Ženou armády

Je těžké být manželkou vojáka a nechtěla jsem to… Ale nelituji!

Když jsem začala chodit se svým budoucím manželem (vojákem), přesněji brát náš vztah vážně, nadhodila jsem mu, aby si našel jiné zaměstnání. Po pár měsících, po uši zamilovaná do „pana dokonalého“, jsem už snila o budoucím životě s ním – od destinací společných dovolených, přes uspořádání svatby na zámecké zahradě, až po vize, jak skvělý by byl táta pro „mé“ děti. Ale v žádném z těchto snění jsem nefigurovala jako manželka vojáka…

Je těžké být manželkou vojáka a nechtěla jsem to... Ale nelituji!Dějství první – jak jsem nechtěla spojit svůj život s vojákem
Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo devět, zůstala jsem s maminkou, která se o tři roky později znovu vdala a za další tři roky znovu rozvedla. Z pro mě tehdy (možná dodnes?) malicherných důvodů. Tím více jsem se už od puberty utvrzovala v přesvědčení, že já to nesmím zopakovat.
Najednou mi bylo 24, byla jsem už poněkolikáté, ale tentokrát „jinak“ tak strašně zamilovaná… Přesto opatrná. Když jsem si měla připustit, že můj vyvolený bude ke všem těm běžným nástrahám, které rozvracejí vztahy, ještě sloužit v armádě, vyhodnotila jsem to jako obrovskou překážku. Od nasazení v misích, přes riziko opakovaného stěhování, po těžko představitelný život, kdyby se mu něco stalo.
Jedna věc je, že zamilovaný člověk negativa vytěsňuje, ale já si už v pubertě vytkla za „životní program“ nepřipustit, aby moje děti zažily rozvod, natož dva, ztrátu otce z horšího důvodu už vůbec ne. Takže, když jsem se zamilovala do vojáka, jakkoli byl ve všech dalších ohledech báječný, došlo to tak daleko, že jsme se kvůli té „překážce“ (pochopitelně o změně práce nechtěl ani slyšet, žil svůj sen) rozešli.
On pocházel z harmonické rodiny a stát se vojákem byl jeho dětský sen, ve svém životním plánu „sloužit vlasti a být dobrým manželem a otcem“ nespatřoval sebemenší rozpor. Vnímal to (a dodnes vnímá) jako nejvyšší ctnosti a životní mety, takže si dost dobře neuvědomoval/nedokázal připustit, že můj pohled byl tehdy jiný, plný otázek a obav, že v případě spojení našich životních drah bych tedy já musela opustit celý svůj dosavadní životní rámec.

Ne v tom smyslu, abych se hned někam stěhovala, změnila svoji práci nebo zůstala hned na půl roku sama, jenže mně právě stačilo to vědomí, že to tak dříve či později bude, což pro mě bylo totéž, jako „rovná se strádání a rozvod“. Oba dva jsme byli svému dosavadnímu způsobu života přivyklí, měli jej rádi, protože ani neznali nic jiného.

Tak jsme se rozešli – tzv. z rozumu (mého). Už za pár týdnů jsem nabyla dojmu, že život bez něj je daleko horší, než by býval byl život s ním. Tak jistě, zamilovaný člověk má nasazeny pověstné růžové brýle a na povel se neodmiluje, ale i tak, nebo přesto… Rozhodla jsem se „pochlapit“ a akceptovat, že pokud chci být s ním, tak tedy i s jeho druhou láskou – armádou. Bojovat o něj, bojovat s ním. Být slabá do té míry, že podlehnu citu, být silná do té míry, že si za to ponesu následky. (Napadá mě – není právě tohle definice přechodu od zamilování k lásce?)

Je těžké být manželkou vojáka a nechtěla jsem to... Ale nelituji!Dějství druhé – od úvah do reality
Předchozí snad vyznělo romanticky, ale když jsme se k sobě vrátili, začali budovat a prohlubovat náš partnerský vztah, všechno tím teprve začalo. Vnímala jsem to jako závazek vůči němu i sobě samé – udržet a ještě posílit ten vztah. Ačkoli byl často pryč…
…A přestože mnohokrát propásl všechny ty „zásadní události“: narozeniny, výročí, někdy i Vánoce (vlastně, časem jsem začala považovat za výhodu, že 24. prosince je mám se svými rodiči a o pár dní, jednou i o pár měsíců, později znovu s ním – kdo jiný si užije řízky, salát a rozbalování dárků dvakrát ročně?), později už nešlo jen o naše svátky, ale i první kroky, narozeniny, besídky a další události v životech našich dětí… No, abych byla upřímná, slavit se dá cokoli kdykoli, podělit se na dálku o radosti i starosti s dětmi, které rostou jen jednou, je těžší, třebaže tedy pobíhá kolem zbytek rodiny. Každopádně, žít se s tím dá.

Musela jsem se smířit také s tím, že budu muset potlačit mnohé své ambice, protože zatímco on je profesionální voják, ze mě se stává profesionální manželka a matka. Ne snad, že by to do značné míry nebyla úloha žen obecně, ale pokaždé, když s vámi manžel nemůže být, musíte tak nějak kromě zvládnutí svojí role ještě suplovat tu jeho (a zapojení nové televize je z toho to nejmenší).
Musela jsem taky přijmout, že nebudu mít zdaleka tolik věcí pod kontrolou – že vám dovolenou nebo přesčas naplánuje zaměstnavatel, je jedna věc, ovšem armáda určuje daleko více věcí a daleko méně předvídatelně. A nejen armáda, ale ti, kdo rozhodují o jejím nasazení (při povodních vyšší moc, při misích nějaké mezinárodní organizace a zájmy) – to jsem se naučila buď si nějak nastudovat, zdůvodnit, nebo naopak pominout.

Musela jsem se vyrovnat s tím, že okruh jeho přátel, proto do značné míry i mých, tvoří další vojáci, potažmo jejich manželky. A kdykoli se něco zlého stane komukoli z nich, vlastně i těm, které jsem osobně nepotkala, rozbuší se mi srdce a stáhne žaludek. (Jsem učitelkou v mateřské školce a jakkoli cítím jistou „stavovskou“ účast, tak – samozřejmě – když zemře, sic tragicky, učitel/ka z vedlejšího okresu, ani to nevím, nejsou toho plné televize.)

Dějství třetí – jsem hrdá, jsem šťastná
Nezkrácené pokračování článku naleznete ZDE

Redakčně kráceno
 

Anketa – odpověď 1: cítíte od společnosti za svou službu v armádě dostatečný projev uznání?

Týdeník Respekt nedávno prováděl anketu mezi našimi vojáky a vojákyněmi – viz otázka v nadpisu. Odpovědi sháněl v krátkém časovém intervalu a od těch, kdo byli ochotni zveřejnit jméno a fotografii. To tady na Ozbrojeneslozky.cz nepožadujeme, proto jsme vymysleli, že odpovědi, které v Respektu vyjít nemohly, vydáme na pokračování aspoň zde. Nabízíme první…

Byla mi položena otázka. „Cítíte od společnosti za svou službu v armádě dostatečný projev uznání?“ Mé pocity jsou smíšené a odpověď neurčitá.

Když jsem před šestnácti lety začínala svou vojenskou kariéru, cítila jsem velké uznání a vděk. Tenkrát jsem nastupovala na místo u Výcvikové základny CO. Bylo to v létě roku 2002, kdy řádily povodně. V tu chvíli jsme byli potřební a lidé nás vítali s otevřenou náručí. Se slzami v očích kvitovali náš příchod a s vděkem nabízeli aspoň kávu, mnohdy hořkou. Slovy jedné paní: „Můžou si dát vaši kluci kafe, bohužel hořké. Voda nám vzala i cukr.“

Dnes jsou lidé plní záště, závisti a zloby. Vidí jen to, co chtějí. Výhody, které nám zaměstnavatel poskytuje. Nikdo z nich už nevnímá tu zodpovědnost za rozhodnutí, která činíme a za která neseme odpovědnost. Vojáci v zahraničních misích mají na stěžejní rozhodnutí mnohdy jen zlomek vteřiny a s tímto rozhodnutím pak musí žít celý život.

Celou anketu a její odpovědi naleznete zde
 
 

Jak přísahali věrnost armádě naši pradědové

V minulém článku jsme se podívali na to, jak vypadá současná podoba vojenské přísahy. Jak ale vypadala vojenská přísaha v dobách, kdy ženám nebyl vstup do armády umožněn? Pojďme se podívat na to, jakou přísahu skládali naši pradědečkové a dědečkové v dobách rakouskouherské monarchie a v období První republiky. K čemu všemu vojáka zavazovala, komu přísahal a jak dlouhý text se musel oproti dnešní podobě přísahy naučit?
 
V tomto článku se vracíme na přelom 19. století, konkrétně do roku 1868, kdy byla zavedena všeobecná branná povinnost v habsburské monarchii. Podle tohoto zákona měli povinnost vojenské služby všichni zdravotně způsobilí muži od 20 do 42 let. Prezenční služba trvala 3 roky, následovalo 7 let zálohy a dalších 10 let zálohy náhradní́. Vojenskou přísahu, kterou se rekruti zavazovali Bohu všemohoucímu a císaři, obsahoval služební řád c. k. vojska. Její znění bylo v době Rakouska-Uherska následující:
 
Jak přísahali věrnost armádě naši pradědové„Bohu všemohoucímu, se zavazujeme slavnostní přísahou, že budeme věrni Jeho apoštolskému Veličenstvu, svému nejosvícenějšímu panovníkovi (jméno vladařovo), z boží milosti císaři rakouskému, králi českému atd. a apoštolskému králi uherskému a že ho budeme poslušni, jakož i jeho generálů a vůbec všech svých představených a vyšších, že je budeme ctít a chránit, že budeme jejich nařízení a rozkazy ve všech služebních výkonech plnit, že budeme statečně a mužně bojovat proti kterémukoli nepříteli a podle vůle Jeho Veličenstva kdekoli, na vodě i na zemi, ve dne i v noci, v bitvách, v útocích, v bojích a v podnicích každého druhu, zkrátka na každém místě, v každý čas a za všech okolností, že nikdy neopustíme svých jednotek, praporů, standart a děl, že nikdy nevstoupíme s nepřítelem ve styk, nýbrž vždy se budeme chovat ve shodě s válečnými zákony, jak se sluší řádným válečníkům, a takto ve cti žíti a zemříti. Tak nám dopomáhej Bůh! Amen.“

Vidíte sami, že co se množství textu týče, mohou si dnešní vojáci a ženy–vojákyně oddychnout. Tato poměrně obsáhla přísaha v sobě již nese jistý patos dožívající monarchie – bohaté titulování panovníka a důraz na bohabojnost vojáků. Mimochodem, právě celé jméno císaře se všemi tituly dělalo z vojenské přísahy poměrně variabilní záležitost ne úplně lehkou na naučení, nicméně to k době monarchie zkrátka patří. Navíc přísaha byl jediný text, který si voják musel a dokázal zapamatovat, z čehož plyne i nutnost zahrnout do ní všechny elementy vojenské služby. Text se v podstatě snažil podchytit všechny možné eventuality, v kterých se může voják ocitnout nebo se v nich provinit.
 
