Nezapadáme v davu – myslíme „tak trochu jinak“

Není nic horšího než lidi, ale stejně je mám pořád rád, vole

Nedávno, o víkendu, jsem navštívila jednu kavárnu a jak už to tak bývá, podařilo se mi tam prosedět skutečně celý den. Určitě bych ten čas nenazvala promrhaným, protože jsem měla opravdu spoustu času urovnávat si své myšlenky a pracovat (děkuji moderním technologiím za přenosný PC a dlouhotrvající výdrž baterie). Nevím, jak si se svou socializací stojíte vy, každopádně já osobně vidím přidanou hodnotu těchto dní v tom, že se vždycky zapovídám a seznámím s někým novým nebo mám vynikající možnost zhostit se role nezávislého pozorovatele. Pozorování ostatních lidí a situací, které se před vámi v tu chvíli začnou odehrávat v sobě skrývá určitou magii. Tedy aspoň pro mě. Jsem vděčná za každý nový podnět, který mě donutí se zamyslet nad jeho interpretací. A proto bych chtěla aspoň takto poděkovat milému neznámému, který vyřkl onu větu:

„Není nic horšího než lidi, ale stejně je mám pořád rád, vole!“
 
Není nic horšího než lidi…
Jak samo o sobě toto sdělení zní úsměvně, ještě za předpokladu, že je vyřčeno z úst člověka. Ale kdo jiný by měl být hodnotitelem druhu než právě jeden z jeho zástupců? A proč vlastně „není nic horšího než lidi“? Jsme opravdu tak otřesní, že nejsme schopni nalézt ještě horší ekvivalent zla, než jsme my sami? Zkusme se na situaci podívat zcela nezaujatýma, objektivníma a kritickýma očima. Naše životy provází a ženou:

Závist
vlastnost, kterou jsme si jako druh na vrcholu potravního řetězce se „vší parádou“ osvojili a dali jí moc. „Jakou moc?“, ptáte se. Moc ovládat naše životy. Pohánět v nás motivy nepřejícného chování a rozdmýchávající další negativní emoce, jejichž důsledkem je páchání dalšího zla na ostatních lidech a sobě samých.
 
Zloba
ať už se zlobíme na sebe či na své okolí (což, ruku na srdce bývá mnohem častější případ), ne vždy tak děláme oprávněně. Přestali jsme hledat řešení, zpohodlněli jsme a přesně z toho důvodu obviňujeme z vlastních neúspěchů ostatní. Jednoduše proto, že je to tak pohodlnější a aspoň na oko si tak můžeme zamést před vlastním prahem. Ovšem je potřeba si uvědomit, že špína zametená pod rohožku, stále zůstává špínou a tím, že ji přesunete se jí nezbavíte.

Arogance
jakkoliv honosně toto slovo zní (oprostíte-li se od jeho samotného významu a budete vnímat pouze jeho zvukovou složku), nic krásného se za ním neskrývá. Arogantní jednání je nejčastěji známkou slabosti, kterou lidé neumí schovat, či zcela odbourat jinak, než opovržlivým a nadřazeným chováním. V souvislosti s arogancí naprosto dominuje proces „upevňování si pozice pomocí síly“ – díky možnosti přemýšlení člověk korunoval jeden z nejzákladnějších pudů, pud sebezáchovy, na „výsadu králů“. Jednoduše přežít může ten nejsilnější a už je jedno, zda hovoříme o záchraně života či společenském statutu.

Ale stejně je mám pořád rád…
Nejsme ale jenom zlí a nezasloužíme si, být zavrženi. Máme i dobré vlastnosti, kterými činíme ostatní lidi šťastnými. Každý z nás má v sobě byť i nepatrný kousíček dobra, který občas nechá proniknout na svět. Co můžeme nabídnout světu:

Dobrosrdečnost
dobrosrdeční lidé jsou takoví lidé, kteří se nechávají vést svým srdcem a za svou pomoc či službu neočekávají nic nazpět. Nepodmiňují si nic na oplátku. Šťastnými je činí skutečnost, že mohli udělat něco dobrého pro bližního svého nebo i pro zcela neznámého kolemjdoucího. Pouze takové jednání naplňuje jejich životy a dává jim smysl.
 
Radost
rádi ji přijímáme a rádi ji mi rozdáváme. Nezáleží jakou formou tak činíme, či za pomoci hmotného statku nebo skutkem. Pravda je taková, že vedle lásky je radost jedním z nejčistších citů. Pokud je opravdová, nelze ji ničím jiným nahradit a vymazat z našich pamětí. Opravdovou radost cítíme ve chvílích, které jsou pro naše momentální životy klíčové a jejich přítomnost je v danou chvíli brána jako vzácnost, nikoli samozřejmost. A opravdovou radost rozdáváme, pokud chceme ten zázračný moment naplnění lidského štěstí prožít s někým společně.

Láska
láska nás tíží, láska nás osvobozuje, nechává nás oslepnout a zároveň nám dává možnosti jiného hlubšího pohledu na svět. Láska je proměnlivá, lehká i svazující. Láska má dvě strany, z nichž nám jedna může něco vzít a druhá něco nového na oplátku dát. Dokáže nás trápit i když vroucně milujeme a díky ní jsme schopni čelit všem nástrahám. Láska bolí, láska hladí. Láska je matka, která nám dala život a k němu výslužku v podobě životního smyslu. Ne nadarmo se říká, že kdo nikdy nemiloval, jako by nežil…

Jsme jenom lidé a ano, někdy jsme opravdu hrozní. Nedá se s námi vydržet. Zároveň však v sobě skrýváme i dobro a čistotu, kterými umíme druhé činit šťastnými. Jsme rozporuplní a špatně čitelní, ale není to právě to, co z nás tvoří tak unikátní bytosti?
 
 Zkuste se jen na chvilku zamyslet tak, jak jsem to udělala já a možná začnete na lidské bytí pohlížet tak trochu jinak.

Na skok k sousedům na brynzu

Slovensko, to je náš nejbližší ze sousedů, se kterým jsme sdíleli historii nejedno léto. Důvodů, proč navštívit tuto zem se najde opravdu mnoho, pokud patříte k milovníkům krásné přírody a volnočasových aktivit. My jsme si obuli pevné botky, vzali batohy na záda a vyrazili jsme vstříc pěší turistice a krásným výhledům po okolí. Slovensko má opravdu mnoho krás, které prostě musíte vidět. Jelikož je to země poměrně malá, vše je blízko, takže i během pár dní toho uvidíte nespočet!


Naše kroky povedou jednoznačně v první řadě do Tater, nejmenších velehor. Mohutné štíty, táhlé horské hřebeny, romantické doliny plné kvetoucích rostlin a pestré fauny se tu rozkládají na ploše necelých 738 km2. Ve zkratce se označují jako TRNAP, tj. Tatranský národní park, kterým jsou od roku 1949. Tatry se dělí na Vysoké Tatry a Nízké Tatry. Krásou si ale nemají co závidět.



Nejvyhledávanější turistickou oblastí Tater je jednoznačně Štrbské pleso, které se nachází na břehu stejnojmenného horského jezera. Jedná se o významné sportovní středisko, a to především pro zimní sporty. Již 2x se zde odehrávalo Mistrovství světa v klasickém lyžování nebo třeba závody ve skoku na lyžích. Oblast je také nejvýše položenou turisticko-léčebnou osadou. Základ Štrbského Plesa tvořila dříve pouze lovecká chata Jozefa Szentiványiho, která zde byla postavena v roce 1872. O několik let později zde postavil Uherský karpatský spolek se Szentiványiho souhlasem známou Jozefovu chatu. K ní zanedlouho přibylo další ubytovací zařízení, hotel i restaurace. Následně i lázeňský dům. V roce 1885 osada obdržela svůj do dnes držený statut léčebných lázní. Štrbské Pleso je skvělým výchozím bodem pro turistiku. Vydat se můžete na Hincove plesá, Popradské pleso, Rysy nebo Mlynické doliny.

Nepřehlédnutelnou dominantou východní části Tater je Lomnický štít, který je se svými 2 634 m druhým nejvyšším tatranským vrcholem. Vzhledem ke své majestátnosti byl místními často nazýván Dědo a nebo Otec. Vysutou lanovkou se můžete celkem bez námahy dostat až k vrcholu. Lanovka z Tatranské Lomnice vede cca 5 428m. Rozhodně stojí za vidění.


Na Slovensku se skoro na každém kroku setkáme s označením pleso. To to ale vlastně znamená? Toto označení se vztahuje na tatranská jezera, která jsou ledovcového původu. Ta vznikala postupem času táním ledovců usazených v horských pánvích. Tatranská plesa dělíme dále na karová, morénová, kombinovaná a vzniklá krasovou činností. Ples najdeme na v Tatrách minimálně 29. Milovníci vodních ploch si tedy opravdu přijdou na své.



Ke Slovensku patří Tatry stejně jako bačové, chování ovcí a výroba ovčího sýra, který je opravdu oblíbeným vývozním artiklem. Kdo by neznal lahodnou parenicu a nebo aromatickou brynzu, která si perfektně ladí s domácím špekem a haluškami. Malé bramborové nočky jsou skvělým jídlem pro každého, kdo zdolal alespoň jeden tatranský kopec. Zapít je můžete domácí pálenkou a nebo dobrým pivem. Energie na další cesty!

 
banner
 

GIANTmicrobes - plyšáci, co vypadají jako opravdové mikroskopické organismy, jen milionkrát větší

Mikrobi hrají obrovskou roli v životě každého člověka. Jen si to představte. Každý občas dostane rýmu, bolí ho v krku, nebo má čas od času průjem. I my sami jsme tvořeni mikroskopickými organismy: od mozkových buněk po nervové buňky, krvinky a kmenové buňky. Každý z nás je úplnou civilizací mikrobů.

Co jsou GIANTmicrobes?
GIANTmicrobes jsou plyšové hračky, které učí poznávat život kolem nás. Jsou edukativní, sběratelské a zábavné. Hledáte perfektní dárek pro studenty, vědce, učitele, zdravotníky a pro každého se zdravým smyslem pro humor? Nyní ho máte přímo před očima. Každý mikrob obsahuje tištěnou kartu se zábavnými, vzdělávacími a především FASCINUJÍCÍMI FAKTY. Na e-shopu www.plysovimikrobi.cz je nyní můžete nalézt i ve 4 různých velikostech.
 
