zásadním problémem je i fakt, že workoholik si svou indispozici odmítá připustit, což už samo o sobě je prvním projevem závislosti.
Jak lze workoholika definovat?

Cítí se nekomfortně, pokud je situací donucen přerušit svou práci
Pracuje tvrdě, dlouho, tráví prací i volné chvíle, do určité míry i dovolenou či svátky
Upřednostňuje práci před závazky vůči rodině, přátelům či vlastními zájmy
Trpí poruchami spánku
Kvůli svému 100% zaujetí pro práci se nedokáže do hloubky a kvalitně bavit o jiných tématech
Ztrácí sociální cítění a orientuje se pouze na výsledek „jako robot“
Bývá stále silněji (v důsledku přepracování a únavy) ovládán svými emocemi
Neustále se pouští do nových prací a projektů, protože ho děsí představa, že by nebyl v zápřahu
Bývá velice disciplinovaný a až pedantsky náročný na svou práci i práci okolí
Neuznává práci okolí, pokud nevykazuje 100% kvality a pak není schopen ani k jejich vykonavatelům hledět s úctou
 
Pokud se ztotožňujete s minimálně třemi body tohoto obecného výčtu charakteristických vlastností workoholismu, s největší pravděpodobností i Vy trpíte jeho určitou formou.

Vlivy, které nás ovlivňují a tvarují workoholika v nás
Mezi hlavní vlivy, které v jedinci tuto vlastnost tvarují patří: rodinné předpoklady, osobnostní předpoklady a kulturní předpoklady. Každý z nich může fungovat samostatně a zároveň je i velice pravděpodobné, že se vzájemně prolínají.

Rodinné předpoklady se přímo odvíjí od toho, v jakém prostředí vyrůstáme. Nejčastěji dalšího workoholika vychovají takoví rodiče (hovoříme-li pouze o přímé linii), kteří sami touto formou závislosti trpí. Mohou to být oba rodiče, ale není vyloučeno, že i jeden workoholik v rodině má tu moc formovat stejnou vlastnost u svých dětí. Děti vnímají tvrdou a zcela strukturovanou pracovitost u svého dospělého vzoru a zakódují si tak model, ve kterém je normální toto chování napodobovat či zcela zkopírovat. Takoví rodiče mívají velmi často problémy s projevováním vlastních emocí, a to i v rámci rodinného kruhu. Jedinou opravdovou radost jim činí práce a dobré výsledky, což mívá za důsledek to, že děti jsou nuceny již od raného věku „vykazovat určitou formu práce“ (například práce v domácnosti) a vynikat ve škole. Jednoduše proto, že pochopí, že nejvřelejší emoce dostanou od rodiče, pokud si „je zaslouží“.

Osobnostní předpoklady se vztahují na jedince, kteří již od dětství trpěli hyperaktivitou nebo poruchou pozornosti (ADHD). Dle doposud provedených studií jsou takoví lidé mnohem více náchylní k propadu závislostem a workoholismus není žádnou výjimkou. Také perfekcionisti a ti úzkostlivější z nás mají slabší možnost ubránit se propadnutí workoholismu. Není to jejich vina, jednoduše jim jejich vnitřní pohnutky nedovolí jinak a přímo je směřují na výsledek. Ať už z důvodu strachu, že bez skvěle vykonané práce jen těžko zapadnou, tak i proto, že pouze PERFEKTNÍ práce je jediná vykazovatelná a ta samozřejmě potřebuje mnoho času a úsilí.

Kulturní předpoklady se odráží v prostředí, ve kterém se nacházíme a působí na nás. Některé kultury dbají více na rodinný život a jiné zase na práci a výkon. Pokud se v takové kultuře lidé nachází od dětství, začíná se u nich orientace na cíl budovat již ve škole, kde jsou nepřímo nuceni předhánět se se spolužáky o lepší známky, v zaměstnání pak o lepší post, pracovní podmínky, přízeň svého nadřízeného, atd. Více ohroženi jsou zaměstnanci, jejichž nadřízený je workoholik. Tlak na jejich osobu je mnohonásobně vyšší než například u kolegů a častokrát je pohání i strach ze ztráty zaměstnání, pokud nadměrné nároky vedoucího pracovníka nebudou splněny.

Nepleťme si však pojmy a dojmy. To, že je člověk workoholik ještě zákonitě neznamená, že je v práci výkonnější. Naopak je známo nesčetně případů, kdy produktivita takto závislého člověka je značně nižší než u průměrného pracovníka, což je samozřejmě dáno jeho naprostou únavou a vyčerpáním, které si ovšem nechce připustit. Ale i tato civilizační choroba má řešení. Základem je připustit si svůj problém a vyhledat odborníka, který nám pomůže zpět ke svobodě. Není to snadná cesta a je plná počátečního nekomfortu. Dokonce je i dlouhá, ale výsledkem pro workoholika je vykoupení z tohoto destruktivního kolotoče, který způsobuje nejrůznější fyzické a psychické poruchy a onemocnění.