Jak přísahali věrnost armádě naši pradědovéS ohledem na další historický vývoj směřující ke vzniku samostatného Československa lze za problematickou část považovat: „(…) zkrátka na každém místě, v každý čas a za všech okolností, že nikdy neopustíme svých jednotek, praporů, standart a děl, že nikdy nevstoupíme s nepřítelem ve styk, nýbrž vždy se budeme chovat ve shodě s válečnými zákony (…)”, kde se vojáci de facto zavazují k tomu, že nebudou spolupracovat s nepřítelem a nedezertují. Dezerce byla v této době častým jevem, není divu… Mnoho českých i slovenských vojáků zkrátka odmítalo bojovat a umírat pro za stát, s nímž se neztotožňovali. Rakousko-uherská armáda trestala tuto skutečnost velmi bezohledně – zastřelením na místě, což pochopitelně dále umocňovalo neochotu za monarchii bojovat.
Vznik Československé republiky s sebou přinesl pochopitelně mnoho změn, které z pochopitelných důvodů neminuly ani armádu a vojenskou přísahu. Už 5. listopadu 1918 bylo přijato nařízení o přísaze vojsk československých, které stanovilo přísahu pro novou armádu: „Přísaháme při všem, co jest nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni vlády státu československého, Národního výboru v Praze a všech svých velitelů vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce brániti, tak jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských․ Tak přísaháme.“

Jak přísahali věrnost armádě naši pradědovéJak je vidět, ani první československá přísaha nebyla zrovna krátká, nicméně zcela reflektovala potřeby a základní pilíře nově vzniklého státu: republikanismus a demokracie. Vojáci již nepřísahají poslušnost konkrétní osobě jako v případě monarchie, ale státním orgánům.  V přísaze je možné najít i prvky antikatolicismu, neboť z ní odpadl Bůh a dále je více než patrné odlišení se od předchozího státního zřízení. A co branná povinnost v nově vzniklé republice? Branná povinnost v dle branného zákona trvala od 20. do 50. roku, přičemž prezenční služba trvala 14 měsíců. Pak byl voják přeřazen do zálohy, kde setrval v podstatě až do konce branné povinnosti.
 
To byly vojenské přísahy z 19. A začátku 20. století. O trpkých události spojených s rokem 1938, resp. 1939 zase příště.
 

Po stopách hrdinů: Praktické postřehy z překonání 750 km treku (Sbírka ještě pár dní potrvá)

Jakub Engelmajer je už sice dávno doma, sbírka pro vojáky, policisty a hasiče s následky služebního úrazu ale ještě pár dnů poběží. A tak i Facebooková stránka Po stopách hrdinů je stále živá, Jakub se zde dělí o své postřehy stran organizace svého měsíčního přechodu od Dukly na Děvín, zkušenosti s výstrojí a dalšími praktickými a zajímavými věcmi, jejichž shrnutí přináší tento článek…

Po stopách hrdinů: Praktické postřehy z překonání 750 km treku (Sbírka ještě pár dní potrvá)Jak je takový měsíční trek nákladný na finance?
Během přechodu jsem utratil cca 18 tisíc korun, a to především za jídlo, ubytování a dopravu. Což průměrně vychází na nějakých asi 600 Kč denně. Po odečtení nájmu a běžných životních nákladů za jídlo jsem byl skoro na nule (pozn. red. – Jakub nebyl sponzorován a samozřejmě si nebral ani nic ze sbírky). Mnoho lidí to řeší tak, že dá před cestou výpověď z nájmu nebo byt dočasně pronajme někomu jinému, jenže to v mém případě nešlo. A obecně nejsou náklady za takovou cestu extra vysoké – jde o cenu dovolené u moře na 10 dní v Řecku. A ještě jsem vlastně taky ušetřil, protože jsem kvůli cestě dva měsíce nechodil na střelnici a nic nekupoval pro své hobby. Jinak ale výše uvedenou cenu výrazně snižuje, že do ní nepočítám investici do výbavy, protože velkou část výbavy už jsem měl koupenou z dřívější doby a nejde o jednorázový výdaj – výbava mi bude sloužit dál.
 
Do nákladů nepočítám ani cca tři tisíce za administraci sbírky a čas přípravy cesty i právě sbírky, což bylo x hodin po dobu několika měsíců.
 
Co vše s sebou?
Základní váha mého batohu činila 9 kg. S jídlem/vodou/palivem (průběžně doplňovanými, jak to trasa umožnila) asi 13,5 kg. Kompletní seznam mého vybavení naleznete na https://www.geargrams.com/list?id=49542, včetně značek a modelů, hmotností a množství.

Jak pokračuje sbírka?
Policistce Ivetě a vojenskému průzkumníkovi Patrikovi stále ještě můžete pomoci. Sbírka, v níž je nyní 90000 korun, za což všem moc děkujeme, poběží ale už jen pár dní. Poté bude rozdělena na třetiny, zbývající třetina pomůže v budoucnu příjemci, který splní podobná kritéria – tzn. služební úraz nebo onemocnění související s výkonem služby mu nebude státem řádně kompenzováno, zároveň mu bude komplikovat další pracovní uplatnění, čímž se ocitne ve finanční nouzi. Nedávno se na Spolek VLČÍ MÁKY obrátil hasič, který tato kritéria splňuje, a tak je možné, že třetím příjemcem bude právě on. Každopádně peníze pomohou lidem, kteří si naši pozornost a pomoc zasluhují, zůstali však systémem bohužel zapomenuti.
 
Sbírkové konto 2801427994/2010

Po stopách hrdinů: Praktické postřehy z překonání 750 km treku (Sbírka ještě pár dní potrvá)Jak sloužilo zvolené vybavení?
becně jsem byl velmi spokojený (taky už mám něco odchozeno, tak bych si neměl vybrat špatně, no ne?).
Batoh Exos od Osprey Packs je výborna volba – je to stále ještě plnohodnotný batoh se všemi nutnostmi, které hiker potřebuje (hliníkový rám pro dobrou nosnost, odvětrávaná pohodlná záda, dobře přístupné kapsy, příprava pro hydrovak), a to s skvělou hmotností pouze 1100 g – což je hned úspora asi 1 kg oproti jiným batohům. Zvolil jsem verzi 48 l a jde podle mě o ideálni ultralight batoh pro ty, kdo nejdou ultralight až na kost. Kvalita batohu od Osprey je špičková. Vzhledem k váze je výdrž materiálu přirozeně menší, takže se k němu nelze chovat jako k vojenskému batohu z Cordury 1000, ale to asi dá rozum. Já nosím vespod pěnovou karimatku v tenkém obalu, a tak zároveň chráním batoh při odhožení, zasednutí atp.

Kompletní rozhovor naleznete zde

Redakčně kráceno

A teď z opačné strany: Když je žena/matka vojákyně daleko od rodiny

V zásadě by se dalo napsat, že pokud je vojákyní žena, vše výše popsané platí obráceně. Ale ne tak docela, přidávají se další náročné okolnosti...

Tak například muž, který zůstává doma a musí se postarat sám o domácnost, případně i děti, je přeci jen v náročnější situaci – oproti ženám nebyl veden ke schopnosti zastávat dvě plnohodnotné role, přijít z práce domů a nastoupit druhou směnu. S mnohem větší pravděpodobností bude potřebovat větší podporu od babiček a přátel.

a teď z opačné strany: Když je žena/matka vojákyně daleko od rodinyRozhodně mu ale nepomůže poučování a zavádění nových domácích pořádků (babičky, tchýně) nebo výčitky, že nemá čas a chuť jít na fotbálek (kamarádi). Naprostým tabu pak musí být pro okolí muže, jehož žena slouží v ozbrojených silách, jakékoli narážky typu „zda mu doma velí", natož „že je na té misi obklopena samými opuštěnými muži". Podobné hlášky nejsou vůbec vtipné, naopak jsou zcela nevhodné, zlé a zraňující. I kdyby je váš kamarád běžně strpěl, tak v době, kdy je jeho žena v misi, jimi můžete napáchat strašné škody (a vaše vyražené zuby jsou tím mírnějším následkem).

A teď z opačné strany: Když je žena/matka vojákyně daleko od rodinyA co vojákyně? Své odloučení může opět ze zřejmých důvodů nést ještě tísnivěji. Ví moc dobře, že její partner musí zvládat úkoly, které běžně neřeší, že může čelit nepříjemným situacím. Natož, pokud pečuje o děti. Pro ženy je mnohem důležitější dostávat podrobné praktické zprávy o životě doma. Dostávat je v pravidelnou dobu, třeba formou sms – jakmile vynecháte, ženy se velmi rychle začnou obávat, zda jste v pořádku. Proto je dobré dohlédnout třeba i na děti, aby mamince pravidelně psaly, a sám tak činit, i kdybyste si měl nastavit připomenutí.

V souvislosti s dětmi je pak nutné zmínit, že pro ženu jsou vždy na prvním místě. Daleko za nimi – je to biologická danost matek – jsou partner a rodinní příslušníci, jakkoli to neznamená, že o ně žena nemá zájem. Mít informace o dětech a od dětí, upřednostnit takové telefonáty (pokud je limit na telefonování omezen), je zcela přirozené, nesmíte to mít manželce/dceři/sestře za zlé. A obráceně – vojákyně by se měly pokusit trochu „ovládat" – zatímco třeba jejich pubertální děti nemají na líčení toho, co zrovna probírají ve škole a jak prospívají, příliš náladu, jejich muž každou minutu s telefonním sluchátkem ocení.

Nezkrácené znění článku naleznete zde
Redakčně kráceno
 
 

Vojenská přísaha – závazek, který zavazuje i ženu vojáka

Vojenská přísaha (nebo také slib) představuje slavnostní závazek k plnění vojenských povinností při obraně státu. Historicky vycházela a stále vychází z Ústavy, zákonů a vojenských řádů státu. Její složení je závazným právním a morálním aktem. Co to v praxi znamená? Pro každého vojáka, který ji stanoveným způsobem složí, se přísaha stává současně i zákonem. Ale skutečně se stává závazkem pouze pro vojáka? Nikoli. Ve chvíli, kdy ji Váš muž, přítel, syn, bratr, … složí, zavázal k ní i Vás. Od této chvíle jste se totiž stala „ženou armády“.

Vojenská přísaha - závazek, který zavazuje i ženu vojákaBýt „ženou armády“ s sebou, stejně jako rozhodnutí stát se vojákem, nese spoustu specifik. Už nikdy nebudete 100 % svobodná. Od této chvíle o Vašem dalším životě rozhoduje armáda. Naši muži, vojáci, kteří se rozhodli pro obranu naší vlasti si nepochybně zaslouží úctu a uznání. Dobrovolně si zvolili životní cestu, která bude mnohdy plná nebezpečí a nejistoty. Ovšem pokud hovoříme o úctě a uznání, neměli bychom zapomínat ani na ženy, které jsou jim oporou. Pokusili jste se někdy byť jen lehce zamyslet, co skutečně vojenský slib ve výkladu znamená? A pokud ano, zkusili jste to i na úrovni muž vs. žena? My ano a rozhodli jsme se, že Vám nabídneme oba pohledy na tento jeden závazek. Na závazek, který pro jednoho znamená splnění si snu a pro druhého může nastartovat cestu peklem.
 
Vojenská přísaha – muž (žena vojákyně)
 
„Já, voják, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice.
Budu vojákem statečným a ukázněným, budu plnit úkoly ozbrojených sil a budu dodržovat právní a vojenské předpisy.
Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, připravovat se k obraně České republiky a budu bránit ji proti vnějšímu napadení.
Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.
Tak přísahám!“

Pokud se však na stejný slib podíváme optikou ženy, která do armády vstoupit nechtěla, a přesto skrze svého partnera vstoupila. Mohli bychom zjistit, že její oběť není o nic menší. Jak by asi taková přísaha „ženy armády“ vypadala:
 
„Já, žena vojáka ozbrojených sil, vědoma si jeho občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrná svému muži a České republice.
Budu ženou statečnou, ukázněnou, silnou, odhodlanou a budu respektovat ustanovení vojenských předpisů, ke kterým se můj muž zavázal.
Svědomitě se budu učit ovládat své emoce a budu 100 % oporou muži, který se rozhodl učit ovládat vojenskou techniku a zbraně a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení.
Budu žít pro muže, který je pro obranu vlasti připraven nasadit i svůj život a budu mu vyjadřovat tolik lásky a podpory, kolik jen bude potřebovat. Budu mu doživotně věrná a oddaná.
Tak přísahám!“
 
Milé ženy armády, vyzýváme Vás, pomozte nám lépe pochopit tuto Vaši úlohu ve společnosti. Co pro Vás skutečně vojenská přísaha znamená? Nebojte se to sdílet s námi.
 