VĚDĚLI JSTE, ŽE: „Vajíčko neboli ovum je NEJVĚTŠÍ a nejdůležitější buňka na světě a vyskytuje se pouze u žen“
 
Proč právě plyšoví mikrobi?
Tyto plyšové hračky jsou dokonalou ukázkou toho, jak některé mikroorganismy a buňky skutečně vypadají a rozšiřují tak vědomosti vašich dětí a dodávají jim i širší obzor o světě kolem nás. GIANTmicrobes nejsou pouze hračky, jsou vhodní i jako dárek, který vede k vědeckému poznávání – interaktivnímu a lépe zapamatovatelnému i pro ty nejmenší.
Rozšíření povědomí o biologii a zdraví formou hry? Žádný problém! Díky edukativním hračkám – mikrobům začnou děti o mikroskopickém světě přemýšlet více do hloubky, čímž budou na maximum aktivovány jejich přirozená zvídavost, kreativita a lačnost po nových informacích.
 
VĚDĚLI JSTE, ŽE: „V průměrném lidském těle je 40 miliard drobných korpulentních buněk, jejichž hlavním cílem je, abyste ZTLOUSTLI“
 
INSPIRACE UŽITÍ

Nebezpečná skříňka
Skvělá aktivita pro malé děti. Vytvořte „nebezpečnou skříňku“ a nechte běžnou chřipku, bolest žaludku nebo jiné škaredé bakterie, obsažené v této krabici. Nasaďte si rukavice, abyste se při otevření neinfikovali. Touto hravou formou můžete názorně dětem ukázat, že mytí rukou a hygiena obecně jsou důležité, pokud se nechtějí s těmito „padouchy“ potýkat.

„Existuje přes 250 různých druhů rýmy“

Vědecká laboratoř pro malé vědce
Oddělte informační kartu od 15-20ti různých GIANT mikrobů a položte tyto plyšové potvůrky na stůl. Nechte jednotlivce, aby proti sobě bojovali co do vědomostí o těchto mikroorganismech. Je čas na vědomosti tak do boje!
 
Hledáte vhodný dárek, který potěší a zároveň naučí? Na nic nečekejte a navštivte www.plysovimikrobi.cz , e-shop, který Vám rozkrývá svět pod lupou.

Trávicí enzymy - co jste o nich možná nevěděli

Trávící enzymy – pojem, který někdy slyšel už asi každý. Ale co to přesně je?
Když jíme, naše tělo neabsorbuje potravu, ale živiny z ní. V potravinách nalezneme aminokyseliny (z bílkovin), mastné kyseliny a cholesterol (z tuků) a jednoduché cukry (ze sacharidů), vitamíny, minerály a řadu dalších rostlinných a živočišných sloučenin.
Trávicí enzymy, které jsou primárně produkovány v pankreatu a tenkém střevě, rozkládají potravu na živiny, takže je naše tělo může absorbovat.
 
Pokud máme trávicích enzymů nedostatek, nemůže se jídlo kvalitně rozkládat, to znamená, že i když budeme jíst ,,superzdravě“, nejsme schopni vstřebat všechny živiny, které v potravinách jsou.



Co může způsobit nedostatek trávicích enzymů?
Tak například za to mohou nemoci, jako je rakovina pankreatu nebo cystická fibróza. Ale i bez zjevné nemoci nemusí vše fungovat tak, jak by mělo. K nedostatku trávicích enzymů může vést i zánět v zažívacím traktu, parazitární infekce a tak dále.

Stárnutí také, bohužel, negativně ovlivňuje trávicí funkce. Nejčastější příčinou problémů s nedostatkem trávicích enzymů je dlouhotrvající stres.
 

 
Jaké jsou příznaky naznačující, že bychom mohli mít problémy s trávicími enzymy?
Je to plynatost a nadýmání, pocit plnosti po pár soustech jídla, plovoucí stolice.



Pokud má člověk nedostatek trávicích enzymů, je potřeba je doplnit. Na to existují potravinové doplňky stravy, které se užívají spolu s jídlem. Užívají se většinou 1-2 tobolky denně s hlavními jídly. Sami zjistíte, jakou dávku potřebujete tím, že příznaky jednoduše zmizí. Pokud se stav nezlepší, pomalu zvyšujte dávku o jednu tabletku na jedno jídlo.

 

Jestliže je váš zdravotní stav v pořádku a nepozorujete na sobě žádné trávicí obtíže, neužívejte trávicí enzymy jako prevenci. To by mohlo vašemu metabolismu uškodit. Užívání enzymů může pozitivně ovlivnit vaše zdraví, ale pouze v případě, že je skutečně užívat potřebujete. :)
 
Nezapomínejte, že 60-80 % imunitního systému se nachází v našich střevech!

Rozhovor: Dumpster diving - Nejzajímavějších pro mě bylo asi 200 vajec


O tom, co je dumpster diving jste měli možnost si přečíst v článku minulý týden. Jenže jedna věc je teorie a druhá věc je praxe. Podařilo se nám pro vás získat exkluzivní rozhovor s pražským dumpster diverem, který nám pověděl něco málo o „kontění“ z praxe. Ale protože opakování je matka moudrosti, pojďme si ve zkratce připomenout, co to ten dumpster diving je…  

Dumpster diving neboli potápění v popelnici je alternativní směr bojující primárně proti zbytečnému plýtvání a konzumnímu nakládání s potravinami. Hlavním motivem lidí provozujících dumpster diving není přehnaná šetřivost nebo nedostatek finančních prostředků, ačkoliv logicky nějakou tu korunu ušetří, což nám potvrdil v rozhovoru i náš zdroj. Jedná se o ekologický postoj k životu, který se vesměs snaží ochránit naši planetu a životní prostředí. V kontejneru supermarketů je denně možné najít převážně ovoce, zeleninu, pečivo a vše ostatní, čemu končí doba trvanlivosti.
 
 
A nyní už slíbený rozhovor:
  • Kde se vzal ten nápad, že bys šel kontit?
    • Kamarádi to objevili, tak jsem se nechal inspirovat.
  • Je složité se ke kontejneru dostat? Jsou nějak zabezpečené?
    • Původně za jedním pražským supermarketem byla kóje s kontejnerem zamčená a dostávali jsme se do ní šperhákem, pak někdo zámek vylomil, a teď už lze vejít bez problému. Dále mám zkušenost s tím, že kontejner může být v kóji, do které je díra, a tak se tam musí lézt například po čtyřech.
  • Jak je to s úlovky. Dá se „kontěním“ uživit?
    • Uživit se rozhodně dá, málokdy se jde domů s prázdnou.
  • Co nejzajímavějšího jsi v kontejneru našel?
    • Nejzajímavější pro mě bylo asi 200 vajec.
  • Co je tvůj hlavní motiv, proč to děláš?
    • Hlavní motiv je bojovat s všudypřítomným plýtváním. A také ušetřit. Ale je u toho i sranda.
  • Takže se dá říct, že kontěním i ušetříš?
    • Ano, ušetří se dost.  

Ať už jste nebo nejste příznivcem stravování v kontejneru, myšlenka všudypřítomného plýtvání potravin bez dalšího využití je přinejmenším vhodná k zamyšlení.


 
Pokud jste někde zkusili „kontit“, budeme rádi, když se s námi podělíte o vaše motivy, zážitky nebo dojmy. :)
 
 
 
 
 
 
 

Anna Julie Slováčková: Chtěla bych, aby lidé měli rádi sami sebe

Mladou herečku a zpěvačku Annu Julii Slováčkovou můžete již několik měsíců vídat na prknech Divadla Kalich jako Rózi v kultovním muzikálu Krysař. Jak se s novou rolí sžila a jaké plány má v roce 2018 se dočtete v následujícím rozhovoru.  


V Divadle Kalich v této sezóně účinkuješ prvním rokem. Jak ses v něm zabydlela?
Musím říct, že snad dobře a nikdo z kolegů si na mě nestěžuje. (smích) Mně se do Divadla Kalich chodí rádo. Celkově mě to divadlo baví, mám to tam ráda a Krysaře miluji. A když někde navíc se všemi dobře vycházíte, tak proč by se tam člověk netěšil.
Měla jsi možnosti vidět některé z předchozích nastudování, nebo jde o Tvé první setkání s Krysařem?
Přiznávám, že Krysaře jsem znala jen z videa. Když se hrál vůbec poprvé, byla jsem ještě malá, takže jsem ho ani vidět nemohla. To bych se asi docela bála. Když se pak chystal Krysař před několika lety znovu, šlo to upřímně úplně mimo mě. Poprvé jsem ho tedy viděla přibližně v patnácti letech na videu. Písničky z muzikálu jsem každopádně znala už dlouho před tím, než jsme začali zkoušet, a hned jsem se do nich naprosto zamilovala.


V muzikálech nejsi úplně nováčkem, přesto jsi dosud většinou hrála spíš v muzikálech pro děti. Jaké to bylo najednou skočit do tak vážného muzikálu, jako je právě Krysař?
Bylo to opravdu „hustý“, ale vzhledem k tomu, že i v těch pohádkových muzikálech se občas našly nějaké ty dramatické polohy, tak mě to tak jako hezky připravilo a jsem ráda, že moje první dramatická role je zrovna Rózi v Krysaři. Bylo to náročné, ale myslím, že jsme to zvládli dobře.
Když už jsme u těch muzikálů, máš nějaký nejoblíbenější muzikál? A chtěla by sis v něm zahrát?
Mám spoustu oblíbených muzikálů. Hodně ráda mám třeba Vlasy, které se zrovna chystají právě v Divadle Kalich. To je pro mě takový muzikálový fenomén, který se zároveň vlastně vymyká veškerým ostatním muzikálům. Z českých muzikálů miluji Draculu, potom třeba Spring Awakening (Probouzení jara) a Jesus Christ Superstar. Prostě takové ty klasiky. A jestli bych si v některém chtěla zahrát? Určitě, nejlépe ve všem. (smích)
V posledních měsících jsi pracovně dost vytížená – zpíváš, hraješ, a to v televizi i v divadle. Před časem jsi se však také věnovala vlastnímu kanálu na Youtube. Lákalo by Tě se točení videí věnovat nějak více?
Já bych ráda studovala režii na FAMU nebo i na DAMU, takže se tomu určitě nějak chci věnovat i nadále. To natáčení videí na Youtube mě ale trochu omrzelo, hlavně kvůli tomu, jaký se z toho v posledních letech stal fenomén. My jsme videa točily ještě dříve, než byl ten tzv. „youtubering“ tak známá činnost a nebyl to takový šílený mainstream. To, co se kolem toho děje v současné době, mi připadá fakt „ulítlý“. Takže teď jsme to zatím odložily a hledáme nějaké pořádné téma, o kterém bychom chtěly točit.


