Nezapadáme v davu – myslíme „tak trochu jinak“

Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!

Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!Určitě to znáte, hezké fotky, kam se podíváte! Že je to jen díky drahé zrcadlovce? OMYL! Nástroj pro dokonalé fotografie máte každý ve své ruce, kapse, kabelce… prostě kdekoliv, kde se aktuálně nachází váš CHYTRÝ TELEFON! Nutno podotknout, že tento článek není primárně určen pro vyznavače starších typů mobilních telefonů, jejichž funkčnost je omezena pouze na volání. Tento článek by měl sloužit jako univerzální návod pro všechny uživatele novějších mobilních telefonů, bez ohledu na značku, avšak s integrovaným fotoaparátem přiměřeného rozlišení a kvality. Popravdě řečeno, VŽDY záleží na kvalitě fotoaparátu a ač věrný uživatel telefonů značky Apple musím konstatovat, že například Huawei fotí srovnatelně, mnohdy až nesrovnatelně lépe. V čem se tedy skrývají kouzla dokonalých fotek? Lepší barvy, světlo, struktura? Jak zamaskovat nedokonalosti? Stačí pár kliknutí v aplikaci a fotka je na světe. Pojďme si společně projít pár tipů, se stát profesionálním fotografem.
 
7 + 1 dobrých rad:
 
  1. Záleží na světle! Dobré a zajímavé SVĚTLO dělá divy, v šeru jsou fotky většinou nudné a nevýrazné.  Dále hraje roli prostředí – zajímavé a barevné. Zkuste se jít někdy vyfotit před Lennonovu zeď, na nasvícenou zelenou louku – to budou fotky.
  2. NEPOUŽÍVEJTE BLESK! Blesk v mobilním telefonu většinou značně snižuje kvalitu pořízeného snímku. Obdobně funguje i ZOOMOVÁNÍ.
  3. Ostřete! Je to jednoduché – zkuste kliknutím na displej doostřit objekt, který fotíte. Rozdíl uvidíte sami. Klikáním na displej navíc můžete značně pomoc i expozici (moc tmavé / moc světle).
  4. Foťte zblízka – fotky z několika metrů jsou k ničemu. Nikdy nefoťte jen hlavu! Focením ze správné vzdálenosti navíc docílíte podobného efektu jako u zrcadlovek – rozmazaného pozadí.
  5. Nebojte se experimentovat, jít proti proudu – být zajímaví. Že se fotka občas nepovede? Opakování je matka moudrosti a žádný učený z nebe nespadl. NENECHTE SE ODRADIT.
  6. Méně je více. Pokud je fotka dobrá ihned po pořízení, stačí většinou žádné nebo drobné úpravy. Omezte používání filtrů. Upravujte raději barvu, světlo, kontrast…
  7.  Smiřte se s faktem, že ani sebelepší úprava neudělá ze zcela blbé fotky dobrou.
 
TIP: Pokud fotíte lidi, snažte se na ně mluvit… A foťte i mimo ostré focení, z momentek je většinou cítit větší uvolněnost a přirozenost a dopadnou mnohem lépe.
 
Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!

 
A co ta aplikace?
Na internetu najdete nepřeberné množství tipů, které aplikace jsou nejlepší… Některé jsou placené, jiné jsou zdarma. Po přečtení recenze většinou nabydete dojmu, že daná aplikace je dokonalá… stáhnete si ji a zjistíte, že to není zase taková hitparáda. I já zkoušela všechny možné… ALE, nakonec jsem zjistila, že mi stačí jedna. Jmenuje se SNAPSEED. Funguje jak na iOS, tak Android. Co víc? Je zdarma a navíc velmi intuitivní. Samozřejmě to chce trochu cviku a citu, ale záhy zjistíte, že to za to stojí. Nejenže doladíte: jas, sytost, kontrast, stíny, atmosféru, strukturu a další. Můžete dělat drobné korekce či větší korekce (záložka čištění).  Takto vypadá prostředí aplikace.

 
Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!
 

A jak to vypadá fotka před a po úpravě?

Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!
Fotky jako od profíka? Zvládne to i Váš mobil!


 
Jak vidíte, není to žádná věda. Faktem je, že díky moderním technologiím postupně měníme a vylepšujeme realitu. Nová generace mobilních telefonů v reálném čase upravuje a přetváří fotky. Skrz hledáček fotoaparátu vidíme svět barevnější. Proč? Protože z původního hraní si s filtry se dnes stává norma. Instagram i Facebook se prezentuje dokonalostí, jen málokdo fotky neupravuje – „nevylepšuje“. Sami vidíte, že upravit fotku tak, jak je dnes žádoucí je otázka chvíle. Chcete být opravdoví? Držte se s filtry při zemi a věřte, že díky výše zmíněné aplikaci Snapseed je ani nebudete potřebovat.

Rupert Murdoch: dědic, kterému sudičky daly všechno

Rupert Murdoch je australský byznysmen, který se svým vlivem a finančním jměním řadí mezi nemocnější osobnosti světové mediální scény. Murdoch je považován za mediálního magnáta současnosti, kterému se během života podařilo vybudovat impérium sahající do všech kontinentů světa. Vzhledem k profilu úspěšné, silné osobnosti a jménu, které si od mládí vybudoval, hovoříme o člověku, jehož cílem je nejen navyšování zisku, ale také prosazování vlastních názorů a idejí. Cestu k úspěchu mu pomohl vybudovat jeho otec, který začínal před sto lety jako novinář. V roce 1951 zemřel a Rupert tak zdědil dva deníky.

Rupert Murdoch: dědic, kterému sudičky daly všechnoMurdochův úspěch tkví ve vlastnictví dvou zásadních společností, působících v oblastech sdělovacích a zábavních. Těmito dvěma giganty jsou: News Corp a TFC Holdings, mateřská firma filmového studia 20th Century Fox. News Corp, jak sama o sobě udává, je „globální diverzifikovaná společnost, zabývající se sdělovacími a informačními službami, zaměřená na vytváření a distribuci autoritativního a poutavého obsahu pro spotřebitele a firmy po celém světě. Společnost zahrnuje podniky v řadě médií, včetně zpravodajských a informačních služeb, vydávání knih, digitálních služeb v oblasti nemovitostí, programování kabelových sítí v Austrálii a distribuci placené televize v Austrálii“.

Takto široký okruh působnosti si News Corp může dovolit právě díky koupi filmového studia 20th Century Fox, které jí jako jeden z největších zástupců zábavního průmyslu dodalo na prestiži a díky možnosti zasažení širšího okruhu recipientů preferujících toto odvětví, i na výnosnosti. To si velice dobře uvědomoval i Murdoch, který věděl, že pokud se chce stát mediální osobností světového rázu, musí portfolio svých služeb a hlavně vlivu, rozšířit.
Murdoch odstartoval své vůdčí postavení v rodné Austrálii, nad níž získal majoritní mediální vliv. Tento velikán se však vyznačuje charakterovou vlastností, pro níž není příznačné spokojit se s málem, a proto se rozhodl pro expanzi i na další kontinenty.

Jako druhou si do svého hledáčku vzal Velkou Británii. Krok k rozšíření jeho působnosti nejlépe demonstruje výpis tamních novin, které News Corp skoupila a zcela ovládla. Dle tohoto serveru mezi hlavní zástupce patří: News of the World, The Sun a později i The Times. V anglosasku vlastní Murdoch více než 175 nejrůznějších novin a několik vydavatelských domů, z nichž je nejvýznamnější HarperCollins.
V sedmdesátých letech 20. století odstartoval další ze svých promyšlených aktivit, kterou byla expanze do Ameriky. Murdoch v této souvislosti koupil americký deník The New York Post a dokončil tak své dílo ovládnutí největších světových novin.

Rupert Murdoch: dědic, kterému sudičky daly všechnoOsmdesátá léta byla pro tohoto úspěšného byznysmena ve znamení posilování vlivu v oblasti filmové a televizní. Murdochovým záměrem bylo získat více televizních sítí, jejichž pomocí by mohl dosáhnout až k vlastnictví satelitních televizí. Společnosti News Corporation tehdy patřila jedna z největších australských televizních sítí Nine Network, v roce 1987 koupila i velice populární britskou Sky Network a ve Velké Británii a Americe začínala experimentovat s myšlenkou svých vlastních plnohodnotných satelitních televizí. Aby pro tento záměr získal dostatek distribučních kanálů, musel Murdoch podstoupit další krok a tím byla koupě 6 regionálních televizních stanic od firmy Metromedia. V důsledku toho, že Federální komise pro komunikaci neumožňovala cizincům vlastnit americké televizní stanice, byl Murdoch nucen učinit ještě jedno zásadní rozhodnutí a tím bylo vzdát se australského občanství a přijmout občanství americké. S touto podmínkou Rupert Murdoch souhlasil, neboť byl již dávno i rozhodnutý, že chce do Ameriky přesunout sídlo své společnosti.

Murdoch nové občanství vnímal jako výhodu i z toho důvodu, že se tímto gestem chtěl více přiblížit americké veřejnosti, a především si získat důvěru finančních institucí, které pro realizaci svého záměru potřeboval, protože většinu svých obchodů realizoval na dluh.
Počátkem devadesátých let se Murdoch opět začal poohlížet po nových obchodních příležitostech a jeho kroky ho svedly do Číny. Asijský trh byl v té době pro západní podnikatele téměř nedostupný a investice do něj tedy i velice riskantní, což na vlastní kůži okusil i Murdoch. Jeho v první asijská investice fiaskem, neboť krátce po koupi hongkongské satelitní televize Star TV veřejně v Londýně vyjádřil názor, ve kterém shazoval moderní technologie, jakožto nevhodný komunikační prostředek totalitních režimů.

Rupert Murdoch: dědic, kterému sudičky daly všechnoReakcí Číny na tento výrok byl úplný zákaz soukromého vlastnictví satelitních přijímačů na tomto území. Murdochovi se nepodařilo stáhnout svůj veřejný projev, či se čínským funkcionářům osobně omluvit, proto hledal jiné cesty, jak by se jim mohl zavděčit a získat si tak opět jejich důvěru a nové povolení. Naději spatřoval v podpoře Čínského režimu. Vydavatelství HarperCollins například vydalo knihu, jejíž tematikou byl propagandistický životopis bývalého čínského vůdce. Aby mohla Star TV obnovit svou činnost, byla nucena se naprosto podřídit čínským požadavkům a například musela zcela rušit pořady, které tamní funkcionáři považovali za útočné na jejich režim. Nejdále však asi zašel při interview s časopisem Vanity Fair, kdy prohlásil, že se o Dalajlamovi doslechl, že „je to pouze zpolitizovaný starý mnich, který chodí v botách od Gucciho“. Tak moc toužil Murdoch po obnovení své působnosti v Číně, že se propůjčil silně komunistickým aktivitám, kterými chtěl této zemi dokázat svou součinnost.