A ač se to zdá postiženému jakkoliv nelogické, je třeba si uvědomit, že tato jeho momentální indispozice obtěžuje jeho okolí, které ji často nechápe a vnímá ji jako určitý druh pózy, nikoli jako problém, který je potřeba řešit.
 
Nesuďme své nejbližší pro nedostatek času kvůli pracovnímu nasazení, třeba už prostě neznají cestu ven z takto rozjetého vlaku.

Dumpster diving - večeře z kontejneru

Jídlo z kontejneru už dávno není doménou pouze lidí bez domova. Dumpster diving, v doslovném překladu potápění v popelnici, je alternativní cesta, kterou se vydávají lidé zabývající se ekologií a životním prostředím ve snaze ochránit naši planetu od zbytečného plýtvání, případně lidé, kteří se snaží ušetřit nějakou tu korunu.
 
Dumpster diving bojuje primárně proti zbytečnému plýtvání. Faktem totiž je, že se víc než třetina jídla ve světe vyhodí nebo jinak znehodnotí. Kvůli přísným nařízení Evropské unie jsou tato čísla v EU vyšší, mezi 40–50 %. Dle amerického antropologa Timothy W. Jonese se ročně vyhodí jídlo za více jak 43 miliard dolarů, v přepočtu na české koruny je to téměř bilion korun. Výzkumy potvrdily, že skoro o polovinu jídla více vyhodí ti, kdo žijí sami.

Obchody a supermarkety na základě evropských nařízení a zákonů denně vyhazují do kontejnerů potraviny, které jsou normálně jedlé, zdravotně nezávadné, nicméně nesplňující nějakou normu nebo estetiku. Obchody a supermarkety mají totiž povinnost vyhodit ten den vše, co má poškozený obal (ano, mělo by to tak být i u pytle brambor), zboží, které má chybnou etiketu nebo balení, samozřejmě zboží podléhající zkáze (pečivo, ovoce, zelenina, masné výrobky, aj.) a zboží, kterému končí doba minimální trvanlivosti (trvanlivé potraviny, konzervy). S tímto se nabízí otázka, znáte rozdíl mezi označením „Minimální trvanlivost do“ a „Spotřebujte do“? Pokud ne, pojďme se na to společně podívat.
 
„Minimální trvanlivost do“ označuje datum, do kdy si potravina uchovává svoji deklarovanou kvalitu, to znamená, že takto označené potraviny lze bezpečně konzumovat i po uvedeném datu, a to za předpokladu, že obal není poškozen a byly dodrženy pokyny pro jejich skladování.  Jakkoliv jsou tyto výrobky dále poživatelné, je možné, že ztratí svou původní chuť nebo texturu. Minimální trvanlivost se používá převážně u mražených, sušených a trvanlivých potravin. „Spotřebujte do“ označuje datum, do kterého může být potravina bezpečně konzumována! Toto označení se objevuje hlavně na potravinách rychle podléhajícím zkáze, jako jsou čerstvé ryby, maso a masné výrobky. U těchto výrobků je více než důležité dodržovat pokyny pro skladování (uchovávat v lednici atd.).

Co je tedy ten Dumpster diving? A kdo jsou freegani?

 Dumpster diving, hovorově „kontění“ je směr stavící se proti konzumnímu nakládání a plýtvání s potravinami a zbožím. Primárně se nejedná o levnější způsob života, ale o postoj k životu. Když vás kluk pozve na „kontění“, nečekejte žádnou romantiku. Natáhněte na sebe starší oblečení, připravte si gumové rukavice, batoh, baterku a těšte se na dobrodružství. Půjdete se totiž pohrabat do kontejneru za supermarket. Možná vás také čekají pletky s policií, proč? Popelnice, kam supermarkety vyhazují potraviny bývají za plotem na soukromém pozemku a většinou zamčené, případně v klecích. Obsah kontejnerů je v majetku města. Musíte se tam chtě nechtě tak trochu vloupat. Pokud se vám to podaří, pravděpodobně jste našli večeři. Výběr? Značně ovlivněn tím, co se ten den vyhodilo.  Rozhodně NEBERTE nic, co se vám nezdá a nic, co by mělo natržený obal. Chcete se najíst, ne si domů donést bakterie. A co se dá v kontejneru najít? No, je to trochu jako dětské vajíčko s překvapením, nikdy nevíte, na co narazíte, ale převážně se jedná o ovoce a zeleninu, pečivo a trvanlivé výrobky před vypršením jejich trvanlivosti. Narazit můžete ale v podstatě na cokoliv.
Freegani jsou vegani žijící alternativním, poměrně radikálně protikonzumním způsobem života. Freegani, stejně jako dumpster diveři konzumují potraviny z kontejnerů, čímž si dokážou zajistit širokou škálu produktů a striktně tak odmítají nakupování všeho, co jsou schopni si takto zajistit.
 