Takže ten současný trend „youtuberů“ příliš neuznáváš?
Ne, neuznávám. Ti lidé – „youtubeři“ - mi sami o sobě určitě nevadí, nemají důvod mi vadit a některá jejich videa i sleduji, když jsou pro mě inspirativní. Rozhodně to ale není tak, že bych to nějak zvlášť vyhledávala a chtěla to veřejně podporovat.
Jaký typ videí by Tě tedy nejvíce bavilo točit? 
My jsme točily parodie, což mě bavilo opravdu hodně a zkusila jsem si na tom právě i tu režii. Pak jsme do toho různě tančily, něco jsme také samy přezpívávaly, a to jsou další věci, které mám ráda. Ale hlavně jsme díky tomu poznali spoustu nových lidí, což bylo super.

Máš teď spoustu fanoušků a řada z nich Tě třeba považuje i za vzor. Snažíš se je nějak inspirovat?
Chtěla bych je inspirovat k tomu, aby byli dobře vychovaní, i když tedy nevím, jestli jsem v tomhle vzhledem k mému slovníku úplně ten nejlepší vzor. (smích) Ale rozhodně bych chtěla lidi obecně inspirovat k tomu, aby měli svůj vlastní názor, aby si za svým názorem stáli, aby se chovali slušně k ostatním a hlavně aby měli rádi sami sebe, protože to si myslím, že je hlavní problém mnoha Čechů. To, že lidé nemají rádi sami sebe, a jsou tak strašně zakomplexovaní, že jsou pak negativní vůči druhým. To bych chtěla, aby se změnilo. Aby si lidé více pomáhali, a tak.  

A na závěr – máš nějaké oblíbené motto?
Mám, moje nejoblíbenější motto zní: „Pokud to nezkusíš, tak to nezjistíš.“ A podle toho se také řídím.

Foto: Divadlo Kalich

 

Žiju protože sním

prosím, pohodlně se usaďte a udělejte si chviličku, jen malinkou, slibuji! Tato chvilka patří pouze vám, a proto si ji nenechte vzít. Nyní držíte v ruce kus mě a stáváte se součástí jednoho velkého celku. Místa, které náleží každému z vás a denně ho navštěvují miliony vašich, sousedů, kolegů, spolucestujících, nejlepších přátel a mnoho dalších.

Chcete vědět, o jakém místě mluvím, protože ho neznáte? Hned pro začátek bych rád tento omyl uvedl na pravou míru. Zná to zde každý! Utíkáte ke mně od svých každodenních starostí a strastí, prožíváte zde ale i své radosti a pohráváte si s alternativami, které se zdají být tak vzdálené…Avšak vidina jejich zhmotnění vás činí tolik šťastnými, plnými euforie a vzrušení … Tím místem je část mysli, která vám dovolí snít a v této „snící místnosti“ i umožňuje být neporazitelnými a odhodlanými bojovníky života. Zde jste opravdovými lidmi. Takovými, jakými ve skutečnosti jste, ne jakými byste v očích ostatních být měli. Je to místo, kde opravdu žijete. Zavřete oči a představujte si něco překrásného, cokoliv co by vás udělalo šťastnými a pamatujte, žádná touha a přání nejsou nikdy tak malé, aby nedokázali nést tíhu celého světa. Každý z vás je osobností z jiného vesmíru, ale všechny žene společný cíl – zhmotnit své touhy, i když vám nepřeje realita. Mějte proto na paměti, že jedny dveře jsou nám vždy otevřené – dveře vašich snů!

Asi se ptáte, kdo jsem, že si dovoluji vám přijít do života a jako mlha se pomalu rozprostírat ve vaší mysli. …velmi dobrá otázka. Nejsem nikdo z vašeho okolí a ani nefiguruji jako věc, kterou potřebujete mít co nejčastěji u sebe, nijak si o mě vědomě nežádáte a přeci s vámi trávím 24 hodin denně, 7 dní v týdnu 12 měsíců v roce a takto bych mohl pokračovat dále.
 
Mým úkolem je motivovat vás a konejšit, že všechno bude zase dobré a věci se vrátí zpět do zajetých kolejí nebo naopak společně nalezneme tu správnou výhybku a změníme směr vaší dosavadní poutě. Proto dovolte, abych se představil:
 
Jsem vaše nevyřčené přání a záruka aspoň chvilkového pocitu, že vše je přesně tak, jak má být -  moc mě těší, já jsem váš sen.
 
Věříte na mne a přikládáte mi aspoň zlomek důležitosti ve vašem životě, či jste plně rozhodnuti, že pro spokojený život pro vás nejsem nijak důležitý? Ať tak nebo tak, nebudu vás přesvědčovat ať ve mně začnete věřit. Je dokonce i dosti možné, že již teď vás moje rozmluva nebaví a přestáváte číst… nebo také ne… třeba čekáte co přijde dál a jaké budou moje argumenty pro udržení si vaší pozornosti. To se ovšem nestane. Nejsem vaše povinnost… ale kdykoliv mě budete potřebovat, vězte, nikdy nebudu hrát roli zhrzeného kamaráda, na kterého se obrátíte jen v případě nutnosti. Jsem připraven tu být vždy, kdykoliv mne budete potřebovat.
 
Nebojte se odhodit svou tvrdou krustu a začít snít. Možná právě to je ta správná cesta ke spokojenějšímu životu.
 
 
 

Nešťastně až navěky: Proměny padouchů v továrně Disney

V populární kultuře jako takové lze v poslední dekádě vypozorovat trend polidšťování záporných postav. Zatímco dříve byly záporné postavy jen nelidskou překážkou, kterou musel hlavní hrdina překonat na cestě ke svému cíli, dnes získávají lidskou tvář a životní příběhy, které je činí mnohem zajímavějšími a celkově přitažlivějšími pro diváky. Ideálním příkladem je např. Darth Vader. V původních Hvězdných válkách se publikum nedozví nic o jeho životě, kým byl a proč nyní tak oddaně slouží impériu a páchá zlo. Až epizody I, II. a III. vnesou do jeho života „před Darth Vaderem“ světlo a objasní tak motivaci pro zlo, která se stává pochopitelnější bez toho, aniž by byla jakkoliv snížena závažnost jeho činů. Stejné polidštěné záporné postavy lze najít například ve Hře o trůny (např. královna Cersei) nebo ve světě Marvelu (např. Loki).
 
Disney zde nezůstává pozadu a představuje světu mnohem zajímavější záporné postavy než dříve. Ideálními příklady, na kterých lze tuto „modernizaci zla“ demonstrovat, jsou remaky původních Disney filmů – Popelka (2015), Zloba: Královna černé magie (2014) a Kráska a zvíře (2017), protože zde můžeme vedle sebe postavit původní zápornou postavu a její remake.


Popelka
Zatímco Lady Tremaine v Popelce z roku 1950 nemá žádný zjevný motiv pro nenávist ke své nevlastní dceři (publikum se nikdy nedozví nic o jejím životě předtím, než poznala otce Popelky), macecha v nové Popelce krátce shrne svůj předchozí život - než se stala její macechou. Popelka se díky tomuto objasnění dozví, že Lady Tremaine byla šťastně vdaná a svého manžela milovala. Ten ale zemřel a ona se musela provdat znovu, aby ekonomicky zajistila své dvě dcery. Bohužel i její druhý manžel zemřel a ona tudíž živobytí svých dcer musela zajistit jiným způsobem – výhodnými sňatky. A tuto iniciativu jí překazila Popelka, kterási získala lásku prince pro sebe. Ačkoliv je Lady Tremaine stále zápornou postavou, publikum nyní dokáže sympatizovat s jejími pohnutkami – zajistit přežití svých dětí.

 
Zloba
Nejlepším příkladem je rozhodně postava královny Zloby. V původní Růžence je jí věnováno minimum prostoru. Nikdy se nedozvíme, proč si vybrala právě princeznu Růženku pro svou kletbu. Film Zloba: Královna černé magie je sice převyprávěním příběhu Růženky, ale hlavní postavou je nyní Zloba sama a film vypráví o jejím životě dávno před Růženčiným narozením. Publiku se tak rozkrývá, že král Stefan (otec Růženky) byl Zlobinou první láskou a zároveň mužem, který jí podvedl, obelhal, zlomil jí srdce a uřízl křídla. Byl to právě Stefan, kdo stvořil Zlobu tak, jak jí publikum zná z původní Růženky – bezcitnou a žíznící po pomstě. Zloba nakonec svou zášť vůči Růžence překoná a je to právě ona, kdo dívku probudí polibkem z pravé lásky (v tomto případě mateřské lásky) a porazí                                                                                                            krále Stefana, čímž naplní i svou touhu po pomstě.
                                                            Gaston
V Krásce a zvířeti lze trend polidšťování záporných postav také vypozorovat. Původní Gaston z roku 1993 je vesnický hlupák, který se spoléhá jen na své svaly, přitažlivost a šovinisticky zesměšňuje Bellinu zálibu ve čtení a její inteligenci vůbec. Nový Gaston je mnohem méně šovinistický a projevuje mnohem větší pochopení pro Belle. Zároveň je také válečný veterán, který připouští, že od návratu z války mu cosi v životě chybí. Jeho násilné (až krvelačné) chování lze interpretovat jako formu válečného traumatu a díky jeho blízkému vztahu s (v této verzi otevřeně gay) LeFouem také jako projev krize identity. Gaston si tolik zakládá na svém vzhledu a pozici „alfa samce“, že publikum nevyhnutelně musí začít pochybovat o tom, zda nejde o zoufalý pokus zakrýt svou skutečnou identitu. Ačkoliv Gaston nikdy nepřizná, že je gay, jeho chování tomu v mnoha případech nasvědčuje a jeho postava je díky tomu mnohem zajímavější a získává mnohem větší hloubku.