Murdochova osobnost je ale také opředena skandály, z nichž největším byly nelegálně prováděné odposlechy celebrit, ale i neznámých lidí a podplácení policistů, kteří dávali redaktorům typy pro psaní článků. Do kauzy byl zapleten celý tým bulvárního listu News of the World a výsledky vyšetřování ukázaly, že pro odposlechy a podplácení byl vytvořen speciální tým, který se touto nezákonnou činností zabýval. Kauza ohrozila důvěryhodnost a působnost Murchdocha ve Velké Británii, protože politické špičky se začaly od mediálního magnáta odvracet, čímž jasně daly najevo omezení podpory jeho činnosti.

Rupert Murdoch je také znám pro svou zálibu v moderních technologiích a jejich používání. Na jednu stranu ho fascinovala jejich funkčnost, na stranu druhou si uvědomoval i jejich sílu, díky které může získat náskok před svou konkurencí. Byl jedním z prvních, kdo začal se svých redakcích používat počítače a dostupné moderní výdobytky v tisku. Někteří odborníci na Murdocha nahlíží jako na průkopníka internetu ve společnosti vlastníků novin. Zprvu chtěl vydělávat na bezplatných zprávách na internetu, v současnosti však vsází zpoplatnění těchto obsahů a na sociální weby, v jejichž činnosti a globálnímu zásahu společnosti cítí skutečný potenciál.

Rupert Murdoch: dědic, kterému sudičky daly všechnoMurdoch je velmi ctižádostivý člověk, který nerad čeká na inovace, které vyjdou z dílen konkurence. On sám je rád jejich tvůrcem a pokud by ho měl snad někdo předběhnout, chce mít možnost, reagovat na tuto skutečnost ihned. I proto se pustil do hromadného skupování médií a mediálních platforem, které skládal střípek po střípku tak dlouho, až vytvořily celistvou mozaiku jeho celoživotního díla. Když začal Rupert Murdoch invazivně skupovat noviny, televize a televizní sítě, experti a kritici nahlíželi na jeho postupné kroky jako na pošetilost a hamižnost. Vysvětlovali si jeho posedlost vlastnictvím takového množství mediálních platforem dvěma způsoby. Jeden tábor očekával, že si chce vybudovat monopol, který naprosto zásadním způsobem ovlivní budoucnost tohoto odvětví. Druzí ho považovali za blázna, který si pouze libuje v majetku a snaží se uměle si navyšovat společenský kredit.

Pravda je taková, že jeho cílem skutečně bylo vytvořit mediální impérium, které neohrozí žádná změna politického režimu či krize a zároveň bude moci demonstrovat svoji sílu a nadřazenost, jichž touto cestou nabyl. Murdoch ze své pozice může ovlivňovat všechny důležité společenské segmenty, jako jsou například témata veřejných debat, upravování příslušných legislativ a prosazování tak svých názorů tak, jako tomu bylo například v Číně. Díky postavení mediálního magnáta se z Murdocha stal silný hráč, mající moc ovlivňovat ostatní tržní, ale i politické segmenty. Za celou svou kariéru dokázal vybudovat impérium, které je známé po celém světě, a jehož řízení se věnuje i nyní ve svých úctyhodných 86 ti letech.
Murdoch má i velice silnou vazbu na Českou republiku, do které se provdala jeho sestra. Murdoch musel sestru Annu Kantorovou vyplatit z rodinného jmění, pokud chtěl vybudovat a ovládnout celé impérium. Podíl Anny dle odhadů tvořil zhruba 200 milionů australských dolarů.
Rupert Murdoch je majitelem News Corporation (zahrnuje periodika v Austrálii, Spojených Státech a Británii), která ovládá:
 
9 satelitních televizí
40 televizních stanic
100 televizních kabelových kanálů
40 knižních vydavatelství
175 novinových periodik
1 filmové studio
Podíly v satelitních televizích BSkyB, FOXTEL, Sky Deutskchland nebo SKY Italia (usiloval o převzetí nadpoloviční většiny britské BSkyB, což mu znemožnil skandál s odposlechy)
67 procent akcií v Star TV
40 procent akcií v British Sky Broadcasting, provozovateli satelitní platformy Sky Digital (1997)
Los Angeles Dodgers, baseballový klub
New York Knicks, basketbalový klub
Fox Broadcasting Company (1985), televizní síť (od roku 1996 s jejím hlavním zpravodajským kanálem Fox News Channel) s nynějším pokrytím kolem 97 procent USA
V roce 2007 koupil Dow Jones & Co. Za 5,6 miliard dolarů
 
Foto:
Monika Flueckiger, World Economic Forum [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons
Hudson Institute [CC BY 2.0],via Wikimedia Commons
Hudson Institute [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons
World Economic Forum (originally posted to Flickr as Rupert Murdoch) [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons

Místo zvané DOMOV

„Jdu domu, povíme si to doma, to si nechte na doma, mám doma nepořádek, už se těším domu, nedáme si doma vínko?…“ Ekvivalentů „doma“ existuje nepřeberné množství. Celý náš život se točí kolem domova – od dětství až po stáří. Co ale ono notoricky známé „DOMA“ vlastně znamená? Jsou to ty symbolické čtyři zdi nebo něco více?

Místo zvané DOMOVPokud bychom se omezili na pouhý výklad zdí, logicky bychom došli k závěru, že „DOMA“ neexistuje, protože najednou postrádá veškeré hranice a může být všude, kde si jen zamaneme. Líbí se mi na Fidži – postavím si tam z rákosu kostku, kterou vybavím gaučem, postelí, vařičem… a „Vítej nový domove“. Takhle snadné by to bylo. A ve své podstatě i je! V dnešní době skutečně není problém se sbalit a ze dne na den opustit veškeré hmotné statky a cestovat napříč celým světem. Tímto modelem ale potíráme definici „DOMOVA“ v takové formě, o které bychom chtěli hovořit dnes.

Po práci (pokud se nezasekneme s kolegy či přáteli na víně/kávě) obvykle jdeme domu – odpočinek po náročném pracovním dni přijde vždycky vhod. Tedy: vyndáte klíče, odemknete, zavřete za sebou dveře, opět zamknete, necháte klíče v zámku, aby se vaše drahá polovička mohla rozčilovat, že se zase dobývala do bytu, vyzujete si boty, odložíte kabelku, sundáte kabát, zavřete oči, zakloníte hlavu, zhluboka se nadechnete, otevřete oči…. A? V tom horším případě necítíte nic… v tom lepším cítíte DOMOV!

Když jsem se před rokem a půl stěhovala do nového nájemního bytu, čekaly na mě pouze holé zdi a dva šedé závěsy. V té době jsem si neuměla představit, že zase začnu všechno budovat od začátku a kde taky začít, když postrádám absolutně VŠECHNO?! Na to si Místo zvané DOMOVnikdy nezvyknu, bude to trvat celou věčnost, než to jenom vybavím – natož zútulním. Vždyť doma bylo o kilometr vzdušnou čarou výš…propadala jsem lehké panice (no možná trošku těžší, ale to třeba příště). Netrvalo dlouho a přivezla jsem si na byt černý, lehce oprýskaný konferenční stolek, který mi věnoval taťka. Umístila ho kousek od zdi pod okno, přinesla na něj kávu, skleničku vína a opřela se zády o bílou omítku, o které jsem věděla, že bude potřebovat mou péči v podobě vymalování. Z reproduktoru telefonu mi hrála hudba. Seděla jsem s pokrčenými koleny, která jsem si objímala rukama a dívala se do prostoru (a že ho v té době v bytě bylo opravdu mnoho!). A pak, v jediné vteřině… konečně mi to všechno došlo! Musela jsem okamžitě vstát. A taky, že jsem to udělala. Vyletěla jsem z koberce jak raketa, přešla na druhou stranu pokoje a podívala se na prázdnou místnost v jejímž pravém rohu se nachází můj stolek. MŮJ STOLEK! To je ONO! Je to MŮJ stolek, je to MŮJ byt (ač nájemní) a taky je to MOJE nová šance na MŮJ nový život plný nových výzev a příležitostí. PRAVIDLA TADY URČUJU JÁ! To, jak se tu budu cítit je jen a pouze na mně. Najednou jsem se necítila zlomená. Touhle chvílí, tímto pohledem a uvědoměním…dokázala jsem se vzpřímit, mít hlavu vztyčenou, zbystřit zrak a konečně se upřímně usmát.

Od této chvíle se můj byt stal i mým domovem. Místem, kam jsem se najednou vracela moc ráda, ač byl vesměs nevybavený. Postupně jsem byt samozřejmě vybavila. Nejprve funkčně, pak dekorativně. A stále je ještě spousta věcí, které musím obsáhnout. Ale už teď jsem v něm nechala kus sebe. Částečně jsem ho s pomocí přátel zrekonstruovala, vymalovala. Zažila nejednu holčičí party, filmový večer nebo utírání slziček. Jak mých, tak těch, kteří to v danou chvíli potřebovali – dokonce jsme se zde i nasmáli tak moc, až nám tekly slzy.

Místo zvané DOMOVToto je podle mě definice domova: Místo, kam se za každé situace rádi vracíte. Nechali jste v něm kus sebe, denně se vás dotýká vaše společná historie. Kamkoliv se podíváte, přehrávají se vám v hlavě vzpomínky, cítíte harmonii, klid, bezpečí. Nemáte problém přijít, sednout si na zem, opřít se o zeď a koukat se do zdi protější. Jednoduše proto, že tu zeď jste si vymalovali, přibili na ní obrázky, medaile a symbolizuje vaši osobnost. Můj DOMOV dělá domovem onen černý lehce oprýskaný konferenční stolek, který mi otevřel oči, dal naději a sílu. Nemohla jsem dostat od rodičů do začátku lepší dárek (ač mi pomohli i mnohem více než jen stolkem).

Můj byt je můj domov, můj byt je NÁJEMNÍ byt. A proč zmiňuji, že je nájemní? Důvody jsou dva. Jsem dnes a denně vděčná pronajímatelům, že mě vzali pod svá ochranná křídla a denně na tuto skutečnost vzpomínám a vím, že jim vděčím a dlužím opravdu mnoho. A pak bych také ráda upozornila na jednu věc. Nezáleží na vlastnictví. DOMOV je tam, kde si ho vybudujete a vtisknete do něj svou duši. Nebojte se i vy vytvořit si oázu klidu, míru, pohody a útěchy. A pak o ni pečujte. Protože to ona se stane vaším domovem

Miroslav Donutil: Moje velká ryba

Letošní novinkou na repertoáru legendárního Divadla Viola je pozoruhodné představení Ota Pavel: Moje velká rybaMiroslavem Donutilem v režii Tomáše Vondrovice. Oblíbený herec se na jeviště Violy vrátil po více než dvaceti letech, kdy tady sklízel nadšené ovace publika s pořadem Pořád se něco děje věnovaném jeho mládí a Brnu. V září se Miroslav Donutil do půvabného vyprávění Oty Pavla o mamince, povedeném tatínkovi, báječném strejdovi Proškovi a dětství na břehu Berounky začte 18. 9. od 20 hodin a pozvánkou je i následující rozhovor. Další repríza je na programu 15. 10.