Jsem dcera vojáka

Vojenské dcery jsou specifické. Mají určité povahové rysy, kterými se vyznačují. Říká se, že podobné přitahuje podobné, a tak asi i já přitahuji dcery vojáků jako své klientky. Náhoda? Nemyslím si. Klientky mi říkají, že díky zkušenostem mohu jejich příběhu daleko lépe porozumět. A je to tak, jako vojenské dcery jsme skutečně jiné než ty nevojenské. Jak tedy výchovu ovlivněnou armádou vnímám ze svého pohledu?

Jsem dcera vojákaSobota = sanitární den
Začnu něčím odlehčeným. Viděli jste legendární film „Pelíšky“? Lidé se mě často ptají, zda je skutečně pravda scéna s jídelníčkem a nástěnkou. Ano, i my jsme doma měli nástěnku (a já byla pyšný nástěnkář), bodový systém (vyhodnocovalo se každou neděli) a nosili jsme vojenské ponožky. Tak tomu skutečně bylo.
Každou neděli jsme měli v šest hodin večer nástup a probíhala takzvaná „kontrola přípravy do školy.“ U nás v rodině vládl jasný systém a řád. Na jídelníček si sice nepamatuji, ale ten jsem si zavedla v dospělosti sama, včetně pověstné nástěnky. Také jsme každou sobotu byli s bratrem zahrnuti do úklidu a skutečně i u nás doma se sobotnímu úklidu říkalo sanitární den. Pokud šel táta v sobotu do služby, tak jsme s bratrem dostali úkolový lístek a následně byla provedena revize.
Smějete se? Také mi to připadá úsměvné, ale když se na to dívám z dnešního pohledu, já i bratr jsme tento systém měli rádi. Přesně jsme věděli, co se od nás chce, kdy se to chce a v jaké to má být odvedeno kvalitě. Navíc jsme se naučili důslednosti a plnění úkolů v časovém termínu. Tedy alespoň já jsem se to naučila. Také jsem se už jako malá naučila uklízet, poskládat si věci a být samostatná.
Ze svého pohledu vidím, že tyto dovednosti dnešním dětem chybí. Mnohé za ně dělají matky, které věří, že až bude dítě starší, tak se vše potřebné naučí. Avšak má praxe ukazuje, že tomu tak není. Já a můj bratr jsme byli zahrnuti do pomoci v domácnosti přibližně od pěti let věku (samozřejmě úměrně našemu věku a schopnostem) a dnes jsem za to nesmírně vděčná. Takže táto, díky.

Rozkaz znamená rozkaz
Když se něco řeklo, neexistovalo, že by to bylo jinak. Ještě navíc u mě (jsem totiž nejstarší dcera a poslouchat jsem musela). Na druhou stranu je pravda, že má puberta nebyla jednoduchá. Tam na mě žádné rozkazy neplatily a můj táta to pochopil. Jediné, co se dalo dělat, bylo počkat, až to přejde. Táta také hodně dbal na to, abychom chodili domů včas a hlásili se ve stanovenou dobu. Přiznám se, že v tomto ohledu jeho výchova úspěšná nebyla, protože mi vždycky chybí oněch pověstných 10 minut. Asi jsem po mamince.

Jsem dcera vojákaDlouhou dobu jsem si myslela, že je velmi dobrou vlastností, že umím bez poznámek plnit rozkazy (civilním jazykem řečeno „zadané úkoly“). Byla jsem na sebe náležitě pyšná, jak jsem výkonná a že dělám, co se mi řekne. Jenže v jednu chvíli mi došlo, že to v jistém ohledu dobře není. Zjistila jsem, že se odpojuji od svého kritického myšlení, že si na sebe beru příliš mnoho povinností a že se vlastně bojím neuposlechnout rozkazu. V konečném důsledku jsem si musela odžít mnoho životních lekcí, kdy jsem se měla naopak vzepřít, abych zachránila samu sebe. Ať už tyto požadavky pocházely od nařízených či jednoho z mých bývalých partnerů.

Právě tento rys mají dcery vojáků, se kterými jsem přišla do styku, stejný: jsou extrémně výkonné, poslušné, neodmlouvají a potlačují v sobě vzdor. Často mají problémy se vztahy a s autoritativními nadřízenými, kteří na nich takzvaně orají. Řád a jasně stanovené hranice mají ve výchově rozhodně své místo. Jinak děti vyrůstají bez struktury a smyslu pro odpovědnost. Na druhou stranu je potřeba, aby dítě nebylo přílišnými rozkazy udušeno. Pak se ztrácí jeho přirozenost a individualita, která se v dospělosti náročně znovuobjevuje.

Nezkrácené znění článku naleznete zde
Redakčně kráceno

 

ODLOUČENÍ 2 DÍL: Chcete pomoci ženě vojáka nasazeného v misi?

Chcete pomoci ženě vojáka nasazeného v misi? Vžijte se do ní a vyvarujte se zbytečných chyb…

ODLOUČENÍ 2 DÍL: Chcete pomoci ženě vojáka nasazeného v misi?1) „Neptejte se, co budu dělat"
Zamyslete se: Když se zeptáte ženy vojáka, co bude dělat, až její muž odjede na misi, jakou čekáte odpověď? Tyto ženy cítí ohromný tlak, mají o své muže obavy, musí se starat o domácnost a rodinu, ale... život se jim odjezdem partnera na misi přeci nezastaví. Takže co budou dělat? Žít jako dosud, jen s větším strachem o svého partnera.
2) „Nesnažte se mě „zaúkolovat"
Najdou se lidé, kteří se snaží na ženy vojáků, kteří odjeli na zahraniční misi, navalit co nejvíce práce, úkolů, plánování atd. Zapomínají ovšem, že tyto ženy mají stále svůj život, ten s jejich muži na misi neodjíždí. Pořád se musí starat o domácnost, rodinu, musí pracovat. Nepotřebují další starosti způsobující další stres. Tohle souvisí i s následujícím bodem.

3) „Jsem na hraně svých sil"
V domácnosti, kde se o povinnosti dělí dvě osoby, najednou leží všechny závazky na bedrech pouze jediného člověka. Ať už se to týká starosti o dům/byt, vyčerpání z neustálého stresu, zda je jejich milovaný v pořádku, případně ještě starosti o děti... Prostě období, kdy mají ženy své muže na misi, je po všech stránkách vyčerpávající.

4) „Potřebuji OPRAVDOVÉ přátele"
Pokud nezažijete na vlastní kůži strach o milovanou, nedokážete pochopit pocity žen příslušníků armády. I přes to dodá neuvěřitelnou sílu podpora opravdových přátel. Lidé se ptají žen vojáků, jak se cítí, jak to zvládají, ale většinou ani nečekají na odpověď. Snad má každá z žen vojáků alespoň několik přátel, kteří stojí o odpověď, opravdu se zajímají a případně pomohou.

5) „Skrývám slzy"
Ženy vojáků mají často slzy na krajíčku, ale skrývají je. Když jednou začnete plakat, je těžké přestat. Chce to opravdu velmi silnou osobnost, aby takový tlak ustála. Pokud má vojenská rodina děti, žena má slzy v koutku oka vždy, když se dítěti podaří něco nového, něco, u čeho napoprvé nemohl jeho otec být. Právě kvůli dětem ale platí dvojnásob pravidlo o skrývání slz.

ODLOUČENÍ 2 DÍL: Chcete pomoci ženě vojáka nasazeného v misi?6) „Musím zvládnout smutek dětí"
Děti jsou úžasně zvláštní stvoření. Jsou dokonalé ve zvládání odloučení a schopnosti vidět na všem něco dobrého. Matky mají i přesto velmi práce se steskem dětí po otcích. Musí vymýšlet strategie, jak dětem jejich tatínky přiblížit. Když k tomu připočtete, že jim samotným se nepopsatelně moc stýská,
jsou tyto situace jedny z nejvíce stresujících. Proto se při každé návštěvě neptejte svých vnoučat či neteří a synovců: „Tak co? Stýská se ti po tatínkovi, viď?"
7) „Nepotřebuji, ani nechci, soucit"
Pro ženy odloučené od svých mužů vojáků je důležité přátelství, rodina, zábava, která jim pomáhá odreagovat se. Nemusíte jim říkat, že vás mrzí, že je jejich manžel/partner na vojenské misi. Je to pro ně náročné období, ale věděly, do čeho jdou, když spojily svůj život s životem příslušníka armády.

8) „Armáda má větší kontrolu, než si myslíte"
Nejen voják nasazený v misi si nemůže příliš vybírat, kdy například zavolá domů. I při službě v republice se účastní různých cvičení a kurzů, drží pohotovosti, může být povolán k řešení následků přírodní katastrofy – to jsou jedny z typických okolností, které formují život celých rodin vojáků. Nesmíte vojenským rodinám vyčítat, že posunou termín, kdy s vámi oslaví narozeniny, přijdou na návštěvu apod. Natož vyčítat ženě vojáka, že s ním tak dlouho hovoří, když jí konečně mohl zavolat.

9) „Vážím si podpory veřejnosti"
Vřelé slovo i od naprosto cizího člověka umí zahřát. Projevy vděku vojákům chránícím svobodu, jak naši českou, tak lidí v jiných zemích, a podpora veřejnosti vyjadřovaná ženám vojáků také velmi pomáhá zvládat smutek a stres z odloučení.

10) „Vojenský život je i o romantických zážitcích"
Přes všechny útrapy, které manželky a partnerky vojáků zažívají, nezapomínají na krásné okamžiky. Nic není krásnější, než vidět dítě skočit otci do náruče, pozorovat slzy v očích vašeho muže, když vás konečně může obejmout.

Nezkrácené znění článku naleznete zde
Redakčně kráceno
 

ODLOUČENÍ 1 DÍL: Cítím, jak to na mě padá, ale nezbývá, než to vydržet

Ženy vojákyně, manželky či matky vojáků – všechny jsou ženami armády a jako takové si prochází nejrůznějšími a hlavně specifickými situacemi, ke kterým neodmyslitelně patří i ODLOUČENÍ. V jejich případě se jedná o opravdu dlouhodobý a bolestivý stav, protože toto odloučení je plné obav a pocitu samoty. V tomto seriálu Vám přinášíme 4 výpovědi žen, které se naučily tuto realitu přijímat a přináší tak návod i pro vás, které se teprve sžíváte s touto svojí životní rolí.

ODLOUČENÍ 1 DÍL: Cítím, jak to na mě padá, ale nezbývá, než to vydržetZ dopisu partnerovi v misi: „Vánoce... svátky klidu, míru a plné lásky. Takové by měly být, tak se o nich mluví. Pro nás dva Vánoce znamenají spíš smutek, odloučení, touhu být spolu, být doma. Držet se za ruce, není třeba ani slova, jen se chvíli držet... Takové Vánoce jsme ale už několik let nezažili."
„Lžu všem, které potkávám, lžu rodině, lžu dětem, lžu kolegům, kamarádům, a s pousmátím odpovídám na otázky typu: „Co ti je, že nějak nemluvíš?" „Co je? Jdem na to kafe nebo co?" „Tak jdeme už kupovat ty dárky?". „Ale nic, nic, jo, jo jdeme... Popíšu Ti zase ty úplně děsné před-Vánoce, no hrůza, lidi blázní, všude samý shon... Proč to tak negativně líčím? Abychom na ty Vánoce nemysleli, aby nám to nebylo tolik líto. Nechci chodit navštěvovat rodinu, přátele a tvářit se „ale jo, jde to", až nenávidím nucený úsměv na své tváři. Procházím s kamarádkou po krásně vyzdobené ulici, všude to voní, svařák, grog, dvojice, které se pevně drží za ruce... Říkám si: Vydrž, nebuď hysterka. A tak se otočím a přeci jen pokouknu na něco pod ten stromeček dětem a blízkým. Koukám a stejně myslím na Tebe, chybíš mi. Popadnu někde něco praktického, hezkého a hotovo. Děti napsaly Ježíškovi, já Ježíšek úkol splním, až na ten první: Ježíšku, přines tátu."