Přestože hlavní hrdinky výše zmíněných remaků se prakticky neliší od těch původních, záporné postavy prošly velmi zásadními proměnami. Zatímco Popelka i Růženka stále pasivně čekají na své zachránce (ať už prince nebo Zlobu), ženské záporné hrdinky řídí své životy bez cizí pomoci. Záporné postavy jsou v nových zpracování oblíbených příběhů stále stejně záporné, nicméně nyní mají jejich činy jasnou motivaci a lidskou složku, která původním záporným postavám chyběla. Celé příběhy se tak stávají mnohem komplexnějšími a dětské publikum si z nich odnáší ponaučení o tom, že:
 
zlo se nerodí, ale je utvářeno.
 

Bambucké máslo - víte, že...

Bambucké máslo je získáváno ze semen stromu Vitellaria paradoxa, který pochází ze západní Afriky. Pro lidi žijící v této oblasti je „bamacké“ máslo doslova bohatstvím, které už tisíce let používají ke kosmetickým i léčebným účelům. Používají ho k ochraně pokožky a vlasů před účinky spalujícího slunce subsaharského podnebí. Existují i důkazy, že bamacké máslo hrálo významnou roli v režimu krásy egyptské Kleopatry v 1. století př.n.l.
 

Hlavní část bamackého másla tvoří dvě mastné kyseliny – kyselina olejová a kyselina stearová. Toto máslo je velmi podobné živočišnému tuku, což je jedním z důvodů, proč se snadno vstřebává a má výborné regenerační účinky. Kromě toho obsahuje i kyselinu linolovou a kyselinu linolenovou.


 
Bambucké máslo si mě získalo ihned, jakmile jsem si ho přinesla domů a natřela na obličej a ruce. Vyživující účinky másla jsou opravdu jednoznačné a mohu ho jedině doporučit.
 
Bambucké máslo má při pokojové teplotě pevnou konzistenci, ale po nanesení na pokožku „taje“ a vytvoří na ní nemastný povlak, který uzamyká v pokožce vlhkost. Nejlepší je samozřejmě máslo nanášet po koupeli, kdy je pokožka poddajná a měkká. Dá se také přidat do koupele (asi 1 lžíce). Vytvoří tak na pokožce jemný nemastný film.
 
Faktor ochrany proti slunečnímu záření má bamacké máslo 6 (SPF-6). I když se jedná o velmi nízkou ochranu na přímém slunci, při zatažené obloze na rychlé vyběhnutí z domu to stačí :). Pozor, dá se také použít pro zklidnění spálené pokožky sluncem. Když už si bamackým máslem natírám obličej, použiji ho samozřejmě i na rty. Neobsahuje žádné ropné produkty, jako některé balzámy na rty, což je pro péči ideální. Rty vyživuje a hydratuje.
 


Protože je bamacké máslo (BIO) čistě přírodním produktem, používám ho i k natírání pokožky svého miminka po koupání. Nedráždí kůži, neobsahuje parfémy. Stejně tak lze lžičku bamackého másla přidat do vaničky při koupání. Dále ho používám na natírání zadečku při přebalování.
 
Bambucké máslo obsahuje vysoké množství kyseliny stearové a tím pomáhá udržovat pokožku pružnou, což ocení dámy, které bojují s každou novou vráskou :).

Odstraňuje také váčky pod očima a vyhlazuje oblast okolo očí a lze ho používat i jako prevence proti striím v těhotenství.

Bambucké máslo střídám také s kokosovým olejem při péči o vlasy. Po umytí vetřu trochu másla do vlasů. Brání vysušování vlasů a změkčuje je. Stejně, jako v pokožce, uzamyká ve vlasech vlhkost a vytváří na nich ochrannou vrstvu. Výborné je i na masáž pokožky hlavy. Hodí se na všechny typy vlasů a vlasové pokožky. V případě mastné pokožky pomáhá snížit produkci mazu a v případě pokožky suché odstraňuje lupy. Pravidelná aplikace dvakrát nebo třikrát do týdne může podpořit růst vlasů.
 
Při nákupu bamackého másla je důležité vybrat nerafinované, surové.
 
Máte i vy zkušenosti s bambuckým máslem? Podělte se o ně s námi.
 
 
 

Worko(alko)holismus, dlouhodobý (ne)přítel, který Vás odešle přímo do pekla

Workoholismus představuje závažnou civilizační chorobu, která se začala hojně rozšiřovat v předchozích desetiletích a v současnosti postihuje stále více osob pracujících na nejrůznějších postech a napříč všech zemí a kultur. Definice se o workoholismu vyjadřují jako o „civilizačním postižení moderního člověka“, čímž chtějí poukázat nejen na jeho rozšiřující se tendenci v souvislosti s prostupováním technologií a modernizací do našich životů, ale také na problém, kterým se skutečně stává – postihuje společnost, prostupuje jí a v konečném důsledku ji i paralizuje.

Obdobně jako například u gamblerství, narkomanii či alkoholismu, i zde hovoříme o závislosti. Ostatně i po vzoru slova „alkoholik“ vzniklo slovo „workoholik“. Jedná se o ekvivalent americké angličtiny a v doslovném překladu znamená „závislý na práci“. A jako každá závislost, ani tato se neobejde bez příznaků a co je horší i důsledků, které mohou takového člověka ovlivnit po zbytek jeho života. Typickým je například syndrom vyhoření.

Jaký je rozdíl mezi workoholismem, loajalitou nebo nadšením pro práci? Existuje vůbec a jak tenká hranice je dělí od propasti?
Problematika workoholismu spočívá v tom, že se u člověka vyvíjí postupně, pomalu a v důsledku toho má tendenci zakořenit hluboko do životního přesvědčení takového jedince. Zprvu se projevuje velice nenápadně a je proto téměř nemožné ho v jeho zárodku identifikovat. Přeci každému z nás se sem-tam stane, že musí v práci zůstat o nějaký ten čas déle a dodělat svěřený úkol v řádném termínu. S tím je úzce spjat i pocit zodpovědnosti, který v nás probouzí budoucího vůdce. Dalším neméně zásadním problémem je i fakt, že workoholik si svou indispozici odmítá připustit, což už samo o sobě je prvním projevem závislosti.
Jak lze workoholika definovat?

Cítí se nekomfortně, pokud je situací donucen přerušit svou práci
Pracuje tvrdě, dlouho, tráví prací i volné chvíle, do určité míry i dovolenou či svátky
Upřednostňuje práci před závazky vůči rodině, přátelům či vlastními zájmy
Trpí poruchami spánku
Kvůli svému 100% zaujetí pro práci se nedokáže do hloubky a kvalitně bavit o jiných tématech
Ztrácí sociální cítění a orientuje se pouze na výsledek „jako robot“
Bývá stále silněji (v důsledku přepracování a únavy) ovládán svými emocemi
Neustále se pouští do nových prací a projektů, protože ho děsí představa, že by nebyl v zápřahu
Bývá velice disciplinovaný a až pedantsky náročný na svou práci i práci okolí
Neuznává práci okolí, pokud nevykazuje 100% kvality a pak není schopen ani k jejich vykonavatelům hledět s úctou
 
Pokud se ztotožňujete s minimálně třemi body tohoto obecného výčtu charakteristických vlastností workoholismu, s největší pravděpodobností i Vy trpíte jeho určitou formou.

Vlivy, které nás ovlivňují a tvarují workoholika v nás
Mezi hlavní vlivy, které v jedinci tuto vlastnost tvarují patří: rodinné předpoklady, osobnostní předpoklady a kulturní předpoklady. Každý z nich může fungovat samostatně a zároveň je i velice pravděpodobné, že se vzájemně prolínají.

Rodinné předpoklady se přímo odvíjí od toho, v jakém prostředí vyrůstáme. Nejčastěji dalšího workoholika vychovají takoví rodiče (hovoříme-li pouze o přímé linii), kteří sami touto formou závislosti trpí. Mohou to být oba rodiče, ale není vyloučeno, že i jeden workoholik v rodině má tu moc formovat stejnou vlastnost u svých dětí. Děti vnímají tvrdou a zcela strukturovanou pracovitost u svého dospělého vzoru a zakódují si tak model, ve kterém je normální toto chování napodobovat či zcela zkopírovat. Takoví rodiče mívají velmi často problémy s projevováním vlastních emocí, a to i v rámci rodinného kruhu. Jedinou opravdovou radost jim činí práce a dobré výsledky, což mívá za důsledek to, že děti jsou nuceny již od raného věku „vykazovat určitou formu práce“ (například práce v domácnosti) a vynikat ve škole. Jednoduše proto, že pochopí, že nejvřelejší emoce dostanou od rodiče, pokud si „je zaslouží“.

Osobnostní předpoklady se vztahují na jedince, kteří již od dětství trpěli hyperaktivitou nebo poruchou pozornosti (ADHD). Dle doposud provedených studií jsou takoví lidé mnohem více náchylní k propadu závislostem a workoholismus není žádnou výjimkou. Také perfekcionisti a ti úzkostlivější z nás mají slabší možnost ubránit se propadnutí workoholismu. Není to jejich vina, jednoduše jim jejich vnitřní pohnutky nedovolí jinak a přímo je směřují na výsledek. Ať už z důvodu strachu, že bez skvěle vykonané práce jen těžko zapadnou, tak i proto, že pouze PERFEKTNÍ práce je jediná vykazovatelná a ta samozřejmě potřebuje mnoho času a úsilí.