Miroslav Donutil: Moje velká rybaJak vnímáte specifický prostor Divadla Viola a co si řeknete ráno, když víte, že tam večer budete vystupovat?
Violu vnímám jako velice krásný, intimní, divadelně-literární prostor. A co si řeknu ráno, když vím, že večer budu ve Viole vystupovat? To nevím, protože ráno se probudím a je toho přede mnou strašně moc a Viola je zpravidla až na závěr. Tak si možná pomyslím, že to bude příjemné zakončení dne!

Představení Moje velká ryba je postavené na povídkách Oty Pavla, patří k vaší oblíbené četbě? A můžete přiblížit váš vztah k rybaření a vodě?
Především musím říct, že můj vztah k Otovi Pavlovi je neskutečný, protože já jsem odmalička četl jeho knížky. A protože od dětství chytám ryby, stejně jako Ota Pavel, tak jsme si byli blízcí hned po přečtení prvních stránek jeho textů. On to samozřejmě nevěděl, ale já ano. Psal krásně nejenom o rybách, ale také o sportu, jeho dílo jsem si velmi oblíbil. A můj vztah k rybám? Ten je nehynoucí, protože už staří Asyřané říkali, že čas strávený na rybách se nezapočítává do času vyměřeného na život.

Je pro herce snazší mít na jevišti k dispozici text a nemuset se jej učit nazpaměť?
Pro herce není nic snadné, pokud to chce udělat pořádně. Ať už jde o hru, ve které text deklamuje zpaměti, anebo je to takový večer jako tady ve Viole, kdy má text po ruce. V obou případech je to velmi těžké, protože chcete, aby výsledek dopadl dobře, což se neobejde bez pořádné přípravy. Vždycky do toho musíte jít naplno. Zatím se nám to vždycky dařilo, tak doufám, že tomu tak bude i nadále.
 
Předprodej vstupenek v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1), vstupenky na vybraná představení je možné nově zakoupit online na webu https://www.colosseumticket.cz/cs/akce/s/divadlo+viola/1 ,tak na nic nečekejte a objednejte si lístky na Miroslava Donutila již nyní.

 

Jak přísahali věrnost armádě naši pradědové

V minulém článku jsme se podívali na to, jak vypadá současná podoba vojenské přísahy. Jak ale vypadala vojenská přísaha v dobách, kdy ženám nebyl vstup do armády umožněn? Pojďme se podívat na to, jakou přísahu skládali naši pradědečkové a dědečkové v dobách rakouskouherské monarchie a v období První republiky. K čemu všemu vojáka zavazovala, komu přísahal a jak dlouhý text se musel oproti dnešní podobě přísahy naučit?
 
V tomto článku se vracíme na přelom 19. století, konkrétně do roku 1868, kdy byla zavedena všeobecná branná povinnost v habsburské monarchii. Podle tohoto zákona měli povinnost vojenské služby všichni zdravotně způsobilí muži od 20 do 42 let. Prezenční služba trvala 3 roky, následovalo 7 let zálohy a dalších 10 let zálohy náhradní́. Vojenskou přísahu, kterou se rekruti zavazovali Bohu všemohoucímu a císaři, obsahoval služební řád c. k. vojska. Její znění bylo v době Rakouska-Uherska následující:
 
Jak přísahali věrnost armádě naši pradědové„Bohu všemohoucímu, se zavazujeme slavnostní přísahou, že budeme věrni Jeho apoštolskému Veličenstvu, svému nejosvícenějšímu panovníkovi (jméno vladařovo), z boží milosti císaři rakouskému, králi českému atd. a apoštolskému králi uherskému a že ho budeme poslušni, jakož i jeho generálů a vůbec všech svých představených a vyšších, že je budeme ctít a chránit, že budeme jejich nařízení a rozkazy ve všech služebních výkonech plnit, že budeme statečně a mužně bojovat proti kterémukoli nepříteli a podle vůle Jeho Veličenstva kdekoli, na vodě i na zemi, ve dne i v noci, v bitvách, v útocích, v bojích a v podnicích každého druhu, zkrátka na každém místě, v každý čas a za všech okolností, že nikdy neopustíme svých jednotek, praporů, standart a děl, že nikdy nevstoupíme s nepřítelem ve styk, nýbrž vždy se budeme chovat ve shodě s válečnými zákony, jak se sluší řádným válečníkům, a takto ve cti žíti a zemříti. Tak nám dopomáhej Bůh! Amen.“

Vidíte sami, že co se množství textu týče, mohou si dnešní vojáci a ženy–vojákyně oddychnout. Tato poměrně obsáhla přísaha v sobě již nese jistý patos dožívající monarchie – bohaté titulování panovníka a důraz na bohabojnost vojáků. Mimochodem, právě celé jméno císaře se všemi tituly dělalo z vojenské přísahy poměrně variabilní záležitost ne úplně lehkou na naučení, nicméně to k době monarchie zkrátka patří. Navíc přísaha byl jediný text, který si voják musel a dokázal zapamatovat, z čehož plyne i nutnost zahrnout do ní všechny elementy vojenské služby. Text se v podstatě snažil podchytit všechny možné eventuality, v kterých se může voják ocitnout nebo se v nich provinit.
 
Jak přísahali věrnost armádě naši pradědovéS ohledem na další historický vývoj směřující ke vzniku samostatného Československa lze za problematickou část považovat: „(…) zkrátka na každém místě, v každý čas a za všech okolností, že nikdy neopustíme svých jednotek, praporů, standart a děl, že nikdy nevstoupíme s nepřítelem ve styk, nýbrž vždy se budeme chovat ve shodě s válečnými zákony (…)”, kde se vojáci de facto zavazují k tomu, že nebudou spolupracovat s nepřítelem a nedezertují. Dezerce byla v této době častým jevem, není divu… Mnoho českých i slovenských vojáků zkrátka odmítalo bojovat a umírat pro za stát, s nímž se neztotožňovali. Rakousko-uherská armáda trestala tuto skutečnost velmi bezohledně – zastřelením na místě, což pochopitelně dále umocňovalo neochotu za monarchii bojovat.
Vznik Československé republiky s sebou přinesl pochopitelně mnoho změn, které z pochopitelných důvodů neminuly ani armádu a vojenskou přísahu. Už 5. listopadu 1918 bylo přijato nařízení o přísaze vojsk československých, které stanovilo přísahu pro novou armádu: „Přísaháme při všem, co jest nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni vlády státu československého, Národního výboru v Praze a všech svých velitelů vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce brániti, tak jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských․ Tak přísaháme.“

Jak přísahali věrnost armádě naši pradědovéJak je vidět, ani první československá přísaha nebyla zrovna krátká, nicméně zcela reflektovala potřeby a základní pilíře nově vzniklého státu: republikanismus a demokracie. Vojáci již nepřísahají poslušnost konkrétní osobě jako v případě monarchie, ale státním orgánům.  V přísaze je možné najít i prvky antikatolicismu, neboť z ní odpadl Bůh a dále je více než patrné odlišení se od předchozího státního zřízení. A co branná povinnost v nově vzniklé republice? Branná povinnost v dle branného zákona trvala od 20. do 50. roku, přičemž prezenční služba trvala 14 měsíců. Pak byl voják přeřazen do zálohy, kde setrval v podstatě až do konce branné povinnosti.
 
To byly vojenské přísahy z 19. A začátku 20. století. O trpkých události spojených s rokem 1938, resp. 1939 zase příště.
 

Je těžké být člověkem, ale mnohem těžší je jím zůstat

Každý den nás někdo nebo něco překvapí či zaskočí… Ať už se jedná o podněty milé či nemilé, mají bezpochyby vliv na naše emocionální rozpoložení a psychickou pohodu. Jak se s tím „poperme“ je jen na nás. Co zde hraje největší roli? Naše hlava… pokud jste introvert, asi tušíte, o čem mluvím. Vlastně nemusíte být ani introvert, stačí, pokud jste jen trochu hloubavější. Naše hlava je to, co nás dokáže dokonale paralyzovat. Kromě ní nás ale v našich úsudcích a rozhodnutích může ovlivňovat i STRACH… Strach z toho, že se ZASE spálíme, ZASE někomu naletíme nebo jen strach z toho, že na to NEMÁME…

Je těžké být člověkem, ale mnohem těžší je jím zůstat V této chvíli přichází na řadu ODVAHA. Odvaha vykročit ze stínu vlastní pohodlnosti a konformity, odvaha překonat pochybnosti vůči sobě samým, odvaha mít svůj názor. Když to vezmete kolem a kolem, vyjít dnes na ulici a postavit se tváří v tvář svému okolí, šéfovi nebo svým démonům, to je odvaha. Přemýšlíme-li o odvaze, dojdeme nutně k tomu, že je to i situace, kdy svěříme svůj osud nebo život do rukou někomu jinému. V této chvíli vstupuje do Vašeho uvažování i role důvěry a spolehlivosti. Odvaha je totiž dovolit někomu dalšímu, aby s Vámi sdílel život.
 
Odvaha neznamená jen, že musíte napřímo ohrožovat svůj život a vykonávat skutky na úrovni národní bezpečnosti… odvaha začíná primárně a především u nás samých, v našem srdci, v naší hlavě. Odvaha znamená potřebu bojovat se svým strachem a překonávat se! Žijeme v hektické době, které nikdo moc nerozumí. Vytrácí se individuality lidí a do jaké míry je možné a chtěné mít svůj názor je diskutabilní. Lidé ze strachu z toho, že by mohli vyčnívat a nezapadat radši mlčí. Bojí se být jiní a ačkoliv jim jejich přirozenost velí něco jiného, drží se v rovině toho, co je žádoucí… Stávají se beztvarou a beznázorovou entitou žijící ve stereotypu. Přestávají být natolik sami sebou, že přestávají být lidmi… Proč? Přestávají žít…

Je těžké být člověkem, ale mnohem těžší je jím zůstat Je to vcelku prosté – každý den, v každé situaci musíte mít odvahu vstát z postele a začít nový život! Proč, protože odvážný člověk nemá čeho litovat a v každé situaci se snaží udělat maximum. Nevzdá se, ne bez boje… a bojem není vždy myšlen pěstní či půllitrový souboj před hospodou. Lidská odvaha je nejmocnější síla, zbabělcovi ani anabolickými steroidy nahnané svaly nepomůžou.
 