Oslavy vánočních svátků jsou čím dál víc materialistické. Vojenské rodiny ale dobře ví, že dárky nejsou všechno, že nejdůležitější je rodina, čas strávený s vašimi blízkými. I když je vám smutno, že jste letos o Vánocích bez manžela, partnera, otce vašich dětí, pokuste se tyto Vánoce co nejvíce zpříjemnit samy sobě a dětem a mysleme na příští Vánoce, které strávíme společně s partnerem. A pokud se následující Vánoce zdají moc daleko... nezapomeňte, že si můžeme udělat soukromé Vánoce, kdykoli chcete. Přesto je to těžké, ano. Když nebudete mít sílu svému okolí to sama popsat, tak těm lidičkům pošlete odkaz na tento článek, oni vám pak snad dopřejí ten sváteční klid a pokoj.

Týmový vojenský život
Zvyšující se rozvodovost je smutnou realitou a nevyhýbá se ani vojenským párům, ba naopak, podle statistik AČR je značně nadprůměrná. Mnohá armádní manželství jsou však přes všechny těžkosti silná. Co jim pomáhá snášet všechna ta kratší či delší odloučení, nepravidelné služby, stěhování atd.?
Základem je pochopení, že manželství a vojenská kariéra jsou dobrovolnou volbou. Obou. Dalším rysem je týmový přístup k vojenskému životu. Ty šťastné páry přijaly armádu jako svůj životní styl – se zapojením obou partnerů.

ÚODLOUČENÍ 1 DÍL: Cítím, jak to na mě padá, ale nezbývá, než to vydržetspěšné páry se vzájemně respektují a plně oceňují. Uznávají, že jak „úloha" člena armády, tak jeho partnera, jsou obtížné a náročné. Oběť jednoho partnera není o nic méně důležitá než oběti druhého. Další podmínkou je upřímná komunikace. Při nasazení v misi je častá a otevřená komunikace obtížná, ale díky technologickému pokroku je to jednodušší. Vyjadřujte své myšlenky a pocity tak, aby jim druhý partner rozuměl.

Naprostou nezbytností je realistický pohled na vojenský život. Úspěšný pár vidí vojenskou kariéru jednoho z nich jako kapitolu svého společného života. Vyvarujte se nerealistických očekávání – včetně toho, že vojenská kariéra potrvá až do důchodu. Pro získání realistického náhledu se stýkejte s dalšími vojenskými rodinami a vyměňujte si zkušenosti.

Nezkrácené znění článku naleznete zde
Redakčně kráceno
 
 

Spolek VLČÍ MÁKY - Boj o život nevedou vojáci pouze na misích

Stali jsme se hrdým partnerem projektu ARMY WOMAN spolku Vlčí máky, který nabízí pomoc a POMÁHÁ těm, kteří zasvětili svůj život službě společnosti a vlasti. Tito muži a ženy se dobrovolně rozhodli, že chtějí přispívat národní a mezinárodní bezpečnosti a denně nasazují své životy pro to, abychom my, civilisté mohli žít v klidu – beze strachu ve své vlastní zemi a pohybovat se s pocitem bezpečí i napříč celým světem. Ovšem neměli bychom toto rozhodnutí našich bratrů, otců, dcer, manželek, aj… brát jako samozřejmost a na lehkou váhu a jako automatické. Neměli bychom pouze brát, ale i dávat. Proč dávat? Protože i naši vojáci, kteří se vrací z misí domů a opouští rodinu jménem „ARMÁDA“ potřebují velice často i nás – chápající, trpělivou, ochotnou a dobrosrdečnou společnost. Opět se ptáte proč? Abychom je společně pomohli opět začlenit do „normálního světa“, najít uplatnění a vytvořit takové podmínky, aby se necítili vyčleněni.
 
POMÁHEJTE S NÁMI, DLUŽÍME TO NAŠIM VOJÁKŮM A VOJÁKYNÍM
 
Zeptali jsme se Mirky Paškové – předsedkyně spolku: Jak Vlčí máky fungují a co je jejich posláním?
 
Spolek VLČÍ MÁKY - Boj o život nevedou vojáci pouze na misích

Kdo jsme
Jsme zapsaný spolek, který pomáhá těm, kdo zasvětili život službě vlasti a společnosti. Členství ve spolku není podmínkou pro využití služeb, které spolek nabízí. Jako členy sdružujeme bezúhonné, kvalifikované a morálně motivované dobrovolníky, kteří pomoc realizují.

Komu pomáháme
Prioritně novodobým válečným veteránům. Dále vojákům v činné službě. V rámci volných kapacit vojákům v aktivní a povinné záloze, policistům (i obecním), hasičům (i dobrovolným), celníkům, příslušníkům vězeňské služby/justiční stráže, zdravotním záchranářům.

Proč pomáháme
Považujeme za přirozené projevovat úctu a případně podat pomocnou ruku lidem, kteří pro naše bezpečí nasazují život. V angličtině je pro to obrat "serving those who serve". Občané by neměli zaměňovat nasazení tisíců mužů a žen v uniformách s politickými činy představitelů jejich resortů. 

O co usilujeme
Aby se dostalo podpory, pomoci a respektu těm, kdo se pro společnost obětovali. Chceme rozvinout a etablovat systém péče o ty, kdo slouží, do standardů vyspělého světa - inspirovat ministerstva obrany, vnitra ad., aby k tomu dospěla. Informovat občany a motivovat je k úctě vůči těm, kdo jim zajišťují bezpečí.

Co děláme
Realizujeme celou řadu programů, které zahrnují sociální, psychologickou, právní a finanční pomoc, podporu při hledání zaměstnání, zvýhodnění při nákupu zboží a služeb... Na žádosti o pomoc reagujeme okamžitě, bez zbytečných procedur. Publikujeme články, pořádáme přednášky a besedy, organizujeme různé akce.

Jak fungujeme
Sdružujeme neplacené dobrovolníky, partnery, dárce, externí specialisty - jako členy i nečleny. Ač formálně musí spolek definovat různé role a hierarchii (což je v našich stanovách), pracujeme na úrovni rovnocenných týmů. Rozhodujeme podle morálky a citu, nikoli formálních pravidel a metodik.

Jaké máme zdroje
Hlavním zdrojem je lidská práce - dobrovolnická. Sponzorské dary získáváme na konkrétní projekty, pro pomoc konkrétním lidem. Běžné provozí náklady financujeme z prodeje předmětů s veteránskou symbolikou vlčího máku (e-shop). Pro osvětové projekty jsme čerpali menší dotace Ministerstva obrany nebo je rovněž financujeme z darů.

Jak nám můžete pomoci
Předně tím, že se zapojíte jako dobrovolník. Můžete si také něco koupit v našem e-shopu či nám na konkrétní projekt věnovat sponzorský dar. Rádi vás také nasměrujeme na pomoc konkrétnímu veteránovi. Pokud nejste "stydlín", moc rádi a velice viditelně (Armyweb.cz a Ozbrojeneslozky.cz) vám poděkujeme.
 
Nebojte se projevit účast, zabojujte pro ty, kteří bojovali i pro Vás

Rozhovor: Amar Ibrahim - kdo opravdu věděl, to byly naše babičky, ty by dokázaly přežít

Třicet sekund bez kyslíku, tři dny bez vody a třicet dní bez jídla.
Umíte si představit, že nastane náhlá extrémní situace a vy budete muset opustit své domovy a ukrýt se v přírodě? Jste na to připraveni? Ruku na srdce, opravdu byste dokázali v případě potřeby přežít například měsíc v lese? Jaké vybavení s sebou potřebujete a jak si obstaráte vodu a potravu, dokážete se v rámci psychického zdraví zabavit a uklidnit, ubránit, zamezit nemocem a infekcím? Kdo je v extrémních podmínkách silnější MUŽ nebo ŽENA? Ať jedno či druhé pohlaví, otázka zůstává stejná: JAK PŘEŽIJETE?! My jsme se zeptali Amara Ibrahima – odborníka na přežití. Než si však přečtete tento rozhovor, zkuste si odpovědět sami.
 
TŘI, DVA, JEDNA…sirény houkají…OPUSŤTE SVÉ DOMOVY a POSTAREJTE SE – PŘEŽIJTE!
 
Amare, povězte nám: kdo jste a co děláteRozhovor: Amar Ibrahim - kdo opravdu věděl, to byly naše babičky, ty by dokázaly přežít
Jsem Amar Ibrahim z firmy Outdoor Survival, která se zabývá tím, že dělá kurzy přežití v ČR, vyučujeme jak přežít.
 
Jaké kurzy děláte
Specializujeme se na kurzy civilního přežití, armádního přežití, přežití pro rodiče s dětmi, medic kurzy, urban survival. Děláme je jak pro jednotlivce, tak i pro firmy jako teambuildingy.
 
Proč tyhle kurzy děláte, proč cítíte tu potřebu
Protože v dnešní době lidi nedostávají nikde informace. Na vojnu se nechodí, škola děti tímto směrem také nevede, branné dny nejsou…takže ty informace nemá kdo předávat a hlavně děti jsou dneska vychovávány jinak. My tomu říkáme tzv. počítačová – skleníková generace.
 
Hovořil jste o kurzech přežití pro ženy a rodiny s dětmi. Můžete nám říci, jaký je při vašem kurzu rozdíl mezi mužem a ženou, jak si vedou
Samozřejmě ženy si vedou výborně, ale někdy se stydí jít s chlapama. Proto nabízíme možnost, aby se mohla přihlásit i jenom skupina žen, ale já osobně mám radši, když je parta promíchaná, když se ty lidi neznají. A vždycky, když je přítomna žena, tak ta skupina i jinak spolupracuje. Ti chlapi se samozřejmě chtějí předvést a pak to má i jiný ráz. Nikdy se nám nestalo, že by nám kurz nějaká žena vzdala, spíš nám to vzdal chlap.
 
Čím si myslíte, že to je, že ta žena je potom takhle silná v té skupině
Ženy jsou tvrdší, vlastně když si to vezmeme: musí porodit dítě a o to dítě se postarat. Ženy mají jiné schopnosti. Je to takzvaně „jiný druh“ (usmívá se). Třeba pro ženy se vyrábí i jiné spacáky, protože jim je víc zima. I toto už zjistili určití vývojáři a dělá se tak spacák zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže. Žena je tvrdší v něčem jiném a chlap taky, nedá se to vyloženě kategorizovat.
 
Proč kurzy i pro děti, jaká je tam interakce s nimi? Přeci když se něco stane, vždy se stará rodič
Tam jde o to, aby rodina spolupracovala. Ten kurz přežití pro rodiče s dětmi je spíše pávě pro ty děti. Aby děti do té přírody vůbec přišly, protože někteří rodiče, z jakéhokoliv důvodu, své potomky k poznávání přírody nevedou. Proto je důležité, aby se zde dítě naučilo základy orientace v terénu, to, že z mouky se dá udělat těsto, že maso neroste na stromech atd, atd…. Je dobré a z naší strany žádoucí, aby byl rodič na kurzu také přítomen a s tím dítětem i spolupracoval, protože většinou, když se něco stane, tak ti dva zůstanou spolu a musí si pak společně poradit. Chceme do toho prostě zapojit celou rodinu.
 
Ukázal jste nám dvě nezbytnosti pro přežití: evakuační vak a KPZ, jaký je mezi nimi rozdíl
V evakuačním vaku je absolutně všechno. Jeho funkce je jednoduchá, pokud se musíte během pár minut sbalit a opustit svůj domov, víte, že existuje „jištění“, ve kterém máte opravdu vše potřebné. Prostě kamkoliv člověk sáhne, najde co zrovna hledá.
No a KPZ (krabička poslední záchrany), to je taková menší krabička, která se dá strčit do kapsy. V případě, že by se cokoliv stalo (i kdybyste šli třeba jen na houby nebo na kolo) tak tam rozhodně musí být lék a ty základy na přežití, aby si člověk dokázal se vším poradit z jakékoliv situace. Zde by nemělo chybět například křesadlo na rozdělávání ohně, léky, náplast, šitíčko, aj.