Kulturní předpoklady se odráží v prostředí, ve kterém se nacházíme a působí na nás. Některé kultury dbají více na rodinný život a jiné zase na práci a výkon. Pokud se v takové kultuře lidé nachází od dětství, začíná se u nich orientace na cíl budovat již ve škole, kde jsou nepřímo nuceni předhánět se se spolužáky o lepší známky, v zaměstnání pak o lepší post, pracovní podmínky, přízeň svého nadřízeného, atd. Více ohroženi jsou zaměstnanci, jejichž nadřízený je workoholik. Tlak na jejich osobu je mnohonásobně vyšší než například u kolegů a častokrát je pohání i strach ze ztráty zaměstnání, pokud nadměrné nároky vedoucího pracovníka nebudou splněny.

Nepleťme si však pojmy a dojmy. To, že je člověk workoholik ještě zákonitě neznamená, že je v práci výkonnější. Naopak je známo nesčetně případů, kdy produktivita takto závislého člověka je značně nižší než u průměrného pracovníka, což je samozřejmě dáno jeho naprostou únavou a vyčerpáním, které si ovšem nechce připustit. Ale i tato civilizační choroba má řešení. Základem je připustit si svůj problém a vyhledat odborníka, který nám pomůže zpět ke svobodě. Není to snadná cesta a je plná počátečního nekomfortu. Dokonce je i dlouhá, ale výsledkem pro workoholika je vykoupení z tohoto destruktivního kolotoče, který způsobuje nejrůznější fyzické a psychické poruchy a onemocnění.

A ač se to zdá postiženému jakkoliv nelogické, je třeba si uvědomit, že tato jeho momentální indispozice obtěžuje jeho okolí, které ji často nechápe a vnímá ji jako určitý druh pózy, nikoli jako problém, který je potřeba řešit.
 
Nesuďme své nejbližší pro nedostatek času kvůli pracovnímu nasazení, třeba už prostě neznají cestu ven z takto rozjetého vlaku.

Dumpster diving - večeře z kontejneru

Jídlo z kontejneru už dávno není doménou pouze lidí bez domova. Dumpster diving, v doslovném překladu potápění v popelnici, je alternativní cesta, kterou se vydávají lidé zabývající se ekologií a životním prostředím ve snaze ochránit naši planetu od zbytečného plýtvání, případně lidé, kteří se snaží ušetřit nějakou tu korunu.
 
Dumpster diving bojuje primárně proti zbytečnému plýtvání. Faktem totiž je, že se víc než třetina jídla ve světe vyhodí nebo jinak znehodnotí. Kvůli přísným nařízení Evropské unie jsou tato čísla v EU vyšší, mezi 40–50 %. Dle amerického antropologa Timothy W. Jonese se ročně vyhodí jídlo za více jak 43 miliard dolarů, v přepočtu na české koruny je to téměř bilion korun. Výzkumy potvrdily, že skoro o polovinu jídla více vyhodí ti, kdo žijí sami.

Obchody a supermarkety na základě evropských nařízení a zákonů denně vyhazují do kontejnerů potraviny, které jsou normálně jedlé, zdravotně nezávadné, nicméně nesplňující nějakou normu nebo estetiku. Obchody a supermarkety mají totiž povinnost vyhodit ten den vše, co má poškozený obal (ano, mělo by to tak být i u pytle brambor), zboží, které má chybnou etiketu nebo balení, samozřejmě zboží podléhající zkáze (pečivo, ovoce, zelenina, masné výrobky, aj.) a zboží, kterému končí doba minimální trvanlivosti (trvanlivé potraviny, konzervy). S tímto se nabízí otázka, znáte rozdíl mezi označením „Minimální trvanlivost do“ a „Spotřebujte do“? Pokud ne, pojďme se na to společně podívat.
 
„Minimální trvanlivost do“ označuje datum, do kdy si potravina uchovává svoji deklarovanou kvalitu, to znamená, že takto označené potraviny lze bezpečně konzumovat i po uvedeném datu, a to za předpokladu, že obal není poškozen a byly dodrženy pokyny pro jejich skladování.  Jakkoliv jsou tyto výrobky dále poživatelné, je možné, že ztratí svou původní chuť nebo texturu. Minimální trvanlivost se používá převážně u mražených, sušených a trvanlivých potravin. „Spotřebujte do“ označuje datum, do kterého může být potravina bezpečně konzumována! Toto označení se objevuje hlavně na potravinách rychle podléhajícím zkáze, jako jsou čerstvé ryby, maso a masné výrobky. U těchto výrobků je více než důležité dodržovat pokyny pro skladování (uchovávat v lednici atd.).

Co je tedy ten Dumpster diving? A kdo jsou freegani?

 Dumpster diving, hovorově „kontění“ je směr stavící se proti konzumnímu nakládání a plýtvání s potravinami a zbožím. Primárně se nejedná o levnější způsob života, ale o postoj k životu. Když vás kluk pozve na „kontění“, nečekejte žádnou romantiku. Natáhněte na sebe starší oblečení, připravte si gumové rukavice, batoh, baterku a těšte se na dobrodružství. Půjdete se totiž pohrabat do kontejneru za supermarket. Možná vás také čekají pletky s policií, proč? Popelnice, kam supermarkety vyhazují potraviny bývají za plotem na soukromém pozemku a většinou zamčené, případně v klecích. Obsah kontejnerů je v majetku města. Musíte se tam chtě nechtě tak trochu vloupat. Pokud se vám to podaří, pravděpodobně jste našli večeři. Výběr? Značně ovlivněn tím, co se ten den vyhodilo.  Rozhodně NEBERTE nic, co se vám nezdá a nic, co by mělo natržený obal. Chcete se najíst, ne si domů donést bakterie. A co se dá v kontejneru najít? No, je to trochu jako dětské vajíčko s překvapením, nikdy nevíte, na co narazíte, ale převážně se jedná o ovoce a zeleninu, pečivo a trvanlivé výrobky před vypršením jejich trvanlivosti. Narazit můžete ale v podstatě na cokoliv.
Freegani jsou vegani žijící alternativním, poměrně radikálně protikonzumním způsobem života. Freegani, stejně jako dumpster diveři konzumují potraviny z kontejnerů, čímž si dokážou zajistit širokou škálu produktů a striktně tak odmítají nakupování všeho, co jsou schopni si takto zajistit.
 
Chtěli byste se dozvědět více o "kontění" a zajímal by Vás rozhovor s dumpsterem? Napište si o něj do komentáře.

Tip na výlet - Adršpašské skály


Začalo léto, začaly prázdniny a my jsem si na první prázdninový víkend vybrali výlet do Adršpašských skal. A když už je ten víkend a svítí sluníčko, vyrazili jsme rovnou na oba dva dny.
                        
Ubytování jsme si našli v Penzionu Tuček a rozhodně jsme nepochybili. Perfektní prostředí rodinné farmy, která funguje po rekonstrukci od roku 2015, umožňuje mít nejenom zázemí při výletech po místním kraji, ale i sama o sobě stýká spousta dobrodružství. A jelikož jsme jim neodolali, strávili jsme večer v sedlech místních koní. No v sedlech – představte si úplné začátečníky, kteří na koních nikdy neseděli, ale díky trpělivosti paní Aničky a koní samotných, jsme vše zvládli a můžeme jen doporučit – je to opravdový zážitek. Je pravdou, jak se říká, že „nejkrásnější pohled na svět je ten z koňského sedla“. Kdo zná potvrdí, kdo ne, rozhodně musí zažít. Na farmě je možné také využít vířivku či saunu, které nejen po zážitku s koňmi jistě rádi uvítáte.
 
Sobotní odpoledne jsme věnovali „tréninku“ výstupu na Křížový vrh. Jedná se o skalní útvar naproti vstupu do Adršpašských skal. Vrch samotný skýtá výšku 667 metrů a z nedaleké vyhlídky je krásný pohled do okolí. Vrch byl pojmenován podle křížové cesty, která zde byla zbudována v 17 století.  Jedná se o litinové, zčásti polychromované reliéfy, zasazené přímo do skal.
 
Nedělní ráno, samozřejmě kromě snídaně, patřilo již Adršpašským skalám.  Do celých skal je možno využít několik vstupů. Bohužel, nebo možná bohudík, je vstup zpoplatněn a to aktuálně částkou 120 Kč za dospělého a 70 Kč za dítě od 6 let. Celý středně náročný turistický okruh je dlouhý cca 4 km a zabere zhruba 2 hodiny.
Skalním městem se pohybujeme po značené zelené turistické značce a cestou míjíme mnoho skalních útvarů pojmenovaných podle vzhledu jako například Milenci – nejvyšší místní skalní útvar, Gotická brána, Sloní náměstí či Krakonošův zub. Ve skalách se nachází i skalní jezírko, přes které se můžete nechat převést na pramici – milovníci romantiky jistě ocení. Najdeme zde také vodopády a cesty přístupné pouze po žebřících nebo schodech vytesaných ve skalách.
Celá procházka mezi skalami opravdu stojí za to. Skály jsou známe z mnoha českých filmů jako například z pohádky Třetí princ.
 
A nebyly bychom to my, abychom se za vynaložené úsilí neodměnili něčím dobrým – v místních stáncích mezi parkovištěm a vstupní branou si vybere snad každý.
 
Pokud se chcete podívat jak to ve skalách vypadá právě teď můžete zde.

Milujete léto, ale horké dny nejsou nic pro Vás? Schovejte se do skal, které Vám přinesou nejen mnoho nových zážitků a poznatků, ale také poskytnou útočiště před ostrým slunečním zářením.

Petr Vondráček: Lidé se odjakživa chtějí bavit

Známého herce, moderátora a muzikanta Petra Vondráčka Vám jistě nemusíme představovat. Nejen o muzikálu Srdcový král, ve kterém v současnosti účinkuje, ale také o show Tvoje tvář má známý hlas a svých nejbližších plánech se rozpovídal v následujícím rozhovoru.     
 