 
„Odvaha není nedostatek strachu, je to jen přesvědčení, že je něco důležitějšího než strach.“
 
 
Pojďme se dál podívat na to, co je odvaha… Určitě Vás napadnou adrenalinové sporty, ano. To je svým způsobem odvaha… Někdo by mohl namítnout, že například padákem skočí jen šílenec. S tím tak úplně nesouhlasím… PROČ? No… je to o překonání sebe samého… Co když je to člověk, který se bojí výšek a udělá ten krok do prázdna jen proto, aby překonal svůj strach? Je to hazard, možná… ale plnit si sny a jít za tím, co vás žene kupředu? Dělat si svůj život bohatší a zajímavější? O tom by měl přeci život být a považte, až jednou budete vnoučatům vyprávět, co jste za „COOL“ prarodiče. Třeba se právě díky těmto příběhům stanete jejich vzorem a hrdinou. :)

Je těžké být člověkem, ale mnohem těžší je jím zůstat A jako děti mají své hrdiny z řad komiksových postaviček i já, stejně jako Vy mám ty své. Nenosí upnuté trikoty, nekousl je radioaktivní pavouk a nemají vesměs žádné nadpřirozené schopnosti. Jsou to normální lidé z masa a kostí, kteří měli nebo mají odvahu čelit den co den světu. Říkejme jim všem třeba hrdinové všedního dne. Jsou to lidé, kteří se zvládají vyrovnat se životními peripetiemi a vážnými úrazy. Říkají, co si myslí, brání svoje okolí a ctí svoje hodnoty navzdory okolí. Lidé, kteří chodí po světe s hlavou vztyčenou a snaží se ho dělat lepším, navzdory tomu, že se jim okolí snaží ohýbat záda a hází jim klacky pod nohy. Moji hrdinové si úctu, obdiv a respekt bezpochyby zaslouží. Netřeba je jmenovat, zkuste se na chvíli zastavit a popřemýšlet… Mohou to být Vaši rodiče, partnerka nebo partner, velmi blízký člověk, soused nebo příslušníci integrovaného záchranného systému či armády…
 

Milostný dopis: Proč? Proto!

Pamatujete si ještě na školní léta a na dobu, kdy třeba už telefony byly, ale nebyly tolik rozšířené sociální sítě a stále někteří z nás měli potřebu sdělovat si důležité věci jinak než on-line? Já ano. A byla to skvělá doba! Měli jsme s přáteli k sobě blíže. V té době se sotva kdy stalo, že jste šli po škole na „jedno“ zakázaný pívo a místo toho, abyste spolu mluvili, ťukali jste znuděně do telefonů. Tehdy (a ač to není až tak dlouho – aspoň v mém případě) bylo všechno tak trošku jinak. Mluvili jsme spolu, trávili čas, chodili na procházky, zažívali, žili…Obecně vztahy byly jiné…křehčí, váženější, hlubší a upřímnější.

Milostný dopis: Proč? Proto!Nedávno jsem se rozhodla, že udělám kompletní čistku ve svém bytě a krom toho, že uklidím takový ten dílčí každodenní nepořádek, projedu i všechny šuplíky a podívám se, co by se dalo vyhodit, protože se na to jenom zbytečně práší. A tu jsem narazila na jednu složku – pečlivě uchovanou mezi dokumenty, smlouvami, vysvědčeními a lékařskými zprávami. „Hurá fotky!“ řekla jsem. Mám ráda tohle prohrabování se historií – jeden se u toho vždycky tak nasměje a zavzpomíná. K mému údivu jsem ale objevila i něco jiného, než byly jen fotografie. Ano, samozřejmě jsem je prohlédla všechny, ale pod nimi bylo ještě něco jiného. Tři ručně vyrobené a slepené obálky.

Tušila jsem, co mě v nich čeká, ale nechtěla jsem věřit tomu, že přes veškeré mé stěhování jsem je nikde neztratila. S chutí a návalem zvědavosti jsem se jala je otevřít. A našla jsem to, co jsem si myslela. TŘI KRÁSNÉ MILOSTNÉ DOPISY, které mi tehdy na střední psal spolužák. Asi budu mluvit z duše každé ženy, když řeknu, není ani tak důležité slovo od slova, co v nich stálo, ale to, že EXISTUJÍ!

Milostný dopis: Proč? Proto!Po několikadenním přemýšlení jsem se rozhodla, že se s vámi o jeden z nich (samozřejmě anonymně) podělím. Mám ohromnou radost, že jsem si je mohla přečíst a pokud přečtení mého dopisu vyvolá vaše hezké vzpomínky nebo dokonce zapátráte v krabici pod postelí a začnete pročítat ty své…Budu opravdu šťastná, že se mi podařilo vyvolat i ve vás tyto emoce, které se slovy nedají popsat, ale můžeme je znovu prožít.

Nadpis zněl:

Proč? Proto! Tak odpoví ten, co nic neví, ale naprosto stejně může odpovědět ten, kdo ví všechno!
                                                                                                                                                                    Victor Hugo
„Brý den Kačeno!
Když tys mi nakreslila srdéčko na památku, rozhodl jsem se, že ti něco napíšu, protože to mi jde asi lépe než malování.
Chtěl jsem ti říct, že jsi ta nejúžasnější osoba na tomto světě. Když to mezi námi zaskřípalo, naše přátelství to přerušilo jen na malou chvíli. Přes všechny tyto události tě považuji za svého nejlepšího přítele (teda spíš přítelkyni). Protože tebe nebýt, tak se nemám komu svěřit, s kým se poradit, komu říct všechno, co cítím a co se kolem mne děje.

Jsi to ty, kdo mi radí, když si rady nevím. Cítím k tobě něco víc než k ostatním přátelům. Opravdu tě miluji. Budeš moje celoživotní platonická láska. A né, že to budeš brát jako srandu. :) Myslím to smrtelně vážně. Mohu říct, že jsem s tebou prožil (spíš zažil) nejkrásnější a nejlepší životní chvíle.
Kdybys kdykoliv ode mne něco potřebovala, buď si jistá mou pomocí. Navždy tě budu nosit v hloubi svého srdce Kačeno. Až si to budeš někdy v budoucnu číst, tak si na mě ještě vzpomeneš. Přece jen, můj rukopis je jedinečný :).

Opovaž se hledět na pravopis, ten mi nikdy nešel.

A nikomu neukazovat, toto je jen pro tvá očka!„

Dopis je plný i kreseb a ač bych ho ráda vyfotila, kvůli úctě k adresátovi a zachování jeho anonymity to neudělám. Přesto bych chtěla říct toto:
 
Děkuji ti za slova, která jsi napsal. Tehdy jsem je nedokázala vnímat tak, jako dnes. Dnes už chápu, co jsi mi říkal. Děkuji ti za všechno!
 
Jaké jsou vaše vzpomínky na milostné dopisy?
 
 
                                                                                                     

Lapí a nepustí, lapí a odnese, lapí a přinese úlevu

Lapač snů a negativních energií, starodávný ochránce, ke kterému se opět začínáme stále více navracet. Možná špatně spíte, možná jste unavení a přepracovaní. Váš mozek jede na plné obrátky a ani tempo současnosti a problémy v ní vám úplně nepřidávají. Důsledkem mohou být strašlivé noční můry a nedostatečná regenerace během doby, která by měla být určena právě ničím nerušenému odpočinku. Co když máme ale i jiné než konstruktivní vysvětlení vinící tempo světa? Zkusme si aspoň na chvíli připustit, že naše bytí je ovlivňováno energiemi, kterým třeba až tak nerozumíme, ale svou neviditelnou silou na nás intenzivně působí.

Lapí a nepustí, lapí a odnese, lapí a přinese úlevuPodle starodávné legendy pochází lapače snů od indiánského kmene Siouxu, který v nich dodnes vidí síť života, která filtruje naše snění a myšlenky. Dobré sklouzávají po peříčku zpět do duše spícího, zůstávají v naší mysli, a tedy i síti života. Zlé jsou naopak zachyceny a propadají dírami sítě – ty které nepropadnou, zničí sluneční paprsky denního světla. Zní to jednoduše, že?


Jedna legenda praví, že starý kněz, který hledal odpovědi na své otázky vystoupil na vysokou horu a měl vidění. Zjevil se mu v podobě pavouka Iktomi – učitel moudrosti. Iktomi údajně vzal vrbovou obruč zdobenou koňskými vlasy, obětními dary, korálky a peřím a začal tkát síť. Mluvil přitom o silách, které ovlivňují naše životy a osudy. Když dotkal, podal knězi obruč, kterou plnila právě upletená síť. Měla pomoci jemu a celému jeho národu k dosažení díla, míru a vizí. Pravil: „Víra a dobré myšlenky zůstanou zachyceny v síti, špatné dírou propadnou.“.

Další legenda pojednává o ženě z kmene Čipevajů - matce, která si nevěděla rady, jak utišit své plačící dítě, a tak navštívila stařenku, která jí poradila, jak vyrobit talisman pro klidný spánek. Ženy z tohoto kmene jsou také považovány za nositelky původu lapače snů. Není tedy divu, že jej vyrábí dodnes a zdobí nejen postýlky jejich ratolestí, ale také celých rodin.

Lapače snů mohou být zdobeny mnoha talismany a nutno podotknout, že pro každou kulturu, která je využívá mají i jinou funkci. Přesto Vám přinášíme nejběžnější výklad toho, jak lapače, ve snoubení s jejich talismany, působí:

Lapí a nepustí, lapí a odnese, lapí a přinese úlevuKruh: Kruh lapače snů má 2 významy. Představuje svět a vesmír a chrání kamínek (vlastní já člověka). Slouží jako první překážka před negativními silami, které se na spícího snaží působit. Kruh, který je správně vyroben z vrbové větvičky omotané kůží, má tedy hlavní funkci – zadržovat negativní vlnění.
Síť: Síť s uzlíky je tou nejdůležitější součástí celého lapače. Chytá děsivé sny a negativní síly. Indiáni totiž po staletí věří, že negativní energie, které jsou v síti zachyceny, zabloudí a nenajdou cestu ke kamínku uprostřed (člověku). Symetrie v tomto případě totiž symbolizuje harmonii, a to je energie, kterou všichni zlí duchové tolik nenávidí.
Kamínek: Kamínek uprostřed sítě znázorňuje „vlastní JÁ“ člověka. Symbolizuje střed, kolem kterého se točí svět i vesmír. Indiánské kmeny věří, že sny (dobré, i ty špatné a děsivé) se snaží najít každého člověka a z toho důvodu je nutné „vlastní JÁ“ chránit. A to je ten důvod, proč šamani vymysleli Indiánům lapač snů.
Peříčko: Peříčka jsou přivázána ke kruhu. Zachytávají vesmírnou energii a sny a filtrují je. Noční můry jsou odráženy pryč, a naopak dobré sny, energie a myšlenky jsou přenášeny do sítě a následně stékají do našich myslí.

Jistě jste si všimli, že lapače bývají častokrát pestrobarevné. Jejich funkce však není jen dekorativní, hlavním důvodem pro užití barev je jejich význam:
Fialová značí magická zákoutí, bíla klid a odpočinek, oranžová úspěch a kariéru, žlutá radost, optimismus a štěstí, růžová lásku a přátelství, červená erotiku, napětí a akci, modrá klid, zelená a hnědá přírodu a zdraví.

Podle toho, která barva v lapači snů převládá, je pak určena i jeho funkce:
Žlutá vyvolává optimistické sny, oranžová přeje snům o rodině a kariéře, červená přináší sexuální a dobrodružné sny, modrá zaručuje rovnováhu a harmonické snění, zelená vás nasměruje ke zdraví a urovnání vztahů, fialová přináší sny o okultních a magických záležitostech.
 
Můžete se lapačům a jejich síle a výkladu bránit… co když ale…nějaký ten dílek pravdy přece jen uvízl v síti vaší mysli…
 
 
 

ROHOVKA NENÍ ROHOŽKA – Znáte historii kontaktních čoček?