Rozhovor: Amar Ibrahim - kdo opravdu věděl, to byly naše babičky, ty by dokázaly přežít Doporučujete tedy, aby každý člověk měl doma sbalený a připravený evakuační vak a KPZ a pouze obměňoval léky, obvazy atd. dle data spotřeby
Určitě doporučuji. Dnešní lidi na to prakticky vůbec nemyslí. Naopak si myslí, že se o ně postará stát. Ale podívejte se třeba do Německa, tam je platné již 3 roky doporučení, aby lidi měli doma nakoupené zásoby pitné vody a jídla a dalších věcí aspoň na 14 dní. Tady je člověk zvyklý, že přijde na jakýkoliv roh ulice, koupí si jídlo, pitnou vodu, ale ruku na srdce, ono by opravdu stačilo jenom vypnout elektřinu nebo aby propukla nějaká epidemie, kolaps ekonomických společností, nepokoje, najednou vám přestane fungovat mrazák a co pak? Kdo opravdu věděl, to byly naše babičky. Ty si prošly dvěma válkami a opravdu si na vlastní kůži zažily, jak je důležité být připravený na všechno.
 
Kromě zásobování, v čem dalším vidíte problém
Problém vidím rozhodně v tom, že lidi i budou odmítat opouštět svoje domovy. Ale to je to nejhorší, protože v extrémní situaci začnou nepokoje, začne se rabovat, znásilňovat…Najednou i z lidí, u kterých byste to nikdy nečekali se možná stanou tzv. „zlí lidi“, kteří vám mohou i ublížit. Oproti tomu v přírodě, tam vám nikdo neublíží.
 
Doporučujete přírodu, co je podle vás ideálním místem pro to se schovat a přečkat ve zdraví minimálně 14 dní
Dobrý je lesík, kde teče potůček, je to tam dobře schované, nenáročné a kde se samozřejmě moc lidé nevyskytují. Prostě místo, kde se dá přečkat úplně v pohodě v české krajině. Například u hranic existují zaniklé celé vesnice, kde opravdu najdete třeba i ovocný sad ještě s jablky. Takže čím dál od lidí, tím je to samozřejmě lepší. Nelpět na tom svém majetku, protože to nejcennější co máte je zdraví, rodina a děti.
 
Kam konkrétně byste jel Vy, řeknete
Neřeknu, to byste za námi přijeli (směje se).
 
Ukázal jste nám tady ten evakuační vak a všimla jsem si tam pár zajímavých věcí. Vysvětlíte nám jejích účel: tampony pro ženy, cigarety, karty
Ten tampon není jenom pro ženy, ale vlastně i vojáci ho používají v KPZtkách. S tamponem si rozděláte oheň, ucpete zranění – bodné, střelné, vyrobíte si obvaz, přefiltrujete si s ním i vodu, nasbíráte rosu, abyste se napili… má opravdu mnoho dalších využití, která vám teď nebudu všechna prozrazovat. Přijeďte na náš kurz a dozvíte se více.
Karty jsou proti trudomyslnosti, když někde budete 14 dní na jednom místě a budete čekat až pomine nebezpečí, zahrajete si karty, hlavně když jsou děti. Jejich funkcí je prostě zabavit tu svoji skupinu.
Cigarety…ve skupině může být silný kuřák a poslouchat ho tam, že nemá cigarety opravdu nechcete. Co je ale hlavní, tak mohou fungovat jako výměnný obchod, protože to byl vždycky silný výměnný artikl za jiné věci. Takže z toho důvodu jsou tam ty cigarety opravdu velmi důležité.
 
Rozhovor: Amar Ibrahim - kdo opravdu věděl, to byly naše babičky, ty by dokázaly přežítPřijdou nepokoje, určitě se budou mísit národy. V jakém jazyce byste doporučoval, aby se lidé naučili základní fráze. V jednom nebo ve více
Dneska vlastně všude vládne angličtina se dá říct. Já osobně to ale moc nepreferuju. Jednoduše, zkuste se například s takovými Francouzi domluvit anglicky. Oni jsou hrdí a budou se s vámi bavit pouze ve svém rodném jazyce. Je to těžký, existuje taková mezinárodní směs jazyků. Moje manželka říká, že já se domluvím s každým: ruka, noha, do toho nějaká němčina, angličtina, slovanský jazyk…Ale co doporučuji: existují takové slovníky beze slov, které jsou obrázkové a jasně dokážou obsáhnout všechny základní lidské potřeby. Nespoléhejte na to, že se s angličtinou domluvíte všude, buďte připraveni – umějte si poradit.
 
Jako žena, co když u sebe nemám potřebnou ženskou drogerii, jak se mohu zařídit jinak
Samozřejmě existují různé menstruační kalíšky, ty by mohly být i v té KPZ. Dneska se mne zrovna jedna žena ptala, proč ho tam nemám, tak ho tam asi budu muset zabalit (usmívá se). Ovšem prakticky se budeme vracet opět do historie. Dříve se používal kus látky, v tom byl suchý mech, ten se vyhodil, látka se vyprala. Když máte dostatek tamponů (já jich mám v té KPZ asi 30), tak bych se toho asi nebál. Zároveň vím, že v krizových situacích ženy ztrácejí menzes, což je u nich dané stresovým faktorem, který je ovlivňuje.
 
Co byste doporučil současné společnosti
Současné společnosti? Ať se trošku odvrátí od této přeelktrizované doby, ať se vrátí do dob našich babiček. Prostě aplikace, satelitní navigace…ono to jednou, ze dne na den může udělat „ťuk“ a člověk pak bude jenom sedět a koukat. Vždyť se podívejte, jak jenom stačí, když mladým vypnete Wi-Fi a oni si myslí, že jim div nervete srdce.

Foto: redakce, Outdoor survival

Další články

Z domu Jana Palacha se již letos stane památník

Ve středočeské obci Všetaty v domě, kde Jan Palach strávil své dětství, vzniká památník, který bude připomínat jeho život a sebeobětování i širší historické souvislosti jeho činu. Památník, který se otevře již 21. srpna tohoto roku připravuje Národní muzeum za podpory Ministerstva kultury  podle vítězného architektonického návrhu společnosti MCA ateliér.

Z domu Jana Palacha se již letos stane památník Vznik nového památníku Jana Palacha
V roce 2014 Národní muzeum uzavřelo kupní smlouvu s majiteli Palachova domu a během jara 2015 byl dům zapsán v katastru nemovitostí jako majetek České republiky. Dlouhodobě neobývaný dům byl ve velice špatném technickém stavu. Vzhledem k významu tohoto místa a snaze najít co nejlepší a nápadité řešení, Národní muzeum v říjnu 2015 vypsalo architektonicko-výtvarnou soutěž na celkovou podobu Památníku Jana Palacha ve Všetatech. V soutěžní lhůtě bylo přijato celkem 31 návrhů, z nichž porota vybrala vítězný koncept, který byl slavnostně představen 17. května 2016 na tiskové konferenci Národního muzea. Stal se jím návrh architektů z MCA atelier s.r.o., na jehož základě v letošním roce vznikne ve Všetatech umělecky cenný památník se silným emočním nábojem.

Počátkem roku 2018 získalo Národní muzeum stavební povolení k vybudování památníku a následně opakovaně vypsalo otevřené výběrové řízení na dodavatele předmětné stavby. Důvodem opakovaného tendru byl nezájem stavebních firem o předmětnou veřejnou zakázku za 16 milionů korun. Až na čtvrtý pokus se podařilo Národnímu muzeu vybrat dodavatele, který v polovině srpna 2018 zahájil stavební činnost. Poprvé se návštěvníkům Památník otevře 21. srpna letošního roku. Součástí památníku bude expozice, která představí autentické předměty připomínající Jana Palacha. Jeho osobnost a čin budou zakotveny v dobových souvislostech přelomu let 1968 a 1969 zdůrazněných i audiovizuálními materiály. Hlavními autory expozice jsou historik Petr Blažek a Michal Ježek.

Z domu Jana Palacha se již letos stane památníkPodoba vítězného návrhu
U vítězného návrhu porota především ocenila komplexně intelektuálně zvládnutý přístup s přesně promyšlenou dramaturgií expozice směřující k interpretaci Palachova odkazu. Původní dům je ve vítězném návrhu zachován ve své nejzákladnější stavební substanci, přičemž autoři do něj navíc vklínili hranu symbolizující komunistický režim. Hrana směřuje k záblesku světla a k opuštěnému rodinnému stolu, který zároveň může mít význam společného stolu národa, jenž se stal opuštěným. V interiéru Palachova domu působí sugestivně štěrbinové světlo z neúplně zaslepených oken. Atmosféru celého prostoru doplní torza Palachových pokojů s nezakrytými okny.
 

6 Tipů na posílení imunity a shození přebytečných kil!

Viróza nebo nachlazení umí skolit i toho největšího supermana, nedej bože když se k tomu přidá rýmička – to je na smrtelné posteli nejeden pán… ale abychom jim nekřivdili, i dámy rýma obtěžuje (moc!!!). Počasí je aktuálně pestřejší než v dubnu, takže zatímco si ráno vyrazíte poměrně na lehko, večer div nesháníte hrablo, abyste se dostali vůbec domů. Jak se bránit před rozmary počasí? Obrňte se trpělivostí a dostatkem oblečení, víc vám neporadíme. Co ale sebe můžeme udělat pro to, aby se nám vyhnuly bacily? Pomůže ledová sprcha, spánek i strava!
 
Nestárnoucí a účinné kombo: zázvor + med + citrón1. Nestárnoucí a stále účinné kombo: ZÁZVOR + MED + CITRÓN Zázvor je mnohdy po právu nazýván „všelékem“. Obsahuje v sobě široké spektrum vitamínů (A, B1, B2, C, E) a minerálních látek (sodík, hořčík, fosfor, draslík, vápník, železo). Kromě nich také esenciální oleje a gingerol, což je látka podobná kapsaicinu obsaženém v chilli papričkách. Právě gingerol má na svědomí, pro zázvor typickou, pikantní chuť. Zázvor má příznivé účinky nejen na trávící trakt, ale působí protizánětlivě a posiluje imunitní systém, stimuluje krevní oběh, snižuje cholesterol, má termogenní účinky a pomáhá při redukci váhy (ne, neznamená to, že to půjde SAMO a bez cvičení jen pitím hektolitrů zázvoru, je nám líto…). Zázvor v kombinaci s medem a citrónem tedy tělo nejen prohřeje, ale dodá mu mnoho prospěšných látek, které jsou velmi účinné v boji proti nachlazení a chřipce. A navíc – chutná skvěle! Alternativou je kombinace cibule + majoránka + med.
 
Otužování2. Ledová sprcha Nebudeme si nic nalhávat – není to příjemné. Hlavně ze začátku! Jen si to představte: venku zima… vy vylezete z postele, z vyhřáté peřiny a vaše kroky by měly směřovat do koupelny, pro změnu se ochladit? To opravdu není něco, co bychom  dobrovolně vyhledávali. ALE nezbláznili jsme se! Ledová sprcha (nebo střídání teplé x studené vody) pomáhá ke zvýšení imunity, snížení stresu, zlepšuje pleť i cirkulaci krve, přispívá k lepší regeneraci svalů, nakopne a probere vás lépe než ranní káva a navíc je to účinný pomocník ke ztrátě tělesného tuku! Takže slovy spolku SOKOL: „Tužme se bratři a sestry! Nazdar!“
 
Spánek3. Spánek Napsalo se o tom mnoho, všichni to víme… ale vydatný a ničím nerušený spánek začíná být pro většinu populace v posledních letech poměrně problém. Ať už je to přemíra stresu, práce, nebo Vám prostě jen „jede hlava“. Negativní vliv na kvalitu spánku má i přemíra světla, hluk, přetopená místnost nebo přemíra alkoholu. K tomu téměř všichni usínáme s telefonem u hlavy, v horších případech se zapnutým zvoněním a samozřejmě před spaním do něj koukáme, co kdyby sociální sítě ráno nefungovaly…. Chronický nedostatek spánku, tj. zhruba 5 a méně hodin denně v dlouhodobém horizontu, vede ke značnému snížení imunity. Tělo bez energie navíc není moc ochotné zbavovat se zásobáren tuku… Kvalitní spánek je důležitý pro celý organismus i jeho regeneraci. Pokuste se pokud možno spát alespoň 6-8 hodin v prostředí, kde je vám dobře. Vynechte noční surfování po netu a radši si dejte mléko s medem a zkuste napočítat nějaké ovečky…
 
Pitný režim4. Pitný režim Voda, bylinné nebo zelené čaje a sem ta sklenička vína. Vyhnout bychom se měli slazeným limonádám i těm se sladidly. Bohužel LIGHT ani ZERO nápoje nejsou nic moc zdravého… Pitný režim přispívá k detoxikaci organismu, takže není potřeba držet tvrdé jarní detoxy, pít speciální čaje nebo sirupy z bůhvíčeho…. Pro začátek stačí dostatek tekutin, doporučovaný denní příjem je mezi 2-3 litry, nicméně je to velmi individuální a záleží nejen na ročním období, ale také fyzické aktivitě. Dostatečný pitný režim přispívá díky hydrataci těla k lepší pleti i k lepší postavě, protože tělo nemá takovou potřebu dělat z vás velblouda… tedy zadržovat vodu.
 