Se Srdcovým králem, který se hraje v Divadle Kalich, jste se po nějaké době vrátil k muzikálu. Co Vás na tomto žánru nejvíce baví?
Asi odpovím na otázku známým klišé, ale zkrátka je to tak: spojení zpěvu, herectví a tance je skvělá věc dokazující um všech účinkujících. Pro mě je to vždycky výzva, poprat se s vlastní motorikou v rytmu. Baví mě také nenásilné a samozřejmé přechody z mluveného slova do zpívání a naopak.

Muzikál je specifický v tom, že spojuje hudební, činoherní a taneční složku. Jak se všemi složkami zvládáte vypořádat?
Jak jsem již říkal, nejnáročnější je pro mě pohyb, i když koncem 80. let jsem na pražských diskotékách platil za zdatného tanečníka. Teď už je to jinak, jsem zadýchaný a nad pohyby musím přemýšlet. Nejsilnější se v rámci muzikálu cítím ve svém hlubokém zpěvu.

Musel jste dlouho přemýšlet nad tím, jestli roli Jima Hallera, otce hlavní ženské hrdinky, přijmete?
Jakmile se v naší zemi děje cokoliv, co se týká krále rock'n'rollu, chci být u toho. Dlouho jsem nepřemýšlel. Bylo mi jasné, že na hlavní roli jsem už přezrálý, navíc to není přímo Elvis. Tenhle muzikál – volně inspirovaný Shakespearovým „Večerem tříkrálovým“ – není příběhem Presleyho. Je to příběh o konfliktu volného a upjatého smýšlení.

V řadě rozhovorů jste uvedl, že písničky Elvise Presleyho milujete. Jak se Vám líbí jejich zpracování v muzikálu Srdcový král?
Upřímně jsem byl překvapen. Je mi jasné, že američtí tvůrci chtěli Elvisovy songy obléknout do nového kabátu, ale některé formy jeho hitů mě vskutku překvapily. Poslouchám Elvise takřka od narození a často jsem se, jakožto konzervativec, musel kousat do svých rtů. Teď už jsem si ale zvykl.   
    
Před nedávnem jste také účinkoval v populární televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Je to velký skok z divadelních prken do pořadu takového formátu?
Víte, že ani ne? Tvář jsem si vychutnal ve sladkém, občas i hořkém smyslu. Některé „protiúkoly“ nakonec vyzněly nejlépe. Lidé se odjakživa chtějí bavit, a to bylo a je smyslem téhle show.

Byl nějaký interpret, kterého jste si v show přál ztvárnit, ale nedošlo na to? A je naopak nějaký interpret, kterého jste svým kolegům vůbec nezáviděl? 
Určitě jsem nechtěl dělat právě Elvise. Představa, že mi někdo ze čtyř porotců říká, jestli jsem to zazpíval tak či onak, je pro mě jako Dr. Presleyho strašná. Jinak lze říci, že po dvou dílech jsem pochopil, že nejde o dokonalou imitaci originálu. Jde o zábavu, o show a legraci.

Čeká Vás v blízké době po pracovní stránce něco nového?
Chci se teď zaměřit na moji kapelu Lokomotiva a na svou hru na piáno. Rádi bychom vydali s klukama nějaký nosič. Po deseti letech.
 
Těšíme se na comeback kapely Lokomotiva a rozhodně chceme být u toho - a co Vy?

Foto: Divadlo Kalich
 

Leni Riefenstahl - geniální režisérka a ikona nacismu

Život a tvorba Leni Riefenstahl jsou bezpochyby spojeny s obdobím nacistického útlaku, a tedy i s osobností, kterou v té době byl Adolf Hitler. Není tedy žádným překvapením, že tato velice nadaná umělkyně rozdělila světové historiky na dva tábory – ty, kteří ji uznávají pro její tvorbu a ty, kteří ji za přízeň k nacistickému režimu a jeho Vůdci odsuzují. Riefenstahl se vyznačovala nejen ohromným talentem a citem pro detail, ale také nadčasovostí a houževnatostí, díky kterým si dokázala získat přízeň a uznání nejvyšších hodnostářů Hitlerova Německa, ale také vytrvalostí, díky níž mohly vzniknout geniálně propracované filmy, o jejichž existenci a síle bude hovořit historie i nadále.

Leni Rafenstahl, celým jménem Helene Berthy Amalie Riefenstahl se narodila 22. srpna 1902 jako dcera úspěšného berlínského obchodníka. Leny byla pohybově nadané dítě, a proto se během mládí věnovala gymnastice a mimo jiné byla i německou šampionkou v plavání a atletice. Nejvíce však propadla tanci, jemuž její otec nebyl příliš nakloněn, a proto ve svých šestnácti letech začala tajně navštěvovat taneční hodiny. Studovala taneční školu, ve které svým talentem výrazně vynikala nad ostatními dívkami a také byla považována za nejlepší studentku. Věnovala se veřejným vystoupením, s nimiž její otec nesouhlasil, a proto ji poslal na internátní školu, kde se začala věnovat psaní povídek, sportovních článků a filmových scénářů.
Po úrazu kolena, během hostování v Praze, se již Riefenstahl nemohla věnovat této své zálibě, což mělo za důsledek přeorientování koncentrace dalším směrem, k filmu. Její rozhodnutí ovlivnilo shlédnutí filmu Der Berg des Schicksal (Hora osudu), který v roce 1919 natočil filmový průkopník Arnold Fanck. Mladá bývalá tanečnice byla zcela fascinována vyobrazením a pojetím hor, které nabídl svým divákům. Plakátu na tento film si všimla na stanici metra a ačkoli to nebyl její původní záměr, byla jeho vyobrazením natolik fascinovaná, že se okamžitě vydala do nejbližšího kina, aby snímek zhlédla. Bezprostředně po zhlédnutí tohoto, v jejích očích, elementárního díla se rozhodla, že se chce stát herečkou, a především pak filmovou režisérkou. Fancka osobně navštívila v Berlíně a přesvědčila ho, aby ji obsadil do svých filmů a vedl při jejích prvotinách, jejichž tematikou byly opět hory. Podnikavá a neohrožená Riefenstahl se jala této nové výzvy s vervou a vznikly tak filmové obrazy, natáčené v nebezpečných a lidem jen těžce přístupných exteriérech. Díky učení od mistra filmu, který ji pomalu zasvěcoval do všech zákoutí této branže se mohla stát první ženskou režisérkou v, do té doby, výhradně mužské branži. Filmařina, a především horská tematika jí pak byly podkladem pro její pozdější zálibu, kterou se stala fotografie.

První režijní film, který měla Riefenstahl pod svou taktovkou byl Das Blaue Licht (Modré světlo), který byl představen v roce 1932. Její práce musela být stoprocentní, nechtěla ponechat nic náhodě a proto „aby měla Leni vše pod kontrolou, byla vedle režisérky i střihačkou producentkou a hlavní představitelkou“. Tento filmový debut byl přijat veřejností s nadšením, a dokonce si získal i mezinárodní úspěch. Na filmovém festivalu v Benátkách byl dokonce oceněn stříbrnou medailí.


V témže roce život Riefenstahl zasáhla další významná událost, která zásadním způsobem ovlivnila její další kariéru a celý život. Přesto, že se sama nikdy aktivně nezajímala o politiku, zúčastnila se únorového shromáždění pětadvacetitisícového davu ve Sportpalastu v Berlíně. Promlouval k němu Adolf Hitler, jehož svérázná a osobitá řeč ji očarovala a mladá začínající filmařka věděla jediné, musela se s ním setkat osobně. Neústupná a odhodlaná, napsala Hitlerovi dopis, ve kterém naléhala a žádala ho shledání. Netrvalo to dlouho a přišla jí odpověď, v níž byla její touha vyslyšena. Mladá, krásná, inteligentní a bystrá Riefenstahl zanechala na vůdci dojem, a proto ji při společné procházce sdělil, že až se jeho armáda dostane k moci, musí se stát jeho filmařkou. Hitler v té době byl již velmi dobře obeznámen s její prací, a i jeho fascinovala její urputnost a smysl pro detail.
Rok 1933 se stal rokem zvratů, Hitler přinesl nacistům vítězství, stal se kancléřem a Riefenstahl dostává od vůdce svou první filmovou zakázku – natočení dokumentu o sjezdu NSDAP v Norimberku. Od této doby je považována také za prominentní osobu režimu, jejíž všechny požadavky, týkající se nejen filmu, jsou vyslyšeny ještě dříve, než byly vůbec vyřčeny. Tímto dnem se Riefenstahl a její jméno stali pojmem, který v souvislosti s nacistickou filmovou tvorbou zná celý svět, a který jí v pozdějších dobách přinese i mnoho životních nepříjemností, jakožto „Hitlerovy dvorní dámy“.
Nezískala si ale důvěru pouze Hitlera, svou prací a nadšením zapůsobila i na Goebblese, který si pečlivě zaznamenával celý průběh rozhovoru vůdce a mladé filmařky. V jeho dochovaných poznámkách se jasně píše: „Je z toho úplně vedle, ona je jediná hvězda, která nám rozumí“. Přesto, že byla Riefenstahl touto životní nabídkou zcela uchvácena, zprvu o jejím přijmutí váhala, sama sebe totiž vnímala jako osobu, která se neorientuje jak v politice, tak ani v jejích revolučních změnách. Nemusela se ale rozmýšlet moc dlouho, protože oba muži byli její tvorbu tak očarováni, že jí nabídli veškerou možnou dostupnou pomoc, a to i včetně svého štábu. A tak započala spolupráce, díky níž mohla vzniknout její slavná norimberská trilogie.
Jako první, ze zmíněné trilogie, vznikl dokument „Vítězství víry“, který musel z nacistické filmové distribuce velice rychle zmizet, neboť se v něm po boku Adolfa Hitlera objevoval šéf SA, Ernst Röhm, který byl později za Noci dlouhých nožů na příkaz Hitlera zavražděn. Riefenstahl to příliš nevadilo, protože jako perfekcionistka nebyla s touto tvorbou spokojena, dokonce byla dle jejího názoru esteticky nedokonalá. Během války se film „Vítězství víry“ ztratil.
V příštím roce vznikl druhý díl dokumentu, který pod vedením režisérky kvalitativně mnohonásobně předčil díl první. Jeho provedení bylo natolik excelentně provedené, že o jeho proslulosti nemohlo být vůbec žádných pochyb. Dílo s názvem „Triumf vůle“ spatřil poprvé světlo světa v roce 1934 a dokumentoval 6. sjezd NSDAP. Díky této tvorbě Riefenstahl potvrdila již obecně známý fakt, že je všestrannou a velice kreativní umělkyní, která prezentuje pouze kvalitní a reprezentativní práci. V Triumfu vůle použila masové scény, záběry z nočních zasedání i veřejné projevy. Síla použitých momentů tak dodávala i na síle celému dílu, které mělo svou premiéru v paláci UFA v Berlíně, které se osobně účastnil i Adolf Hitler. Jako uznání za svou práci získala v tomto roce Riefenstahl Národní cenu. O rok později získal Triumf vůle na mezinárodním festivalu v Benátkách cenu za nejlepší zahraniční dokumentární film a v roce 1937 dokonce i zlatou medaili na světové výstavě v Paříži.