Chtěli byste se dozvědět více o "kontění" a zajímal by Vás rozhovor s dumpsterem? Napište si o něj do komentáře.

Petr Vondráček: Lidé se odjakživa chtějí bavit

Známého herce, moderátora a muzikanta Petra Vondráčka Vám jistě nemusíme představovat. Nejen o muzikálu Srdcový král, ve kterém v současnosti účinkuje, ale také o show Tvoje tvář má známý hlas a svých nejbližších plánech se rozpovídal v následujícím rozhovoru.     
 
Se Srdcovým králem, který se hraje v Divadle Kalich, jste se po nějaké době vrátil k muzikálu. Co Vás na tomto žánru nejvíce baví?
Asi odpovím na otázku známým klišé, ale zkrátka je to tak: spojení zpěvu, herectví a tance je skvělá věc dokazující um všech účinkujících. Pro mě je to vždycky výzva, poprat se s vlastní motorikou v rytmu. Baví mě také nenásilné a samozřejmé přechody z mluveného slova do zpívání a naopak.

Muzikál je specifický v tom, že spojuje hudební, činoherní a taneční složku. Jak se všemi složkami zvládáte vypořádat?
Jak jsem již říkal, nejnáročnější je pro mě pohyb, i když koncem 80. let jsem na pražských diskotékách platil za zdatného tanečníka. Teď už je to jinak, jsem zadýchaný a nad pohyby musím přemýšlet. Nejsilnější se v rámci muzikálu cítím ve svém hlubokém zpěvu.

Musel jste dlouho přemýšlet nad tím, jestli roli Jima Hallera, otce hlavní ženské hrdinky, přijmete?
Jakmile se v naší zemi děje cokoliv, co se týká krále rock'n'rollu, chci být u toho. Dlouho jsem nepřemýšlel. Bylo mi jasné, že na hlavní roli jsem už přezrálý, navíc to není přímo Elvis. Tenhle muzikál – volně inspirovaný Shakespearovým „Večerem tříkrálovým“ – není příběhem Presleyho. Je to příběh o konfliktu volného a upjatého smýšlení.

V řadě rozhovorů jste uvedl, že písničky Elvise Presleyho milujete. Jak se Vám líbí jejich zpracování v muzikálu Srdcový král?
Upřímně jsem byl překvapen. Je mi jasné, že američtí tvůrci chtěli Elvisovy songy obléknout do nového kabátu, ale některé formy jeho hitů mě vskutku překvapily. Poslouchám Elvise takřka od narození a často jsem se, jakožto konzervativec, musel kousat do svých rtů. Teď už jsem si ale zvykl.   
    
Před nedávnem jste také účinkoval v populární televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Je to velký skok z divadelních prken do pořadu takového formátu?
Víte, že ani ne? Tvář jsem si vychutnal ve sladkém, občas i hořkém smyslu. Některé „protiúkoly“ nakonec vyzněly nejlépe. Lidé se odjakživa chtějí bavit, a to bylo a je smyslem téhle show.

Byl nějaký interpret, kterého jste si v show přál ztvárnit, ale nedošlo na to? A je naopak nějaký interpret, kterého jste svým kolegům vůbec nezáviděl? 
Určitě jsem nechtěl dělat právě Elvise. Představa, že mi někdo ze čtyř porotců říká, jestli jsem to zazpíval tak či onak, je pro mě jako Dr. Presleyho strašná. Jinak lze říci, že po dvou dílech jsem pochopil, že nejde o dokonalou imitaci originálu. Jde o zábavu, o show a legraci.

Čeká Vás v blízké době po pracovní stránce něco nového?
Chci se teď zaměřit na moji kapelu Lokomotiva a na svou hru na piáno. Rádi bychom vydali s klukama nějaký nosič. Po deseti letech.
 
Těšíme se na comeback kapely Lokomotiva a rozhodně chceme být u toho - a co Vy?

Foto: Divadlo Kalich
 
www.maccafe.cz
Provozovatel:
Getrun s.r.o.
Kaprova 42/14 11000 Praha 1
IČ: 24257753
DIČ: CZ24257753
MacCafe.cz
redakce@maccafe.cz
Getrun
(c) MacCafe.cz | realizace 3Nicom