Zrakem vnímáme přes 80 % vjemů, a proto je naší snahou vidět co nejlépe a nejkvalitněji. Kromě brýlové korekce nám toto umožňují také kontaktní čočky, které se stávají nedílnou součástí našeho každodenního života. Vývoj kontaktních čoček jde neustále kupředu, a to z toho důvodu, aby byly pro nositele co nejbezpečnější a zároveň co nejpohodlnější. Od prvních skleněných, přes PMMA (Polymetylmetakrylát), či HEMA (Hydroxyetylmetakrylát) materiál čoček, až po dnešní moderní silikon-hydrogelový materiál.

ROHOVKA NENÍ ROHOŽKA – Znáte historii kontaktních čoček?
Podle nejnovějších průzkumů České kontaktologické společnosti je každý desátý člověk na planetě nositelem kontaktních čoček. Ve střední Evropě nosí kontaktní čočky téměř 30 milionů obyvatel. V České republice toto číslo v současné době činí necelé 2 miliony. Dle těchto čísel je zcela evidentní, jakým zásadním objevem se čočky díky dlouholetému výzkumu a zdokonalování staly. Víte ale, jak to vlastně celé začalo?

První záznamy – matematické modely, ve kterých můžeme sledovat snahu o korekci refrakční vady přiložením nějaké optické pomůcky na oko, datujeme na počátek 16. století a pocházejí od Leonarda da Vinciho. Touto problematikou se později zabývali i další velmi významní vědci, mezi které řadíme jména jako Renee Descartes v 17. století a na počátku 19. století Thomas Young s vynálezem nazývaným hydrodiascop, který rušil nevýhodu rohovkového zakřivení. Další významnou osobností, která se zaobírala myšlenkou kontaktních čoček, byl sir John Frederick Herschel, významný matematik, chemik, botanik a fotograf. Jako první popsal představu čočky vytlačené z gelu a přiložené na oko, a to v první polovině 19. století.
Od tohoto modelu byla cesta k moderním kontaktním čočkám poměrně dlouhá, ale nepochybně to byl počátek, od kterého se odvíjí moderní historie kotaktologie.

ROHOVKA NENÍ ROHOŽKA – Znáte historii kontaktních čoček?První publikované záznamy, které dokládají vyzkoušení kontaktních čoček ke korekci refrakční oční vady, pocházejí z Německa. V roce 1888 A. E. Fick sestrojil první podobu kontaktní čočky. Prostor mezi čočkou a rohovkou byl vyplněn tekutinou o stejném indexu lomu jakou má rohovka. Fick jako první experimentoval s králíky. Podle otisku poznal, že zakřivení rohovky u králíka je totožné se zakřivením skléry. Důvodem, proč si vybral právě tato zvířata byl fakt, že králičí oko má tvar perfektní koule.

První čočky byly konstruovány ze skla a daly se nosit velmi krátkou dobu (přibližně 2 hodiny). Začaly se používat čočky skleněné, foukané, lité, případně broušené. Jejich hlavním účelem bylo krytí rohovky při korekci iregulárního astigmatismu, keratokonu nebo vysoké krátkozrakosti. Hlavním výrobcem byla firma Carl Zeiss z Jeny, která vyráběla kvalitní kontaktní čočky v různých typech a velikostech.
V poválečných letech 20. století okolo roku 1948, vstoupily do hry při výrobě kontaktních čoček nové materiály tzv. lehké akryláty. Tím hlavním byl PMMA, známý jako plexisklo. Tento materiál umožnil výrobu kvalitních korneálních kontaktních čoček, které byly na oku snášeny po řadu hodin.
V roce 1960 došlo zásluhou prof. Wichterleho, Ing. Líma a Dr. Dreifuse k objevu hydrofilního gelu, čímž se jim podařilo zajistit výrazně lepší snášenlivosti kontaktních čoček. Po prodeji licence Flexibile Contact Lens Corporation a National Patent Development v roce 1965 firmě Bausch and Lomb, došlo k masivnímu nástupu a velkému rozšíření aplikací a nošení kontaktních čoček. Nastupují nové materiály, které umožňují prodloužené nošení kontaktních čoček.

ROHOVKA NENÍ ROHOŽKA – Znáte historii kontaktních čoček?Postupně se začala objevovat nová generace měkkých kontaktních čoček. Na začátku 3. tisíciletí dochází k objevu a rozšíření (v současnosti nejmodernějších) silikonhydrogelových kontaktních čoček, které se vyznačují především velmi vysokou propustností pro kyslík, který je důležitý pro okysličení rohovky. Díky těmto vlastnostem jsou silikonhydrogelové kontaktní čočky vhodné nejen k prodlouženému, ale i kontinuálnímu nošení.


Doba i nároky společnosti se neustále vyvíjí a z toho důvodu je samozřejmě znatelný i tlak na inovace v tomto oboru. Další výzkum je směřován k minimalizaci mechanického stresu předního segmentu oka a rohovky.
 
Rohovka, jak známo, je tou nejcitlivější tkání lidského organismu, a proto musíme mít neustále na paměti, že jakékoliv vnější faktory ji mohou ovlivnit – někdy i nenávratně.

Povinnost = Nevinnost?

Jsme lidé a jako takoví k dorozumívání používáme řeč. Naši řeč lze definovat jako soustavu významů, souvětí a vět, které jsou tvořeny jednotlivými slovy. A právě slovy se budeme v tomto článku zabývat, neboť jsou to právě slova, která dávají naší řeči hmatatelnou podobu. Není silnější síly, než je právě síla slova. Slovem můžeme pohladit, ukonejšit, ale také ublížit a ovlivnit.

Povinnost = Nevinnost?Karel Čapek ve své knize „Význam slov“ z roku 1969 napsal: „Kdybych byl lingvistou, dělal bych pravděpodobně totéž, co lingvisté provozují odjakživa: naslouchal bych, jak lidé mluví, a hloubal bych o tom tak dlouho, až by se mi ve slovech a vazbách, větách a kadencích podařilo vytušit určitá obecná pravidla, zákony, třídy a systémy. Myslím však, že by se mi nepovedlo abstrahovat jazyk od lidí; že bych si nedovedl představit řeč jako čistý jev jazykový, nýbrž jakožto projev určitých lidí, lidských povolání, typů, skupin, kultur a koneckonců určitých světových názorů. Vím, že toto pojetí není nijak nové; ale domnívám se, že dosud nejsme lingvisticky tak daleko, abychom dovedli analýzy a kritiky řeči užít k analýze a kritice lidí a jejich představ, mínění, názorů, společenských atitud, kulturních a politických soustav a tak dále.“

Karel Čapek nepřemýšlel o slovech pouze jako o nositelech významů, ale také jako o reprezentantech všech sociálních skupin společnosti. Proč tak dělal? Možná právě z toho důvodu, že si uvědomoval i další souvislosti s užíváním slovní soustavy – reflexi, úder a úkryt.
Ve své knize se věnoval mimo jiné i POVINNOSTI, kterou definoval a tím pádem i zhmotnil takto:

„Je to kouzelné slovo, tak mocné, že kdyby ho nebylo, byl by je musel Kant vymyslit. Dejme tomu, že nijak se vám nelíbí dostat ránu holí; kdybyste však obdržel z vysokého místa rozkaz pod nevímjakým trestem postavit se na rohu Můstku a každého kolemjdoucího uhodit holí, učinil byste tak patrně s dětsky čistým svědomím a po každé pořádné ráně, kterou byste uštědřil, měl byste téměř příjemný pocit: „Plním jen svou povinnost.“. Dejme tomu, že byste to ani nedělal pod trestem smrti, nýbrž pod radovským platem s postupem a penzí; i pak byste „plnil jen svou povinnost“. Nemusí to ovšem být
Povinnost = Nevinnost?primitivní a nedokonalé vraždění holí; jsou povinnosti krutější, elegantnější a méně namáhavé než tyto povinnosti, které splníte škrtem péra, slovem nebo kývnutím hlavy. Jsou tedy dvě mocnosti v mravní oblasti: „svědomí“, které mnohé nedovoluje a „povinnost“, která dovoluje, co nedovoluje svědomí; tím je vyplněna palčivá mezera, kterou svědomí nechává ve světě činů. Povinnost je mocné a uklidňující slovo, jež uvádí do světa pořádek. Mistr popravčí není osobně zlý a nepřívětivý člověk, ó nikoliv; plní jen svou povinnost a jeho svědomí je čisté. Velmi, převelmi mnoho lidí má svědomí stejně čisté – co chcete? Plnili jen svou povinnost“ Snad vám jejich škrt péra, jediné jejich slovo, jediné kývnutí hlavy přineslo nesmírnou bolest; ale činili to jen proto, že plnili – A je k tomu třeba Shawovy špatnosti, aby jeho „pekelník“ Richard Dudgeon před svou popravou přerušil uklidňující výklad hrdelního soudce; „Mr. Dudgeone, upozorňují vás, že to činíme jen proto – „nefilosofickými slovy: „že jsme za to placeni.“


Povinnost dle definice, kterou nám nabídl Karel Čapek, je v současnosti skutečně aktuálním slovem a možná i právě v této době nabývají jeho slova skutečný význam: „Já mám svědomí čisté, činil jsem pouze to, co mi přikazovala má povinnost“ – tato věta, tato OBHAJOBA SEBE SAMA v nás živí model, ve kterém nejsme schopni a ani nechceme přijímat důsledky, které vychází z našich činů.
 
Co se touto názornou ukázkou snažíme říci? Schovat se za slova a jejich dokonalou hru není složité – opravdu složité je v době, kdy je svědomí obhajováno povinností, ŽÍT ČESTNĚ.

Pokuste se zamyslet i Vy…
 

Co bychom se báli, na Prachovské skály

Horolezci, horolezkyně, horolezčata…. Kdo by neznal notoricky známou píseň Ivana Mládka, ale víte něco i o historii Prachovských skal? My jsme tam o víkendu vyrazili a připravili si pro vás pár zajímavostí, až se sem příště vydáte i VY! Proč ve skalách najdete zrovna Všetečkovu vyhlídku? Kde se vzal název Císařská stezka? Navštívil skály prezident Masaryk? Komu skály patří? To vše a mnohem víc zjistíte dále! A když článek dočtete až na konec, dozvíte se pár soukromých tipů z naší poslední návštěvy.
 
Co bychom se báli, na Prachovské skály
Historie Prachovských skal
Prachovské skály a okolí jsou bezesporu místem s bohatou historií. Počátky osídlení lze vysledovat až do období mladší doby kamenné, zejména na místech tzv. Starého hrádku, kde byla v době bronzové založena dokonce osada. Na tomto magickém místě lze při troše snahy vysledovat i stopy po osídlení Kelty.