Triumf vůle si všechna svá ocenění zasloužil zcela právem, protože již samotné přípravy na natáčení byly megalomanské a výsledek převýšil svou kvalitou i nejnákladnější filmy Hollywoodu té doby a ještě dlouhou řadu let potom. Přesto však, že se film před ukončením druhé světové války těšil celosvětovému uznání a slávě, po válce byl tvrdě odsouzen jako propagandistický materiál, který zcela odevzdaně oslavuje Hitlera, jeho práci a administrativu a v neposlední řadě i jím podněcující představu o árijské kráse, která je podložena především neonacistickými emocemi.
Posledním dílem trilogie zaměřené na sjezdy NSDAP je dokument s názvem „Den svobody – naše armáda“, který vznikl v roce 1935. Riefenstahl natočila tento film bez komentáře, zato zcela obratně zakomponovala hudbu vtahující do děje, dvojité expozice a rozostření, které dávají celému dílu opět nový rozměr.
Dalším bezesporu významným produktem její práce byl film „Olympia“, který měl za úkol vytvořit autentický záznam z olympiády v Berlíně v roce 1936. Dle dobových záznamů byla Riefenstahl „pověřena generálním sekretářem Mezinárodního olympijského výboru Dr. Carlem Diemem, aby zdokumentovala berlínské XI. Olympijské hry“.
Již pro účely Triumfu vůle a následně i pro Olympii byl zaměstnán celý 70 ti členný filmový štáb německé říše a tak pro práci Leni Rifenstahl byl dočasně v ostatních oblastech pozastaven celý tehdejší německý filmový průmysl.
Jednalo se kvalitou a rozsahem o nejzásadnější dílo, které filmařka ve své kariéře točila pro německou říši, a proto společně se svým bratrem pro tyto účely založila společnost, která co do lidí, tak i finanční a produkční podpory mohla zaštítit tento projekt. Nově vzniklá soukromá produkční firma získala dotace dokonce i od ministerstva propagandy. V Olympii se opět Leni ukázala jako nezastavitelná inovátorka, která pro účely filmu použila „speciální efektní světelné kombinace, trikové záběry, dokonce byl sestaven a na zakázku vyroben prototyp výtahu, na kterém se pohybovala kamera po vysokém vlajkovém stožáru, kombinace denního a umělého světa a přímo na stadionu byly vykopány šachty (šest), ve kterých byly umístěny kamery, snímající sportovce, které díky úhlu pohledu podtrhovaly výkony a urputilost sportovců“.

Realizace 400 tisíc metrů dlouhého filmu trvala 18 měsíců, a to z důvodu, že Riefenstahl dokumentovala nejen samotnou olympiádu, ale i tréninky, a dokonce nutila sportovce některé scény a jejich pohyby opakovat. Pro tuto práci byla prvně použita i kamera pod vodou.
Cílem Olympie bylo vytvořit záznam poukazující na sounáležitost všech národů a zároveň měl i utišit atmosféru, která byla stále plná strachu a narůstající agrese. Zároveň však nesměl ztratit svou tvář a hlavní myšlenku, jíž bylo předvést árijskou rasu jako nadřazený národ nad všemi ostatními, a to i v oblasti sportovních výkonů, což se bohužel i zásluhou černošského běžce Jesse Owense, nepovedlo.
V roce 1945 byla Riefenstahl společně s několika dalšími vysoce postavenými hodnostáři říše, odvedena do sběrného tábora, ze kterého se sice dostala bez jediného postihu, avšak v zápětí se dostala do rukou francouzské vlády, která ji dlouze vyslýchala a nařkla z propagace a podpory nacistického režimu. Až do své smrti tato obvinění filmařka popírala a nikdy se s nimi ani nesmířila, ani neztotožnila. Na svou situaci nahlížela tak, že „někdo být obviněn prostě musel“.

V pokročilejším věku se vydala již jako dáma v pokročilém věku do Afriky, kde se sžila s tamním kmenem, jehož jazyk se dokonce naučila. Cílem této cesty byla její záliba ve fotografování malebné přírody a podmořského světa. Fotografie umělkyně se objevovaly v předních přírodopisných časopisech, a tak Riefenstahl nikdy nevymizela z povědomí umělecké sféry.
 
V září roku 2003 zemřela ve spánku v rodném Berlíně, do poslední chvíle odmítající svou součinnost s budováním nacistické říše.
 
Foto: Wikimedia Commons

Zázrak jménem: Dýňový olej

Tohle je moje zeleno-hnědé zlato :). Vypadá sice nevábně, ale to je asi tak jediné negativum, které má. Příjemná chuť a vůně připomínající oříšky a nesporný přínos pro naše zdraví. To je dýňový olej. Tento olej vzniká lisováním dýňových semínek za studena. Jeho využití je pestré. Od dochucování salátů po péči o pleť. Nejlepší je ten ze Štýrska, panenský.


Dýňový olej si zamilujete, pokud trpíte špatným krevním oběhem, úzkostmi, stresem, depresí, padáním vlasů, záněty, hormonální nerovnováhou, vysokým krevním tlakem, vysokým cholesterolem nebo různými kožními chorobami a osteoporózou. Muži jej ocení při problémech se zvětšenou prostatou a jako prevenci proti rakovině prostaty.


Vnitřně pro podporu zdraví se doporučuje užívat před jídlem nebo během jídla 1 – 3x denně lžička oleje u dospělého, u dětí je to polovina. Chuť je opravdu dobrá, takže by neměl být s konzumací problém :). Mohu potvrdit, že mi opravdu velmi pomohl s padáním vlasů. Je potřeba si na výsledky počkat asi tak 2 měsíce a pravidelně jej užívat, ale stojí to za to.

 
Pro svůj vysoký obsah vitaminu E je velmi prospěšný pro naši pokožku. Můžeme jej aplikovat i zevně, přímo na kůži, jen pozor, lehce barví!
 
Dýňový olej je například velmi významným zdrojem kyselin omega 3,6 a 9, bílkovin a vlákniny. Z vitamínů zde najdeme A, B, C, D, E a K a minerály jako zinek, hořčík, selen a draslík. Navíc obsahuje tryptofan, látku považovanou za "esenciální aminokyselinu". Naše tělo si tryptofan neumí samo vyrobit, proto ho musíme získávat ze stravy. Konzumace tryptofanu je nezbytná pro správný růst u dětí a vyrovnává hladinu dusíku v těle u dospělých. 
Klíčem k udržení čerstvosti dýňového oleje je jeho skladování. Teplo a světlo mu opravdu nesvědčí, polynenasycené tuky v oleji začnou oxidovat a to pochopitelně přináší velké zhoršení jeho vlastností. Je proto třeba jej uchovávat v dobře uzavřené lahvi v chladu a temnotě.
 
A co vy? Máte zkušenost nebo se teprve chystáte tuhle tekutou dobrotu vyzkoušet?

Hmmm spíš ne než jo

„Nemůžu, nejde to, nefunguje, nerozumím, nemám sílu“

„Jsem vyčerpaný, jsem slabý, jsem vyhořelý, jsem bez motivace, jsem na všechno sám“


„Honzo vstávej!“, „Kolik je hodin?“, „Tři slepičí“… Pravda nebo lež? Dostal tazatel skutečnou odpověď na svou otázku? V následujícím článku se zaměříme na lháře, jaké je pohánějí motivy a které emoce souvisí s jejich patologickou zálibou.

Lež je vlastností, kterou si na naší planetě osvojil každý živý organismus: rostliny, zvířata a v neposlední řadě a samozřejmě se vší grácií i člověk. Zatímco v přírodě se zvířata ke klamání a lžím uchylují z důvodu shánění potravy či vlastního přežití, my lidé lžeme jednoduše proto, že prostě můžeme a častokrát je to pro nás i pohodlnější.



Jestliže se chcete pouštět do křížku s takovým člověkem, měli byste si rozmyslet, zda jste upřímní primárně Vy sami k sobě a skutečně chcete znát pravdu, která mnohdy nemusí být vůbec příjemná. Unesete tíhu reality a jak budete dále se získanými informacemi nakládat, proč je pro Vás důležité „tuto“ pravdu znát? Není totiž nic horšího než se odhodlaně pustit do boje proti dezinformacím a v půlce, při odhalování souvislostí, si uvědomit, že vlastně asi ani nechcete znát všechna nově objevená fakta. V tu ránu jste prohráli a tratíte pouze Vy, protože jste svého soka nepřinutili jednat čestně a ten bude do příští konfrontace s Vámi vyzbrojen lepší a účinnější municí a zdokonalí se i  v                                                          použitých úhybných manévrech.

Jak lháře ve svém okolí poznáte
Existuje mnoho definic znaků, dle kterých lháře poznáte. Mezi ty nejzákladnější viditelné prvky prozrazující, že se člověk vzdaluje od pravdy patří například neúměrná jemná mimika v obličejových svalech, kdy lhář nepřirozeně a často pohybuje obočím či jej svrašťuje, mrká více než je přirozené nebo naopak upřeně hypnotizuje jedno místo, což obvykle doprovází celková strnulost těla. Mnozí se také prozradí rychlými těkavými pohyby, drbáním si kůže, saháním si na nos, poklepáváním nohou pod stolem, mnutím si oka, zrychlením mluvy, koktáním a dalšími projevy nejistoty a nervozity. Pokud patříte mezi vnímavější pozorovatele, zkuste se zaměřit také na rychlost dechu. Obecně platí, že dostane-li se člověk pod tlak, zrychlí se mu tepová frekvence a má tendenci rychleji a mělčeji dýchat – u lhářů toto pravidlo platí dvojnásob!