Strava5. Strava Nic nového pod sluncem… Základem je pestrá a vyvážená strava, která bude mít blahodárné účinky nejen na váš imunitní systém, ale i postavu. Odborníci už léta hovoří o pravidelných porcích v různém množství, avšak realita bývá jiná. Jezte přiměřeně, nehladovte a především poslouchejte svoje tělo. Ono si řekne, co a kolik toho potřebuje. Taky se vám stane, že zničehonic máte chuť třeba na rybu a dokážete pak jíst třeba týden ryby na všechny způsoby a úpravy? Tak o tom mluvím…
 
Pohyb, procházky6. Pohyb Čekali jste, že to přijde, že ano?... Aktivní pohyb patří k základům zdravého životního stylu. Posílení fyzické kondice je jedním z nejzásadnějších předpokladů pro správně fungující imunitní systém a samozřejmě i pro vysněné tělo antického atleta. Nemusí jít o vrcholné výkony… Neradi sportujete? Co takhle procházka. Chůze je tělu prospěšný a především přirozený pohyb. Zkuste si nastavit cíl: ujít denně 10 000 kroků. Vaše tělo i imunita vám poděkují.
 
Ve zdravém těle – zdravý duch!  Není to o novoročních předsevzetích - děláte to pro sebe!
Bojujte stejně jako my #zalepsija!

Co mi dal pan Exupéry? Trochu moudrosti nejen Malého prince!

„Dobrý den… Kdo je tam?… Je tak smutné být sám… Srdce mé míří k Vám… V hvězdách skrývá se touha a já prosté přání mám…“ To je text písně Ozvěna z nového představení Studia Dva – Malý princ v hlavní roli s excelujícím Janem Cinou. Představení ve Vás vyvolá silné nutkání si knihu znovu přečíst, znovu prožít dobrodružství Malého Prince. V každém věku v nás, tento téměř 76 let starý příběh, zanechá nové dojmy, poznatky, emoce…
 
Je středa, asi půl druhé ráno… Zrovna dočítám knihu, kterou mi někdo, pro mě velmi Malý princ v násdůležitý, nedávno půjčil. Útlá knížka s názvem Malý princ v nás rozkrývá čtenáři pozadí, metafory a podobnosti, které se skrývají v příběhu Malého prince… Kdo je Malý Princ? Kdo je pilot? Nebo ona vzácná květina na planetce B 612? Jak autora ovlivnila válka? Odloučení od vlasti? Ztráta přátel a rodiny?… Nebojte, tohle nebude recenze knihy, tu jednoznačně doporučuji… Proč? Pomůže Vám z jistého úhlu pochopit… SEBE i okolní svět. To je ten hlavní důvod, proč je Malý princ jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury… Protože každý v sobě máme svého Malého prince… Společností nezkažené vzpomínky, sny a fantazie… hravost a lehkost uvažování… Jen si, možná ze strachu, obezřetnosti či profesionální sebekontroly nedovolíme ho pustit ven tak často. Jestli vůbec…
 
„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“
 
Co mi dal pan Exupéry? Trochu moudrosti nejen Malého prince!Ačkoliv se může zdát, že se jedná o pohádku pro děti, opak je pravdou… Příběh je natolik pravdivý, že by bylo pošetilé ho nazývat pohádkou. Malý princ v sobě ukrývá poselství, které doceníme až ve chvíli, kdy začneme hlouběji uvažovat nad okolním světem… Na pár stránkách se tu potkávají krása a hloubka příběhu s tragédií, velkým smutkem i smrtí. Vzniku knihy předcházel strastiplný osud autora, Antoine de Saint-Exupéryho, a jeho pád až na úplné dno bytí.
Válkou zmítaná Evropa čelila pod pevnou rukou autoritářsko-fašistických vůdců v důsledku jejich mocenského zápolení ztrátě svobody. Vinou leteckých bojů nad Francií přišel Exupéry o téměř všechny své přátelé a ztráty se velmi významně dotkly i jeho rodiny. Stejně jako letec v povídce, i Saint-Exupéry přišel o svou vlast… rodnou Francii, zemi, pro jejíž svobodu neváhal obětovat ani svůj život. 
„Příliš brzy jsme odvykli bohům, ve věku, kdy člověk ještě hledá úkryt a bezpečí, a tak se teď musíme protloukat životem, jako osaměli malí človíčkové.“  A právě v tuto chvíli potkává letec Malého prince… svoje alter ego, VNITŘNÍ DÍTĚ plné optimismu a životní odvahy, které dokáže vidět okolní svět takový, jaký je… se vší zkažeností a bezprávím, které se na něm děje. ALE zároveň dokáže vidět i potenciál toho, co všechno je mu dáno, jaké schopnosti a možnosti. Klade si otázku, za co chce být milován a pro co a pro koho má smysl žít či zemřít. Vnitřní dítě, které nám dovolí odhodit všechny ochranné vrstvy a zábrany, které jsme si ze strachu před ublížením od okolního světa vybudovali. „Až si budeme vědomi své úlohy, byť zcela bezvýznamné, pak teprve budeme šťastni.“
 
Co mi dal pan Exupéry? Trochu moudrosti nejen Malého prince!Každý z nás někdy sklouzne k tomu, že se polituje jako opilec… zachová se sobecky jako businessman… opustí něco, co miluje v domnění, že je to příliš obyčejné… že nám to přináší víc trápení než radosti… Nezkušenost Malého prince ve vztahu k růži ho vedla k tomu, že bral vážně i její bezvýznamná slova, což ho činilo velmi nešťastným… A jak Exupéry několikrát zopakuje, řeč je nezřídka kdy pramenem nedorozumění… Vztah Malého prince k růži znázorňuje reálný vztah autora k jeho manželce Consuele, nestálé hysterce a narcistce se sklony k hypochondrii. Vztah doprovázený spoustou katastrof a bokovek byl navzdory tomu beznadějně hluboký… vydržel až do autorovi smrti.  Vztah, který bezpochyby nebyl jednoduchý a ideální, ale jehož ztráta by byla pro oba daleko horší, než setrvání v něm. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá. Jsi zodpovědný za svou růži.“ 


„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“V úvaze nad příběhem nemohu opomenout lišku, která Malému princi ukazuje kouzlo přátelství. Vysvětluje mu něco, na co se v dnešní době už leckdy zapomíná – ochočit, znamená vytvořit pouta. Postupným a trpělivým poznáváním jeden druhého: „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se na tebe budu po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat… Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“ Někdy možná až moc mluvíme, ale to podstatné zůstane nevyřčeno…. Často se to důležité skrývá právě ve společném mlčení, ve společné lehkosti bytí… „Správně vidíme jen srdcem…“

Každý si zaslouží najít v životě svého člověka, ať už lišku, nebo růži… Člověka, který Vás respektuje, přijímá a miluje takové, jací jste. Člověka, který Vás podpoří, pochválí, povzbudí a nečeká nic nazpět. Člověka, v jehož blízkosti se nemusíte bát, bránit nebo mu něco dokazovat… Člověka, se kterým sdílíte stejný smysl pro humor stejně tak, jako otevřenou náruč v době, kdy vám není hej. Člověka, který vidí i pod všechny ty obranné slupky a nezměnil by na vás nic. Navzdory rozdílům Vás bezpodmínečně přijme. Vaše odlišnosti vás nepoškodí, ale naopak vás posílí a motivuje… Ano, to je přesně TEN člověk, o kterého se vyplatí bojovat... O kterého musíte bojovat... Člověk, se kterým do sebe zapadnete jako kostičky lega… Člověk, pro kterého žijete i zemřete…
 
Vy spolu proti světu, protože to zvládnete…
 
Milujete.
 
 
 
 
 
 

ŽIVOT BEZ LEHKOSTI JE ŠPATNÝ PROTIJED

Kolikrát si za život řeknete, že „už toho máte fakt dost“ a prostě to chce změnu. Jakoukoliv! V danou chvíli se cítíte být tak silní, odvážní a plní elánu – energie zdolat celý svět. Pak začnete o sobě a svém životě přemýšlet více do hloubky, třeba i podnikat nějaké první kroky, ale základy vysněného domečku z karet se otřesou. To na ně svými silnými a neochvějnými pěstmi zaklepala NEJISTOTA.

ŽIVOT BEZ LEHKOST JE ŠPATNÝ PROTIJEDBudu dost dobrá? Jak zvládnu změnu prostředí? Co kolektiv, přijmou mě? To zas bude! Nová práce, nový život, nové postupy…a stojí mi to vlastně za tu neuvěřitelnou nejistotu? Opustit vše, co tak důvěrně znám a v čem jsem už hodně dobrá? Ne ne ne ne ne, nesmím dělat žádné ukvapené kroky… Mysli, mysli, mysli…nádech – výdech. Dobře, nebudu se prát se systémem, však už mám taky věk na to, abych se trošku usadila a žila spořádaný život. Takový, jaký je žádoucí. Zůstanu, kde jsem a budu dělat co dělám a stýkat se s lidmi, se kterými se stýkám. Na rutině přeci není nic špatného.
S nástupem nového roku se ale také nabízí dát si předsevzetí. Předsevzetí, které zní: být lepší, výkonnější, vytrvalejší a odhodlanější. Čapnout příležitost nebo svoji vizi za pačesy a nepustit. Jít si za svým snem. Ať to stojí, co to stojí… A to je ono. Co by to mělo stát?

Jednou jsem mluvila s jedním psychologem, se kterým jsme narazili na téma „osobního štěstí“. Co vlastně znamená a co znamená pro mě. V obecné rovině současnosti je osobní štěstí považováno za stav, „kdy nikoho neomezujete svým chováním, nikdo neomezuje vás a vesměs životem v pohodě proplouváte“. Však nesmyslů, pomluv a zlosti bylo už dosti, nemyslíte? Ale to je ten velký omyl, který v sobě zasadila a nechala opravdu hluboce zakořenit naše společnost. Tak se zamyslete:
 
Opravdu se cítíte šťastní, kdy se chováte tak, jak byste se dle optiky druhých chovat měli a jenom proto, že si to tak přeji? Proč si to vlastně přejí je naprosto jednoduché: buď vám vaši cestu a její směr nepřejí nebo se bojí a cítí se vaší osobností ohroženi, sami jsou nespokojení a nešťastní. Takovému člověku se skutečně chcete přizpůsobovat?