 
Co by byly skály bez legend? Kromě povídek, lapcích a loupežnících můžete narazit i na informaci, že za prvního zaznamenaného turistu lze pokládat rakouského císaře Františka I., který se měl dle dochované pověsti nechal skrz skalní soutěsky pronést na svých nosítkách. František I. totiž roku 1804 navštívil nedaleký Jičín, kde se měla odehrát jednání o spojenecké smlouvě s ruským carem Alexandrem I. proti Napoleonovi. Jakkoliv je přístup historiků k této legendě rezervovaný, faktem je, že dodnes je možné se projít tzv. Císařskou stezkou / chodbou.

Co bychom se báli, na Prachovské skályV roce 1879 navštívil Prachovské skály také významný pražský podnikatel Vojta Náprstek se svou chotí a Klubem amerických dam, což byl moderní spolek emancipovaných dam, hlásících se k americkému způsobu života. Společnost jim dělal i Jaroslav Vrchlický. Oproti císaři Františku I. se tato výprava konala pěšky. Zásluhou školského rady jičínského gymnasia, Františka Lepaře zde působí odbočka Klubu českých turistů, a to již od roku 1892! Aktivita klubu se zcela neoddiskutovatelně zasadila i na vybudování dnešních turistických okruhů. Po rozpadu monarchie a vzniku samostatného Československa byla zásluhou tehdejšího jednatele Klubu českých turistů, prof. Jakuba Všetečky, zbudována schodiště a chodníky na dnešní Masarykově cestě. Zajímavostí je, že dílo bylo fakticky zhotoveno vojáky 22. jičínského ženijního pluku v rámci výcviku. Ti na památku vysekali do skal značku svého pluku a letopočet 1922. Ačkoliv je stezka pojmenována Masarykova cesta, prezident Masaryk tady nikdy nebyl. Slavnostního otevření se zúčastnil pouze jeho tajemník.
 
Na počátku 20. století vznikla na popud rodiny Schliků, tehdejších a zároveň i současných vlastníků skal, první restaurace ve skalách. Mimochodem, skály a panství přešly do majetku rodu Schliků po zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu už v roce 1634! Záhy se ukázalo, že je potřeba zřídit restauraci větší, tak byla v roce 1923 postavena Turistická chata. Ta byla v třicátých letech ještě rozšířena do dnešní podoby. S potřebou restauračního zařízení vznikl i požadavek na výstavbu silnice a parkoviště. Fakticky tak ve 30. letech nabyly skály své dnešní podoby.

Turistické okruhy:
  • Malý okruh: 1,5 km / cca 45 minut klidné chůze
  • Velký okruh: 3,5 km / cca 2 hodiny klidné chůze
 



Malý okruh je vhodný pro méně náročné návštěvníky nebo rodiny s dětmi. Všechny okruhy začínají kousek od Turistické chaty. Na okruhu na Vás čeká 1 stoupání a 2 vyhlídky (Českého ráje, Vyhlídka míru). Okruh navíc vede krásným prostředím Císařské chodby. Projdete si i tzv. myší dírou s názvem Malá Fortna. Velký okruh je procházka pro fajnšmekry, protože skýtá velké množství  zajímavých míst Prachovských skal a právem je považován za nejatraktivnější cestu skrz skalní masivy. Stejně jako Malý okruh, i tento začíná kousek od Turistické chaty a dále pokračuje k Pechově vyhlídce, dále do Fortny, poté pokračujete k vyhlídce Šikmá věž s výhledem na Jičín a Veliš (zde možnost občerstvení v hotelu Pod Šikmou věží), dále pokračujete na rozcestí Nad císařskou chodbou a Hlaholskou vyhlídku, poté na Rumcajsovu a Hakenovu vyhlídku, nakonec dorazíte na další vyhlídky s výhledem na celý skalní masiv – Všetečkovu vyhlídku a Šlikovu vyhlídku. Následně sestoupáte dolů a vracíte se zpět k Turistické chatě. A kolik stojí vstup? Základní vstupné činí 70 Kč, pro rodinu (2 dospělí + 2 děti) vyjde na 180 Kč, snížené vstupné na 40 Kč a pes 10 Kč. K vstupnému je nutné připočítat i poplatek za parkování na parkovišti, a to ve výši 80 Kč.



 
Co je / Kdo je „Pelíšek“?
Bývalé přírodní koupaliště uprostřed lesa a nedaleko samotných Prachovských skal. Napájeno je z místního potoka, který pramení přímo ve skalách. Koupání je zde ale na vlastní nebezpečí, ale aktuálně se zde po horkých letních dnech bohužel koupat nedá. A kdo byl Pelíšek? Podle pověsti se jedná o bájného strážce a ochránce Prachovských skal. Žil v místních lesích, kde pěstoval bylinky, které mu daroval Krakonoš.
 
Proč tedy vyrazit do skal?
Na své si jednoznačně přijdou vyznavači horolezectví, zapálení fotografové, nadšení turisté i rodiny s dětmi. Do skal můžete vyrazit jak se svým čtyřnohým společníkem, tak s kočárkem.
 

Krásná příroda, čistý vzduch, klid a dech beroucí výhledy na celý Český ráj. To vše na Vás čeká v Prachovských skalách.

AUTOSERVISY JSOU Z MARSU, ŽENY Z VENUŠE

Sami moc dobře víme, jak je obtížné vyznat se v autoservisech, a proto jsme zjišťovali, zda ženy jezdí na servis se svým vozidlem samy nebo tuto činnost přenechávají na někom jiném.

AUTOSERVISY JSOU Z MARSU, ŽENY Z VENUŠEMile nás překvapilo, jak statečné ženy existují, jelikož se na opravu svého čtyřkolového miláčka vydávají samy.  Komunikovat se servisem je občas nadlidský výkon, ze kterého, pánové přiznejme si to, i muži často mívají obavy. Popsat závadu přijde ženám méně komplikované než vstřebávání informací od mechanika. Také nám bylo prozrazeno, že se cizích servisů bojí, a to díky nepříjemným zkušenostem, které s nimi měly. A to platí jak u autorizovaných, tak i neautorizovaných servisů. Často je na vině neochota servisu vysvětlit, co se bude s vozidlem dít a zda je skutečně oprava či výměna určitého dílu opravdu nutná. Málokdo kontroluje, zda skutečně došlo k výměně daného dílu.  A na tohle právě autoservisy často vsází. Na neznalost.

Jediné, co ženám vadí, je promarněný čas, strávený v servise. Uvítaly by, kdyby dříve věděly o službě, která jim přistavení vozidla na servis a zpět domů či do práce zajistí. Byly by také klidnější, kdyby vůz předali někomu, kdo má své prověřené servisy.

AUTOSERVISY JSOU Z MARSU, ŽENY Z VENUŠE„Naše služby poskytujeme bezmála 10 let a pod hlavičkou Proaktivum s.r.o. naši nabídku stále rozšiřujeme. V současné době Vám na vysoké a profesionální úrovni poskytujeme služby v oblastech poradenství při nákupu vozidla, sjednávání pojištění, zastupování klientů na registru vozidel. Dále jsme schopni vozidlo přistavit na STK, servis, pneuservis a další destinace, dle přání klienta. Likvidujeme pojistné události. Pomáháme klientům s prodejem vozidla.“ Nechala se slyšet například společnost Proaktivum s.r.o.


Dále také doplnili: „Problematiku s autoservisy známe a jsme si vědomi komplikací spojených s nimi. Proto si své obchodní partnery pečlivě vybíráme, abychom našim klientům dopřáli jen to nejlepší. Další výhodou, proč nám svěřit do péče svůj vůz je, že vždy voláte na jedno číslo, ať už potřebujete cokoli. Tudíž nemusíte myslet na spoustu telefonních čísel. Rádi budeme Vaší oporou.“
 
Jde to i jinak a bez zbytečných komplikací! A co Vy dámy, ke které skupině se řadíte?  Mezi hrdinky, které se nebojí udělat v autoservisu trošku rozruch nebo hodný holky, co rády přenechají tuto starost svému partnerovi?

BUBNY DO ŠKOL: Projekt proti agresi, šikaně a digitalizaci dětství

Přední český bubeník Tokhi přišel s dalším počinem, který milují děti v českých základních školách. Projektem Bubny do škol rozvíjí nejen jejich kreativitu, zábavnou formou je učí soustředění, spolupráci a vzájemné komunikaci, ale také posiluje prevenci proti šikaně a agresi. Další přidanou hodnotou projektu je fakt, že se snaží děti zvednout od počítačů, tabletů či mobilů a vede je k týmovosti. „Projekt vznikal pozvolna. Měli jsme hodně bubnů, tak jsme zkusili dělat workshopy i pro děti, začalo mě to bavit, vytvářel jsem metodiku učení a postupně vznikly Bubny do škol,“ popisuje vznik projektu sám autor Tokhi a dodává: „Nechali jsme se inspirovat americkým modelem, protože v Americe jsou podobné projekty běžné. Takže projekt obsahuje prvky, které umožňují to, aby děti hrály všechny spolu, aby si v jednu chvíli byly všichni rovni, aby se vzájemně respektovaly a poslouchaly.“
Představení obnovené verze projektu Bubny do škol si nenechaly ujít ani známé české osobnosti a dorazily se svými dětmi do příjemného prostředí cukrárny Na nádvoří, kde se pod taktovkou moderátora Petra Kutheila, celý program odehrával.

BUBNY DO ŠKOL: Projekt proti agresi, šikaně a digitalizaci dětstvíIvana Jirešová dorazila s dcerou Sofií, kterou všichni z přítomných považovali za Ivaninu kolegyni z divadla, nikoliv za její dceru. „Sofie byla ve škole šikanovaná a byla jsem překvapená, že to se mnou nikdo nechtěl moc řešit. Všichni mi říkali, že hlavně nechtějí žádné problémy. Šla jsem dokonce i za psycholožkou, abych věděla, jak o tom mám se Sofií mluvit. Děti se stydí říct, že jim někdo ubližuje. Ten, kdo je opravdu týraný nebo šikanovaný se stydí o problému mluvit. Proto bych ráda vzkázala všem maminkám a pedagogům, že je důležité naše děti rozmluvit, aby nám řekly, co je trápí. Na druhou stranu je šikana ošemetné téma, protože je samozřejmě snadno zneužitelná, protože nikde není stanoveno, co je přesně šikana,“ popsala svoje zkušenosti známá česká herečka.

BUBNY DO ŠKOL: Projekt proti agresi, šikaně a digitalizaci dětstvíŠtěpánka Duchková dorazila se svými syny, kteří se svěřili nejen s tím, že se jim ve škole moc líbí, ale také, že už mají svoji kamarádku a kdyby jí někdo ubližoval, tak by jí určitě bránili. Pobavili tak přítomné hosty stejně jako jejich maminka. „Já zkušenosti se šikanou naštěstí nemám, ale vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jedna paní učitelka dávala zlobivým dětem na čelo razítko prasete. Dnes by to bylo určitě bráno jako šikana, ale v minulých dobách komunismu, to bylo normální,“ smála se vždy dobře naladěná moderátorka.