Také zabírá, když takovou osobu dostanete pod časový tlak. Vymyslet věrohodnou lež totiž obvykle nebývá otázkou minuty. Pokud má být publikum věrohodně oklamáno, je zapotřebí notná dávka přípravy, promyšlenosti a provázanosti.
Emoce bývají u těchto nositelů nepravd různé, v základním spektru je můžeme dělit na:
Špatné lháře: u takových osob je lhaní spojeno s velice nekomfortní zónou, kdy se cítí špatně a z jejich chování i výrazu je snadné vyčíst strach, případně úlevu, když už nemusí dále v této aktivitě pokračovat.

Dobří lháři: ti opravdu dobří si naopak na rozdíl od těch špatných proces klamání ostatních lidí skutečně až samolibě užívají, nevykazují ani stud či výčitky. Jednoduše proto, že je necítí.

Jak s nimi pracovat
Neexistují špatné odpovědi, jen špatné otázky, proto pokud se chcete dozvědět, zda je k Vám druhý člověk upřímný, jděte do detailu a nebojte se ho na určité verze jeho příběhu s odstupem zeptat opakovaně. Pro takové lidi je totiž skutečně obtížné udržet v živé paměti vše, co, kdy, komu historicky nalhali. Pokud Vám lhal, s největší pravděpodobností to právě tímto zcela jednoduchým testem odhalíte. Máte již podezření? Buďte úderní. Jestliže otázka není jasná, stručná a přímá, poskytne podvodníkovi manévrovací prostor. Špatně položené otázky umožňují lháři něco vynechat, racionalizovat, ospravedlňovat – nedávejte mu šance navíc, přelstěte ho.

A rada na závěr:
Nepřeceňujte se, začnete-li se sami považovat za odborníky na odhalení lží, stane se pravý opak. Začnou Vám unikat detaily, které by dříve spustily výstražnou žárovku křičící:
„POZOR, LHÁŘ“.

Vláknina - rakovina, cukrovka, kreče, únava... co vše může zapříčinit její nedostatek?

Vláknina je nestravitelná část rostlinné stravy, která v našem trávicím systému pohlcuje vodu a tím pomáhá střevní peristaltice (pohybu střeb) a také zachycuje toxický odpad v tlustém střevě a pomáhá s jeho vyloučením z těla ven. Plní tedy velmi důležitou roli v našem organismu. Vláknina je nejvíce zastoupena v ovoci, zelenině, zrnech, ořechách a luštěninách. Vláknina je důležitá pro prevenci srdečních onemocnění a cukrovky.

Vláknina se sama o sobě dělí na rozpustnou a nerozpustnou. Mléčné výrobky mají, na rozdíl od vžité představy, pouze málo vlákniny, stejně tak bílý chléb. Proto raději v obchodě sáhněte po tom tmavém a, nebo ještě lépe, můžete si jej upéct sami doma.
Všeobecně se doporučuje, aby každý člověk snědl každý den alespoň 20-30 gramů vlákniny.
Vláknina reguluje hladinu cukru v krvi tím, že pomáhá zpomalit rozklad sacharidů a vstřebávání cukru. Pravděpodobně i díky této schopnosti mimo jiné snižuje riziko vzniku žlučových a ledvinových kamenů.

Pokud budete do své stravy zařazovat dostatek potravin s vlákninou, budete tak pečovat o své srdce a snížíte riziko infarktu až o 40 %. Riziko mrtvice snížíte až o 7 %.
Trpíte akné? V tom případě vám pomůže druh vlákniny zdravé psyllium. Likviduje plísně v těle, které akné nebo vyrážky způsobují.


Pokud trpíme nedostatkem vlákniny, začne tělo vysílat určité signály, které nás na to mohou upozornit, patří mezi ně například:
  • Zácpa – vláknina změkčuje stolici a přidává jí na objemu
  • Nárůst hmotnosti – vláknina zvyšuje pocit plnosti, proto při nedostatku vlákniny ve stravě budete mít častěji hlad
  • Nauzea a únava
  • Hemoroidy
  • Vysoká hladina cholesterolu
  • Cukrovka – vláknina snižuje riziko vzniku cukrovky až o 28%
  • Rakovina – vláknina snižuje riziko některých nádorových onemocnění včetně tlustého střeva a konečníku
     

Samozřejmě i nadbytek vlákniny, jakožto i všeho ostatního, škodí. Může způsobit křeče, plynatost, nadýmání a průjem.
Nejlepší je proto dodržovat pestrý a vyvážený jídelníček s dostatkem zeleniny, ovoce, ořechů a luštěnin.
 
 
A co vy? Můžete s čistým svědomím říct, že dáváte svému tělu vlákniny opravdu tolik, kolik potřebuje :) ?

Fenomén překážkových závodů: odolnost, síla a odhodlání

Překážkové závody získávají v posledních letech na značné popularitě a mezi sportovci zřídka najdete někoho, kdo by se některého z jejich nepřeberného množství nezúčastnil. Jedná se však o úplnou novinku? Jaké jsou v ČR závody a jak se na ně připravit? Pojďme se na to společně podívat.
 
Obstalce Course Races (OCR), pro které v češtině používáme termín PŘEKÁŽKOVÉ ZÁVODY, nejsou žádnou novinkou, protože jejich obdobu můžeme najít již ve Starověkém Římě, kde takto trénovali římští legionáři. Ve Francii ve 20. století Georges Herbert připravil první parkurové dráhy, z čehož se postupem času vyvinula nová disciplína známá pod názvem parkur. V období první světové války využívala překážkové dráhy k výcviku v rámci svých kempů armáda Spojených států. Po skončení války setrvávala mezi vojáky obliba překážkových drah a postupně došlo k jejich vylepšování. V období druhé světové války se už tento fenomén dostal i na univerzity. Překážkové závody v podobě, jak je známe dnes, lze datovat zhruba od roku 1987, kdy byl uspořádán první závod Tough Guy, a to bývalým vojákem Billy Wilsonem. Největší boom však nastal v roce 2010, kdy těsně po sobě vznikly závody Tough Mudder a Spartan race. Od této doby vznikají další a další závody různých tematik a verzí. Ze závodů konaných nejen v ČR jsou to například Army Run, Predator Race nebo Gladiator Race.

Jaké jsou mezi závody rozdíly?
Vesměs žádný zásadní rozdíl nečekejte. Všechny závody si kladou za cíl otestovat vaši fyzickou zdatnost a odolnost. V některých závodech navíc prověříte svou paměť a třeba si i zaplavete v rybníce. Každý závod má několik úrovní, což znamená, že vás čeká různá vzdálenost a různý počet překážek s vyšší či nižší náročností. Váš úkol je jednoduchý: doběhnout do cíle a pokud možno zdolat všechny překážky. Za nesplnění úkolu čekejte trest (handicap). Snad ve všech závodech kromě Predator a Gladiator race jsou to tolik obávané angličáky v počtu cca 30 angličáků za nesplnění překážky. Na Predatoru a Gladiatoru jsou handicapy různé, z pravidla je to buď trestný běh nebo „raci“. Ale nebojte se, na těchto závodech panuje veskrze přátelská atmosféra a týmový duch, takže vám na překážkách pomohou ostatní závodníci. A jaké vás čekají překážky? Každá trať je různá, ale obvykle na ní nechybí plazení pod ostnatým drátem, nošení břemene, brodění vodou nebo bahnem, ručkování a překážky různých tvarů a velikostí.

Zvažujete některý závod a nevíte si rady s přípravou?
V první řadě je nutné položit si otázku, jaká je moje výchozí pozice? V jaké jsem kondici? Jsem běžec? Jsem silový typ? Mám nějaké to kilo navíc? Obecně lze říci, pokud jste běžec, máte půl práce hotové. Zaměřte se především na budování a rozvoj síly vlastního těla. Pokud nejste běžec, zařaďte do svého tréninku pravidelné výběhy v rozmezí 3-10 km. Nemusíte ostatní uchvacovat závratným tempem, jde především o vytrvalost. Zařaďte do tréninku i schody a kopce. Uvidíte, že je to dobrá rada. Nejenže vás může nějaký ten kopec při závodě potkat, ale poznáte to hlavně na své fyzičce… Běhat po rovině zvládne totiž každý. J  Základními funkčními cviky pro přípravu jsou obecně tyto: ANGLIČÁKY (anglicky se často používá BURPEES), SHYBY (pokud začínáte, pomozte si odporovou gumou) a PLANK. Jejich správné provedení můžete najít třeba na Youtube, případně se neváhejte obrátit na nás. Pokud máte k dispozici závěsný posilovací systém TRX, nebojte se jej do tréninku rovněž zařadit. Ideálním pomocníkem v přípravě jsou také venkovní posilovny. Lze je poměrně snadno najít na mapách a můžete si tam vyzkoušet například i šplh nebo ručkování.

Nyní už víte o překážkových závodech téměř vše. Nepodceňujte psychickou stránku závodu a nenechte se odradit tím, že nezdoláte všechny překážky. I to k závodu patří a každý závodí podle svých možností. Důležité je se nevzdat a závod dokončit. Pravděpodobně doběhnete zablácení, unavení, se sedřenými koleny a modřinami po celém těle. Ale budete šťastní, protože ten pocit, který na vás čeká v cíli společně s medailí, je k nezaplacení.

 
Pokud jste se rozhodli, že i vy chcete takovýto závod zkusit, přidejte se k nám 21. července v Praze na Vítkově, kde se poběží Army Run. My tam budeme, a vy?
 
banner


 
 
 
 
 
         
                       
 
 
 
 
 
www.maccafe.cz
Getrun
MacCafe.cz
redakce@maccafe.cz
(c) MacCafe.cz | realizace 3Nicom