ŽIVOT BEZ LEHKOST JE ŠPATNÝ PROTIJEDOpravdu šťastný člověk je takový, který v první řadě jedná jen a pouze ve vlastním zájmu a pak hned v závěsu se snaží o dobro druhých – těch které má rád. Ale pokud chcete cítit ten úžasný pocit čistého štěstí, laskavosti a upřímnosti – musíte v první řadě začít u sebe sama. Možná se vám to stalo taky. Prostě jste se jednoho dne probudili a zjistili, že ač za sebou máte desítky zážitky nabušených chvil, stále se necítíte plně naplněni. A to je přesně ten moment, kdy je vhodné se nad sebou zamyslet…teď jste udeřili hřebíček na hlavičku a možná se jenom bojíte si to přiznat. Možná si jen sami nalháváte něco, co není pravda. Skutečnost však může být taková, že nejste SKUTEČNĚ ŠŤASTNÍ a ten vjem, který postrádáte je přitom tak triviální. Je dost dobře možné, že jste si celé dětství nepřáli být úspěšným manažerem, či vzrůstajícím podnikatelem. Vaše kroky se třeba mohli ubírat ke kariéře kadeřnice, kováře nebo možná tesaře? Kdo ví? No, nikdo jiný než vy opravdu ne. Nebojte se přiznat si svůj vlastní vesmír a podívat se pravdě do očí. Zhluboka, tvrdě a nekompromisně.

Reflexe a sebereflexe umí opravdu bolet. Více než kterýkoliv jedovatý šíp. Ale stejně tak dobře, jako zasáhnout vás mohou i zcela vyléčit. Můžete se hádat, urážet a křičet. Být zhrzení a dotčení, ublížení. Chtít utéct od reality. A může vám to i dlouho procházet. Ale pamatujte na jedno: vaše nitro vás vždy dožene. Ještě nevíte, jak dlouho se jeho signálům dokážete bránit. Může to trvat týdny, měsíce a, nebo celá desetiletí.

Pak ale buďte smíření i s faktem, že až si svou životní ztrátu sebe sama uvědomíte a bude už pozdě, budete litovat, že jste nenašli odvahu:
 
ŽÍT A BÝT SKUTEČNĚ ŠŤASTNÍ!
 
 

MonOlok – Povinná zastávka nejen pro vinohradské milovníky brunche!

MonOlok

Místo:
Moravská 18
Praha 2 – Vinohrady
120 00
 
Kontakt:
739 018 195
www.monolok.cz
 
Vinohrady jsou doslova rájem po milovníky snídaní a brunche. V podstatě na každém rohu najdete alespoň jedno místo, kde si skvěle pochutnáte. MonOlok, na první pohled nenápadná kavárna v klidné části Vinohrad, která vás ale záhy velmi mile překvapí skvělou kávou a hlavně – vynikajícím jídlem a pohodlným posezením s výhledem do vnitrobloku vinohradských činžovních domů.
 
MonolokKavárna MonOlok, víme o ní už dlouho, ale nějak nebyl čas, ani příležitost se tam zastavit… CHYBA! Vkusně a minimalisticky zařízená kavárna s až rodinnou atmosférou je perfektní volbou nejen na snídani s kamarády či partnery, ale i na pracovní schůzku nebo jen chvilku pro sebe při čtení oblíbené knihy. Pokud vejdete dovnitř a bude se vám zdát, že je plno, nenechte se zmást – kavárna má další prostor ve své zadní části i o patro níž, kde by se kromě toalet ukrývá dokonce klavír.
 
Kompletní snídaňová nabídka je na webu, my jsme si vybrali:
 
Vaječnou omeletu s cheddarem, listovým salátkem a pečivem
 
Avokádový chléb (chleba od Antonína s quacamole, koriandrem, chilli a praženým sezamem)
 
Domácí lívance se skořicí, tvarohem, lesním ovocem, javorovým sirupem a ořechy
 
K pití už klasicky cappuccino a mimosa…
(díky novoročnímu předsevzetí jsme začali cvičit, tak je potřeba doplnit vitamíny, že jo!)
 
Obsluha v MonOloku je milá, velmi rychlá a ochotná poradit s výběrem. Věřte nebo ne, ale opravdu máte problém si vybrat… Vše v nabídce je už podle názvu „zbytečně“ dobré. Jídlo jsme měli na stole cobydup, navzdory tomu, že se jednalo o čtyři chody. Garantujeme, že takhle skvělý „avo-toast“ jste ještě neměli, opravdu by nás zajímalo, kam na ta avokáda chodí. Znáte takový ten klasický avokádo problém? Nejdřív tvrdé, čekáte… jenže pak vám jde skoro už naproti… takže vyhodit a zkusit znovu. V MonOloku s tímto problém opravdu nemají. Vaječná omelete s cheddarem, salátkem, osmaženou cibulkou a čerstvou bagetkou je famózní a pokud jste si dali novoroční předsevzetí nebo zrovna cvičíte – Bílkoviny!!! Zasytí. Pro mlsné a milovníky sladkých snídaní jsou to domácí lívance jako od maminky, spoustu cukru, malin a vlašských ořechů. Jeden by řekl – NEBE V HUBĚ. Pokud nááááhodou nejste fandou do lívanců, jistě vás potěší i ovesná kaše nebo spousta, ale OPRAVDU SPOUSTA domácích koláčů a dortíků. 
 
MonOlok je velmi příjemná, zapadlá kavárna s přívětivými cenami a výborným jídlem, kterou vám s klidným svědomím můžeme doporučit a také DOPORUČUJEME!!!!
 
 
 
 

David Kraus skáče dobře, skáče rád

V rakouském Nassfeldu je lyžařská sezona v plném proudu to si nemohly nechat ujít ani české celebrity. Do horského městečka dorazila krásně zamilovaná herečka Patricie Solaříková se svým přítelem Tiborem, muzikant a herec David Kraus, návrhářka Beata Rajská, Miss Veronika Chmelířová a Michaela Habáňová nebo moderátor Jan Čenský. Všichni si užili pohádkovou dovolenou plnou zimních radovánek a díky rozmanitosti tohoto střediska si každý našel to své. Tento opening se stal již tradicí, na kterém se potkávají stovky Čechů.

David Kraus skáče dobře, skáče rád.
Češi hory milují a pravidelně se vydávají na sjezdovky nejen k nám, ale i do rakouských Alp. Patricie Solaříková jela do Nassfeldu poprvé a místo lyží si dovezla snowboard. „Vyhovuje mi to velké množství sjezdovek. Člověk má opravdu na výběr, než to tady celé projede. A úplně nejvíc se mi líbí, že jedeš jen jednou sedačkou a najednou jsi v Itálii,“ říká nadšeně. Nassfeld se opravdu nachází kousek od italských hranic a patří mezi nejslunečnější oblasti Alp. Sjezdovky se vybírají podle toho, na kterou právě svítí slunce, takže je možné na slunci lyžovat celý den.  

A jestli si myslíte, že Patricie řádí na svém snowboardu jako pirátka sjezdovek, tak se pořádně mýlíte. Kvůli její opatrnosti a obezřetnosti si z ní tak trochu utahovali i vlastní rodiče. „Naši si ze mě jako z malé dělali srandu, že jsem paní Radová. Vždycky jsem jezdila opatrně, užívám si každý oblouček. Žádné spěchání. Nepotřebuji se honit, abych měla najezděno co nejvíc kilometrů. Když je sníh namrzlý, jdu domu.“ Po celou dobu byl po jejím boku její přítel Tibor. A když si chtěli dát od sjezdovek pauzu, zamířili do hotelu Falkensteiner, kde si užívali wellness a skvělé jídlo. „Miluji jídla v hotelech. Jsme rádi, když si nemusíme vařit, takže nás obědy i večeře formou bufetu moc bavili. Pořád jsme měli na výběr,“ hodnotí spokojeně Patricie Solaříková.
 
Na opening se vždy všichni těšíme, sejde se tu spousta Čechů, významných VIP a stejně jako každý rok se umí skvěle bavit nejen na sjezdovkách, ale i na každovečerních after party. Je na nás, abychom se o ně uměli postarat tak dobře, aby se k nám často vraceli i s dalšími přáteli“ říká ředitel Hotelu Falkensteiner Filip Meister a dodává: „trochu neskromně si myslím, že se nám to daří.“

David Kraus skáče dobře, skáče rád.
David Kraus lyžuje teprve druhou sezonu a ze sjezdovek má respekt. Proto dostal od hostitele Petra Kopala, majitele CKPK určitá bezpečnostní omezení. „Na větší hory mě ještě nepustí, takže zatím jezdím na dětských sjezdovkách. Zatím všechno ještě trénuji a zjišťuji, že čím jsem starší, tím to jde hůř,“ směje se. Nakonec ukázal silnou vůli a do lyžování se opřel jako bojovník. Ostatní ho nenechali ve štychu a Patricie Solaříková mu na svahu pomáhala hůlkami s rovnováhou. Jeho styl „Anděl na horách“ se pomalinku vylepšoval.
 
Jako začátečník David Kraus ocenil, že měl na sjezdovky pár kroků od hotelu a nemusel se s lyžemi nikam složitě přibližovat. O to víc času měl na relaxaci. „Je to obrovský areál, ale není tu narváno. Každý si najde, co zrovna chce. Za celý pobyt se to ani nedá obsáhnout, je toho strašně moc.“ On sám se zamiloval do místního wellness a přátelské atmosféry v místních barech. „Je to tady nabíjející a člověku je z toho ještě dlouho dobře,“ shrnuje. Energie mu zůstávala až do večerních hodin a to dokázal na slavnostním openingu, když během večírku zazpíval několik písní a od publika sklidil velký potlesk!

David Kraus skáče dobře, skáče rád.Návrhářka Beata Rajská je vášnivá lyžařka a většinu času strávila na svahu se „svou tváří“ Veronikou Chmelířovou. V hotelu si dopřála vyhřívaný bazén a prostředí wellnessu pro ni bylo natolik uklidňující, že tam i usnula. Ocenila nejen lyžovačky a svahy, ale i servis a přátelskou obsluhu, která dokázala navodit rodinnou atmosféru. „V tomto hotelu mluví půlka personálu česky nebo slovensky. To je skvělé pro Čechy a Slováky, kteří nejsou jazykově vybaveni a bojí se vycestovat za hranice. Jsem tu už podruhé a nemohu si stěžovat,“ říká o pobytu v Nassfeldu.
 
Pokud se zrovna nesportovalo, tak se parta sešla u tradiční rakouské hruškovice nebo si vychutnávala i nějaký typický drink na baru u sjezdovky. Díky dovolené v horách je zima krásnější a užije si ji každý.

FOTO: Petra Zápecová pro CKPK

Bye, bye 2018…

Je to tady zas, všichni jsme o rok starší, někdo moudřejší, někdo rozlámanější… Všichni ale bohatší o nové zážitky a zkušenosti. Před pár dny byl poslední den roku 2018, Silvestr… Oslava příchodu nového roku, takové to popíjení a bujaré veselé „na povel”… Na sociálních sítích se objevilo spoustu bilancování a analyzování celého roku, Instagram ovládlo #bestnine a ze všech stran na nás doteď vyskakují horoskopy s přelomovými a hlavně zaručenými informacemi o tom, co nás čeká příští rok. Ale co nás čeká v novém roce? To záleží jen a jen na nás… Ačkoliv spoustu věcí neovlivníme, můžeme se o to aspoň snažit – protože žít s pocitem, že pro danou věc uděláte maximum, je jednodušší, než si vyčítat, že jste něco neudělali nebo zanedbali… Jak na to?