DJ Lucca dorazila rovněž s oběma syny, kteří se se šikanou na rozdíl o maminky zatím nesetkali. „Když jsem byla malá, tak se mi děti ve škole smály – jmenovala jsem se Kvasnicová, měla jsem trochu odstáté uši, a navíc jsem trpěla na ekzémy. Teď už si žádné trauma nenesu, ale v dětství a v teenagerovském věku mi to samozřejmě líto bylo a nenesla jsem to úplně dobře, styděla jsem se,“ svěřila manželka Michala Dvořáka ze skupiny Lucie.

Ivetu Vítovou účast na akci přivedla k úvaze, zda se o šikaně dříve spíše nemluvilo, nebo jí tolik nebylo. „Nevím, zda je to volnou výchovou, která je teď velmi populární, že si děti dovolují více než dříve a nebo tím, že média stále dokola opakují jeden případ a my pak máme pocit, že je šikana všude kolem nás. Mám ale pocit, že když jsem byla já ve škole, tak šikana nebyla. Nikdy se mi nestalo, že bych se setkala s nějakou velkou partou, která by někoho nebo snad i mě šikanovala. Ano, samozřejmě jsme se mezi sebou s dětmi posmívaly, třeba kvůli tomu, že má někdo teplákovku po starší sestře, nebo něco podobného, ale nebylo to nic dramatického. Doufám, že ani moje dcera se s šikanou nesetká,“ svěřila sympatická moderátorka.

BUBNY DO ŠKOL: Projekt proti agresi, šikaně a digitalizaci dětstvíCvičitelka Hanka Kynychová dorazila s manželem a oběma dcerami. Ona sama se prý se šikanou nikdy nesetkala. Její děti pouze s posměšky. „Filip přišel jednou ze školy s tím, že se do něj spolužáci naváželi s tím, že má slavnou mámu, tak musí být určitě bohatý. Sofince se stalo na táboře něco podobného. Říkali jí, že je dcera té cvičitelky, tak jim pohotově odpověděla, že je dcera svojí mámy,“ sdělila pyšně Kynychová.



Foto: KF Production, MacCafe.cz
 

Rekordní TERIBEAR s podporou ŠKODA AUTO

ŠKODA AUTO se jako generální partner opět zapojila do podpory charitativního běhu TERIBEAR, který pořádala Nadace Terezy Maxové dětem. Stejně jako loni se uskutečnil na pražském vrchu Vítkov a v Mladé Boleslavi. Všichni účastníci dokázali uběhnout či ujít rekordních 346 384 km, které partneři v čele se společností ŠKODA AUTO proměnili na částku 10 179 375 Kč, určenou na pomoc znevýhodněným dětem.

„Čtvrtý ročník opět dokázal, že jsou lidé schopni podávat neuvěřitelné výkony ve dne i v noci a konat tak dobré skutky - pomáhat znevýhodněným dětem. Společenská odpovědnost je pro ŠKODA AUTO dlouhodobě nedílnou součástí firemní kultury. Jsem nadšen, že to tak vnímají i naši zaměstnanci i všichni podporovatelé projektu TERIBEAR, kteří spojili síly a s odhodláním zdolali stovky kilometrů jak v Mladé Boleslavi, tak v Praze,“ říká Bohdan Wojnar, člen představenstva ŠKODA AUTO odpovědný za lidské zdroje. „Jsme rádi, že ŠKODA AUTO mola být jako generální partner u toho a těšíme se na jubilejní pátý ročník,“ dodává B. Wojnar.

Během letošní charitativní akce 'TERIBEAR hýbe Prahou' na pražském vrchu Vítkov na okruhu dlouhém 1,5 km naběhalo či nachodilo přes 16 000 účastníků neuvěřitelných 320 812 kilometrů. Každý zdolaný kilometr pak partneři akce proměnili v 30 Kč a celkovou částkou 9 624 375 Kč přispěli na pomoc v konkrétních příbězích znevýhodněných dětí. Příběhů je celkem deset, každý účastník si předem mohl vybrat, komu chce své kilometry věnovat: „Chci pomoci zahojit bolavou dětskou dušičku“, „Chci pomoci mladým lidem stát na vlastních nohách“, „Chci pomoci týraným dětem najít cestu z pekla“, a další. Do pražské akce se zapojil i početný tým zaměstnanců společnosti ŠKODA AUTO, který se od loňska opět rozrostl a absolvovaným počtem 1788 kilometrů přispěl dětem částkou 53 640 Kč.

Ve středu 12. září se charitativní běh uskutečnil i v Mladé Boleslavi v lesoparku Štěpánka. Výtěžek akce 'TERIBEAR hýbe Mladou Boleslaví' ve výši 555 000 Kč byl rozdělen mezi 4 dětské domovy: Mladá Boleslav, Potštejn, Holice a Broumov z okolí Kvasin. „Mám velkou radost, že se akce 'TERIBEAR hýbe Mladou Boleslaví' uskutečnila již po čtvrté, s tak skvělým výsledkem. Letos poprvé se v rámci Dne dobra na druhou spojila v jednom dni dobrá vůle pomoci Mladoboleslaváků s Pražany. Pocit sounáležitosti, pomoci a radosti byl znát celý den a já všem velmi děkuji za to, že nebyli lhostejní a podpořili dobrou věc,“ říká patronka nadace Tereza Maxová.

ŠKODA AUTO s Nadací Terezy Maxové dětem spolupracuje i na projektu ́ROZJEDU TO! ́, který motivuje děti a teenagery z dětských domovů k lepšímu vzdělání, osobnímu rozvoji a pomáhá při volbě budoucího povolání. Projektem ́ROZJEDU TO! ́ prošlo dosud 83 dětí ve věku 11 až 15 let a v současné době je do něj zapojeno 45 dětí z 5 dětských domovů. Nadstavbou projektu ́ROZJEDU TO! ́ je pak Vzdělávací fond ŠKODA AUTO a Nadace Terezy Maxové dětem, určený dospívajícím,kteří se zapojili do projektu ́ROZJEDU TO! ́ a nyní jsou v další fázi studia. Podporuje vzdělávací aktivity, zlepšování podmínek ke studiu a zajištění nezbytných ke studiu. Dosud bylo v rámci tohoto projektu podpořeno 100 dětí.

Na co jít do kina – 38.týden

Minulý týden jsme Vás, naše čtenáře, zanedbali a proto Vám nyní přinášíme nabídku nových filmů v našich kinech hned z kraje týdne.


Po čem muži touží

ČR, 2018, 95 min.
Režie: Rudolf Havlík
Hrají: Anna Polívková, Jiří Langmajer, Matěj Hádej, Táňa Pauhofová, Jiří Havelka, Lenka Vlasáková, Sara Sandeva, Lucie Polišenská, Andrea Hoffmannová, Oldřich Navrátil, Naďa Konvalinková, Lucie Šteflová, Jakub Volák, Ester Kočičková, Jana Synková, Pavla Tomicová, Jiří Maryško, Richard J. Müller, Dominika Myslivcová

Režisér úspěšné romantické komedie Pohádky pro Emu, Rudolf Havlík, přichází s novou komedií s hvězdným hereckým obsazením Po čem muži touží. Scénář o věčném soupeření mužského a ženského světa napsal společně se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou, která je jednou z nejprodávanějších domácích knižních autorek.

 
Malá čarodějnice
Die kleine Hexe

Německo, 2018, 103 min.
Režie: Mike Schaerer
Hrají: Karoline Herfurth, Suzanne von Borsody, Eveline Hall, Michael Gempart, Peter Rauch, Carolin Spiess
 
Všem známý Večerníček o malé čarodějnici a jejím věrném havranovi Abraxasovi se od tvůrců HEIDI, DĚVČÁTKO Z HOR dočkal filmového zpracování a míří do našich kin.



 
Predátor: Evoluce
The Predator

USA, 2018, 108 min.
Režie: Shane Black
Hrají: Boyd Holbrook, Trevante Rhodes, Jacob Tremblay, Keegan-Michael Key, Olivia Munn, Sterling K. Brown, Alfie Allen, Thomas Jane, Augusto Aguilera, Jake Busey, Yvonne Strahovski.

Před více než třiceti lety jsme se s nimi střetli poprvé. A byl to pořádný nářez. Teď se Predátoři, jedni z největších lovců celého vesmíru, opět vrací na naši planetu. Jsou však mnohem silnější a chytřejší než kdykoliv předtím. Lov a zabíjení jsou pro ně stále největší zábavou.
 
 
 
Spolu to dáme
Dieses bescheuerte Herz 

Německo, 2017, 104 min.
Režie: Marc Rothemund
Hrají: Elyas M´Barek, Philip Schwarz, Nadine Wrietz

Svým námětem připomíná film slavnou komedii Nedotknutelní, nebo mladistvou verzi komedie Než si pro nás přijde. Ovšem o opisování nemůže být řeč. Film „Spolu to dáme“ vznikl podle skutečného příběhu a podle knihy, kterou jeden z kamarádů sepsal.



 
Yeti: Ledové dobrodružství
Smallfoot

USA, 2018
Režie: Glenn Ficarra, John Requa
Hrají: Zendaya, Channing Tatum, Danny DeVito, Gina Rodriguez, James Corden

Rodinná komedie, ve které je Yeti přesvědčen, že záhadné bytosti známé jako „lidé” opravdu existují.






 






 

Šikana na školách je stále rafinovanější - poznáte její projevy?

Máme tu září, začátek školního roku. A jako každoročně toto období s sebou dětem přináší nejen nové školní povinnosti, radost ze shledání s novými i stávajícími kamarády, ale také některé problémy, o kterých se stále ještě moc nemluví. Jedním z takových hlavních témat je ŠIKANA . Chování, které může značným způsobem ovlivnit, či i nenávratně narušit, psychiku našich dětí a podepsat se tak na jejich dalším fungování v dospělosti.

Šikana na školách je stále rafinovanější - poznáte její projevy?Šikana pochází z francouzského slova „chicane“ a označuje fyzické i psychické omezování či týrání slabšího jedince v kolektivu. K šikaně bohužel dochází ve všech věkových i sociálních skupinách (například ve zmiňované škole, armádě, sportovních klubech - dominantnější a lepší členové se povyšují nad těmi méně dobrými, ve vězení - vzniká kvůli přeplněnosti pokojů, vězni pak nemají soukromí, dochází mezi nimi k napětí a narážkám, v rodině - domácí vězení, zákaz přátel a zábavy, ale také v zaměstnání - směřuje k tomu, aby postižený zaměstnanec ukončil pracovněprávní vztah, aj) a její rozeznání bývá nezřídka kdy skutečným oříškem. Důvod je jednoduchý:
 
Oběť šikany se za tuto svou „novou společenskou roli“ stydí, či se dokonce BOJÍ o ní hovořit s autoritami, které mají tu moc jí zabránit
 
Typy šikany
Fyzická šikana: Jedná se kontakt člověka s člověkem a patří sem mimo jiné vrážení, bití nebo kopání.
Verbální šikana: Zde hovoříme primárně o nadávkách, urážkách, zastrašování či jakémkoliv jiném druhu slovního napadení.
Skrytá šikana: Ta se vztahuje na akce prováděné za zády člověka. Toto jednání má jediný cíl – zničit pověst člověka a ponížit ho.
Kyberšikana: Šikana prostřednictvím elektronických médií, jako jsou internet a mobilní telefony. Mobilní zařízení jsou v důsledku možné anonymity a nepřímé konfrontace stále více využívána k agresivnímu a záměrnému poškozování druhého uživatele.
 
Šikana v číslech
Šikana na školách je stále rafinovanější - poznáte její projevy?Víte, že 80 % studentů on-line se setkalo s kyberšikanou? Za každých pět studentů on-line,  čtyři z nich byli buď šikanováni, šikanovaly někoho jiného, nebo byly svědky šikany.
Nejčastější formou šikany je verbální šikana a postihuje 77 % studentů.
Na otázku „Kde se podle Vás vyskytuje šikana nejčastěji?“ se odpovědi respondentů shodovaly, že se dle jejich názoru či zkušeností šikana a její projevy objevují: „ve školách 68,25 %, v pracovních kolektivech 15,87 %, nevím 9,52 %, v institucích veřejné správy 4,76 %, v rodinách 1,59 %“.
 
Ukazatele šikany

nepřímým ukazatelům (chování nebo vzhled dítěte) šikany patří:
 
záškoláctví
pozdní návraty ze školy
modřiny
odřeniny bez věrohodného vysvětlení
noční můry
zhoršení prospěchu
strach jít ráno do školy

Mezi přímé ukazatele (chování okolí vůči dítěti) se řadí:
 
úmyslné ponižování
nadávky
výsměch
pohrdání
omezování svobody
bití
kopání
a jiné tělesné a psychické napadání
 

Šikana na školách je stále rafinovanější - poznáte její projevy?Prevence a řešení
Jedním z nejlepších řešení je rozhodně PREVENCE na školách v podobě nejrůznějších přednášek a workshopů. Studentky jedné střední škole se nechaly slyšet, že: „se s podobnými přednáškami setkávají každoročně a jinak tomu nebylo ani na jejich základních školách, které navštěvovaly předtím“. Dále pak doplnily: „Z našeho pohledu je to velmi užitečné, neb by již děti na základních školách měly vědět, jaké nepříjemnosti je mohou potkat cestou nejen školním životem, jak se mohou bránit a HLAVNĚ! Na koho se mohou v případě potřeby obrátit.“.
Důležitá je v souvislosti s tématem „ŠIKANA“, spolupráce s psychology, vhodné je vyhledat pomoc v pedagogicko-psychologické poradně. Dále také dostatečná komunikace mezi žákem a rodičem/učitelem. Praxe však bohužel bývá taková, že se oběti obvykle uzavírají do sebe a nechtějí o tomto problému s nikým komunikovat.
 
Apelujeme proto na rodiče: BUĎTE VNÍMAVÍ KE ZMĚNÁM V CHOVÁNÍ VAŠICH DĚTÍ. V lepším případě se může jednat o pouhý přechodný stav v jejich dospívání, v tom horším třeba o ŠIKANU.
 
 

Hvězdný návrat legendárního muzikálu! EXKLUZIVNĚ jen v roce 2019

Po patnácti letech se vrací na divadelní prkna v produkci Divadla Hybernia jeden z nejúspěšnějších tuzemských muzikálů, a to v téměř původním hvězdném obsazení. Jeden muž, jedna pravda, jedno slunce, jedno náboženství, jedna láska, jedna země, jedna otázka, jedna odpověď, a přece se točí – a co jsi schopen obětovat ty? Napínavý příběh plný zvratů! Galileo je opřený o silný příběh, ve kterém diváci najdou vše, za čím na muzikály tak rádi chodí. Lásku, vášně, intriky, nenávist a romanticky laděný boj jedince proti společnosti. Muzikál navíc ohromuje netradiční scénografií i výpravnými kostýmy.
 
Na tiskovou konferenci přišli téměř všichni protagonisti a zároveň si zavzpomínali, jak před patnácti lety pařili a užívali si navařených dobrot od Ivana Vodochodského a Moji Maděriče.

Hvězdný návrat legendárního muzikálu! EXKLUZIVNĚ jen v roce 2019 Pro Janka Ledeckého, autora muzikálu a představitele hlavní role, je muzikál Galileo srdcovou záležitostí. „A nejenom moje, jak se ukázalo, když jsem oslovil všechny protagonisty té původní verze. Ještě jsem nezažil tak nadšenou odezvu na cokoli, co jsem chystal.“ Janek při vzpomínce na první uvedení muzikálu prozrazuje, jak a kde se zrodil nápad k napsání Galilea.
„Po úspěchu Hamleta jsem věděl, že musím přijít s něčím zásadním. To téma jsem hledal dva roky – až si našlo mě. Přesně si pamatuju to odpoledne ve Špindlerově Mlýně, kdy jsem začal listovat knížkou Hvězdný posel od Petra Síse, kterou dostaly moje děti od Ježíška. Někde v polovině je obrázek malého človíčka, obklíčeného ze všech stran bezejmenným davem v červených kloboucích a sutanách. Já najednou věděl, že to prostě napsat musím. Půl roku jsem strávil po knihovnách shromažďováním podkladů. A pak jsem začal psát. A šlo to úplně samo.“
 
Josef Vojtek, který se opět zhostí role Otce Inchofera, má oproti nováčkům v muzikálu výhodu, že mu stačí roli tzv. oprášit.  Do muzikálu se vrací nejen z nostalgie, ale také ze zvědavosti. „Byl to můj druhý muzikál, takže je to samozřejmě nostalgie a také zvědavost, jestli někdo po tolika letech vypadá hůř než já. Mám pocit, že Otec Inchofer svým věkem do role teprve dozrál, že tehdy jsme s Tomášem Traplem byli moc mladí.“
 
Hvězdný návrat legendárního muzikálu! EXKLUZIVNĚ jen v roce 2019Diváci se i tentokrát mohou těšit na svůdnou Gianu di Medici v podání Ivany Chýlkové, pro kterou je hraní a zpívání v muzikálech synonymem štěstí. „Zpívám si už od dětství, všem a pořád, bez ohledu na to, jestli o to stojí. Cítím se tak šťastná. Netuším, co okolí, ale je mi to jedno… v tomto případě jsem opravdu bezohledná.“
 
Tomáš Novotný, jakožto nováček v obsazení nám prozradil, jak to má s respektem v souvislosti se spoluprací s původní skupinou, která se pro všechny herce zapsala do paměti jako: skvělá a přátelská parta. „Já jsem vždy tak nějak přirozeně měl úctu ke starším a zkušenějším kolegům, tedy respekt rozhodně cítím, protože je mi vlastní. A doufám, že to není špatně, ale naopak, že lidé vycítí, že ke Galileovi přistupuji s obrovskou pokorou a odhodláním.“
 
Na závěr Janek Ledecký doplňuje, co by si měl divák z představení odnést. „Pravda se neprosadí sama. Musíte za ni bojovat. I když to bolí. I když to vypadá, že jste sami proti celému světu. Věřte tomu, že nikdy sami nejste.“

 

 
Galileo Galilei: Janek Ledecký, Tomáš Novotný Giana di Medici: Ivana Chýlková, Elin Špidlová, Otec Inchofer: Josef Vojtek, Tomáš Trapl, Giordano Bruno: Petr Kolář, Josef Bohouš, Mia Sabina Laurinová, Dasha, Kardinál Maffero Barberini: Dušan Kollár, L. W. Frenk, Kardinál Angeloni: Mojmír Maděrič, Ivan Vodochodský, Kardinál Badaloni: Zbyněk Fric, Vlastimil Korec, Marie: Jana Feriová, Athina Langoska, Cosimo II. Medicejský:  David Uličník, Michal Kavalčík
 

Životní úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na rozhodnutích

Dne 6.9. 2018 jsme se účastnili charitativní aukce fotografií, která proběhla v Týnské literární kavárně ve Starém Městě v Praze a pod jejíž uskutečnění se podepsal nadaný portrétní fotograf Jan Kvarda.
Honza Kvarda má za sebou již mnoho charitativních projektů, ale nyní se rozhodl, že by chtěl získat finanční prostředky na pomoc ALEN – sdružení žen, z. s. Praha. ALEN je pacientská organizace žen postižených rakovinou prsu. Sdružení si dává za svůj hlavní cíl pomoci všem ženám, které onemocněly rakovinou prsu.

Život a úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na rozhodnutíchJiž dříve se Honza nechal slyšet, že se snaží primárně o to, aby jeho fotografie měly přesah z roviny umělecké, do oblasti lidské (vzájemných vztahů, empatie a pomoci). Tentokrát jako formu prezentace své práce zvolil portrétové fotografie laděné do černo-bílého kabátu. Sálala z nich energie, která se jen těžko popisuje slovy. Přesto…zkuste si představit snímek, který na Vás dýchá empatií, rozhodnutím, odhodláním, klidem, sebevědomím…nejen tyto emoce na Vás z každého snímku působily nezměrnou silou, které se nedalo bránit (pokud by to náhodou někdo z přítomných zkusil).

Obrazové rámy hostily fotografie takových osobností, jakými jsou například: Valérie Zawadská, Roman Vojtek, Dana Batulková, Natálie Stejskalová, Nela Boudová, Anna Jiřina Daňhelová, Tereza Bebarová, Petr Nárožný, David Prachař, Světlana Nálepková, Rudolf Hrušínský, Zbyněk Fric, a další. Mnozí umělci byli ve vestibulu literární kavárny i přítomni a podpořili tak nejen myšlenku a sílu tohoto počinu, ale i samotného ducha této charitativní aukce.

Život a úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na rozhodnutích3, 2, 1… ZAČÍNÁME! A už se dražilo! Možná byste očekávali, že vše proběhne v poklidu a umírněně. Nikoliv. BYL TO BOJ! Každý měl svého favorita, za kterého byl ochoten zaplatit. Přičtěte k tomu ještě fakt, že ke každé fotografii jste dostali osobní věnování od jejího nositele a vřava je na světě! Díky aukci se podařilo vybrat přes 55. 000 Kč, které pomohou „Alenkám“ a poputují tak pro podporu správné věci.


Aukce sice skončila, ale večer nikoli. Večerní atmosféru nám zpěvem zpříjemňovali: Petr Vondráček, Zbyněk Fric, Anna Jiřina Daňhelová, Pavla Švestková v kytarovém doprovodu Filipa Moravce. Mohli jste si popovídat i s Honzou a probrat s ním jeho osobní motivy pro uspořádání aukce, nejzábavnější historky z focení, či se jen zeptat, jak se má.

Říká se, že o úspěchu našich počinů nevypovídají pouhá strohá fakta, ale také pocity, které v danou chvíli cítíme a které si z nich odnášíme. Tedy se nabízí otázka: Byl tento večer úspěšný?

Za redakci MacCafe.cz si dovolíme citovat Hala Urbana: „Životní úspěch nezávisí na podmínkách, které máme, ale na rozhodnutích.“
 
HONZO, DĚKUJEME, ŽE SES TAKHLE ROZHODL!
www.maccafe.cz
Getrun
MacCafe.cz
redakce@maccafe.cz
(c) MacCafe.cz | realizace 3Nicom