Stanovte si reálně cíle! Předsevzetí jsou na nic. Je to každoroční folklór, taková všeobecná mantra, jejíž úspěšnost je mizivá. Proč? Protože se nám to hodí -   perfektní načasování – něco končí a něco nového by mělo začít a logicky, mělo by to být lepší, báječné, růžové, ba přímo zalité sluncem. O tom, že chcete něco změnit musíte být přesvědčeni vy sami. Pokud nechcete sami zhubnout, nebo chcete zhubnout jen proto, že Vám to někdo říká… nezhubnete. Chcete se změnit? Více cestovat? Vzdělávat se? Učit se jazyky? Přestat kouřit? Méně prokrastinovat?… Můžete! Můžete a dokážete vše…. Ale nedávejte si to jako předsevzetí… stejně jako povinná školní literatura, po chvíli se vám to začne protivit a dodržování Vás bude značně obtěžovat…

Neměřte vše na peníze! Ani hubnutí, ani sport, a dokonce ani cestování není otázka peněz, je to výmluva. Vše je možné přizpůsobit aktuální situaci a možnostem. Koupit více ovoce a zeleniny místo sladkostí a smažených nesmyslů? Koupit si permanentku do fitka, nebo prostě jen chodit více na procházky či běhat? Běhání přece nic nestojí a rozhodně to není o značkových botách a oblečení. A cestování? Letenky se dají sehnat poměrně levně a pokud není zrovna ve vašich možnostech cizina, cestujte po naší republice. Cestovat totiž neznamená nutně jenom exotiku, spoustu krásných míst je i u nás a na většinu se už i dávno zapomnělo. Jakkoliv je nezpochybnitelná důležitost a nezbytnost peněz pro běžný život, tak peníze neznamenají štěstí. Štěstí Vám přinesou lidé a zážitky. To Vám navíc nikdo nesebere… Takže neskrblete, užívejte!

 
Zorganizujte sebe a svůj čas! Také máte ve svém okolí systematické terminátory, kteří pracují minimálně za dva? Jsou výkonní a efektivní, dodržují termíny a NAVÍC (!!!) stíhají všechny mimopracovní akce a povinnosti! Jak to dělají?! Všimli jste si, že tito lidé většinou dlouhodobě plánují? Někdy se k nim sice objednáváte jako k zubaři, ale skulinu si na Vás ve svém nabitém diáři vždycky najdou. To, že si na vás najdou čas z nich dělá skvělé přátelé, ALE povšimněte si, prosím, slova DIÁŘ! Papírový, nebo v mobilu… stolní nebo kapesní… Pokud chceme ze svého času získat maximum, time management je základ! Je to cesta, jak skloubit práci a soukromí, jak být maximálně efektivní a nastavit priority tomu, s kým a čím chcete trávit volný čas.
 
ALE teď to nejdůležitější na závěr:

 BAVTE SE!
Užívejte si života, je to váš život a bude takový, jaký si ho uděláte…!
Nikdo za Vás nerozhodne, co je správné a co ne!

 Za redakci Maccafe.cz VÁM přejeme vše nejlepší do nového roku 2019! Děkujeme vám za přízeň! 

Připravte se na sešup, život začíná před třicítkou!

Jeden člověk mi jednou řekl, že když podnikáš, reakční doba pro pozitivní výsledky trvá cca 3 – 5 let. A po celou tu dobu je důležité přijímat všechna úskalí, která nám život připraví. Čelit jim, bojovat, pokořovat je, vnímat, přijímat, těžit z nich…A pokud vytrvám i přes všechny hříčky osudu, tak se to prostě jednoho dne ZLOMÍ. A najednou se z klasického koloběhu „teď je to všechno super – jo, nic se neděje, takže je to vlastně pozitivní – teď bych to nejradši všechno zabalila…“ stane: „WOW, no super, práce je dost, lidi znám dost, příležitostí mám habakuk a sakra jenom jeden život na to, abych to všechno stihla.“ Ale TOHLE JE TEN TOBOGÁN, NA KTEREJ JSEM CELOU DOBU ČEKALA! Připravte se na sešup, život začíná před třicítkou!

Klasickej model, klasický holky, která, aniž by si to uvědomovala, měla vesměs všechno, co k životu potřebuješ. Skvělý rodiče, prima sestry, přítele a na to, že jí bylo sotva dvacet, tak i dobře placenou práci asistentky ve středně velké firmě. Život byl fajn, výplata chodila pravidelně, navazovala se nová přátelství a člověk se tak nějak začínal otrkávat a učit hospodařit s penězy....No…ano, UČIL. Ale žádný učený ještě z nebe nespadl, a tak i tahle lekce probíhala na několik opakování. Ono vážně najednou zjistíte, že jste byli v podstatě polobozi, když jste jako malí (cca do 18 let), vydrželi jenom s pár stovkama, za který jste si dokázali koupit sem-tam něco na sebe, spoustu drinků a když zbylo, klapla sem-tam nějaká ta sváča…Jak jsem šťastná, že jsem holka a nespasu toho tolik, jako pubertální kluk ve vývinu.

Připravte se na sešup, život začíná před třicítkou!Ale ten DOSPĚLEJ ŽIVOT, jooooooo, to je jiná jízda! Vyděláváte sotva dvacet tisíc a furt Vám to nestačí! Už vím, jak tvrdej chleba dospělej má. Pokud nechcete vsázet na jistotu ženského pokolení a jednoduše Vás to táhne dál, za výsledky, úspěchem a uznáním… tak se jednoho dne zblázníte a Vaše nedorostlá a nedospělá (to jsem ale v tu dobu ještě nevěděla) hlava zavelí, že „Takhle teda ne! My máme na víc!“ a ani se nestačíte rozkoukat a už nesete svému nadřízenému výpověď, protože „mně je tady škoda, já se budu živit jako podnikatelka, hezky od stolu doma. Jdu do toho s kamarádkou, kterou znám už celýho půl roku a ta kočka je fakt férová a spolu to zvládneme.“.
No, tak jsme to zvládly. Kočka se mnou přestala mluvit, vzala mi obživu a já se musim sakra točit, abych zase měla aspoň těch pár stovek. Tatííííí, dáš mi dvě kila, prosím? Jdu ven s holkama…Bejby, probuď se z tý pohádky. Už dávno s rodiči nežiješ! A rozhodně se nehodláš potupně vracet. Tohle sis nadrobila, tak si to taky pěkně sněz – dobrou chuť. Že ti ty okoralý kůrky nechutnají? No, tak to je mi líto, je to to jediný, co máš…ještě si můžeš dát k večeři kořínky z počůranýho parku a kameny, ty ti v tom žaludku vydrží o trochu déle….a ledviny ti jistě taky poděkují.

Hmmm, nevadí, mám přítele – skvělýho parťáka, se kterým to všechno zvládneme. Hledám si práci a jsem ochotná vzít v podstatě jakoukoliv asistentskou pozici, která mi dá aspoň drobnou jistotu. A najednou lítám ve vesmíru, kterýmu ale ani za mák nerozumím. Ty lidi mluví jinak, přemýšlí jinak, fungují jinak a jak jsem byla zvyklá pracovat ve společnostech, kde už jsem trošku nějaké to slovo měla…Ano, tušíte správně, stala se ze mě profesionální PODRŽTAŠKA! A v jednu chvíli, kdy jsem přišla i o toho báječnýho kluka a taky střechu nad hlavou a hrdost a přátelé, jsem měla jenom to. Jak já jsem za to vlastně vděčná! Najednou se mojí druhou rodinou stala vlčí smečka. A ač se to může zdát jakkoliv na palici, být součástí smečky je vlastně fajn.

Připravte se na sešup, život začíná před třicítkou!Celý to živelný šílenství řídí jeden Alfa samec, kterej si dává sakra záležet, aby tlupu zdivočilých psů udržel při sobě. Bum – bum – bum – střih, pár dalších šrámů…a už-už se nám z housenky začíná líhnout přenádherný motýl. Křídla má ještě trošku unavená a zmuchlaná a tak může pro tuhle chvíli na nějaký dlouhý lítání zapomenout…ale už to umí. No dyť jo! Už vím, jak se lítá, teď už musim jenom cvičit a vono to půjde….Sakra joooo, vono to půjde a já se budu vznášet…

Připravte se na sešup, život začíná před třicítkou!Tak tohle…TOHLE JE FAKT HUSTÝ! Já nejsem motýl…Jsem jestřáb! Dámy a pánové, připravte se na seznámení s dravcem! Teď už se nebojím všech predátorů, jenom některých, a i to dost omezeně. Protože já sama JSEM PREDÁTOR se sakra vostrym a tvrdym zobákem.
A že jsem ženská? To má jako být nevýhoda? Omyl – my tolik nepláčeme, nás šrámy tolik nebojí, křídla při přeletu sice bolí, ale my to hecnem a doletíme, kam potřebujeme…a s hlavou vztyčenou.
 
Joooo, s hlavou vztyčenou – ZA KAŽDÝ OKOLNOSTI!
 
 

ŠKODA AUTO podporuje organizaci Zdravotní klaun

› Podpora organizace Zdravotní klaun součástí dlouhodobé strategie společenské odpovědnosti ŠKODA AUTO 'ForFuture'

› Zdravotní klauni rozdávající smích a radost dětem hospitalizovaným v nemocnicích a klientům v domovech pro seniory
›  ŠKODA AUTO projekt Zdravotní klaun  podporuje finančně i zapůjčením čtyř vozů
 
Mladá Boleslav, 14. prosince 2018 – Podpora dětí je dlouhodobou prioritou strategie společenské odpovědnosti ŠKODA AUTO 'ForFuture'. Automobilka proto prodlužuje partnerství projektu Zdravotní klaun, v jehož rámci navštěvují speciálně vyškolení a
certifikovaní klauni děti hospitalizované v nemocnicích po celé České republice a pomáhají jim úsměvem překonat nelehké období. Projekt se přitom úspěšně rozšířil i o návštěvy
klientů v devíti domovech pro seniory, pro které jsou klauniády vítaným zpestřením v jejich osamělosti.
 
ŠKODA AUTO je stabilním partnerem neziskové organizace Zdravotní klaun již 17. rokem. I letos tento program podpořila finančně a zápůjčkou čtyř vozidel. Organizace Zdravotní klaun během
jedné z klauniád převzala na půdě pražské Fakultní nemocnice v Motole symbolický šek na částku 500 000 Kč.
 
„Péče o děti je jednou z priorit strategie společenské odpovědnosti ŠKODA AUTO. Zdravotním klaunům pomáháme již od roku 2002, a když v provozu potkáte vozy ŠKODA s výraznými logy
Zdravotního klauna, víte, že jedou malým pacientům dodat odvahu a optimismus, či potěšit klienty domovů pro seniory,“ říká Bohdan Wojnar, člen představenstva společnosti ŠKODA AUTO za oblast lidských zdrojů.
 
„Stabilní podpora ze strany společnosti ŠKODA AUTO, které si velice vážíme, nám umožňuje i nadále rozvíjet zdravotní klauniády a těšit tak velké množství dětských pacientů a seniorů,“ říká ředitelka obecně prospěšné společnosti Zdravotní klaun Kateřina Slámová Kubešová.
 
ŠKODA AUTO podporuje organizaci Zdravotní klaunŠKODA AUTO vedle finančního příspěvku poskytuje organizaci Zdravotní klaun také čtyři vozy, kterými klauni jezdí po celé České republice na své návštěvy. V rámci projektu nyní pracuje 86
speciálně vyškolených Zdravotních klaunů, kteří navštěvují děti v celkem 62 nemocnicích, seniory pak v 9 zařízeních, ve vážných případech i v domácnostech. Zejména u dlouhodobě
hospitalizovaných dětí s vážnější diagnózou je rozptýlení a zlepšení nálady velmi vítaným a účinným doplňkem léčby. Nejen děti, ale i jejich rodiče, zdravotní sestřičky či lékaři bývají vtaženi do netradiční lékařské vizity, na jejímž konci je atmosféra na oddělení mnohem veselejší a
optimističtější. Podobně pozitivní účinky mají klauniády také u seniorů, kterým pomáhají od pocitů osamění či apatie. V letošním roce se už takto uskutečnilo přes 3 800 klauniád pro více než 70 000 dětí a seniorů.
 
Organizace Zdravotní klaun je partnerem renomovaných mezinárodních organizací RED NOSES International a European Federation of Hospital Clowning Organizations. K potřebným míří jak
s klauniádami na nemocničních pokojích, tak i s výmluvně nazvanými programy jako jsou Cirkus Paciento, Kutálka, Koš plný humoru, Přezůvky máme! či unikátním programem ‚NOS!’ (Na Operační Sál!), který má za cíl odbourat stres u malých pacientů i jejich rodičů těsně před operačním zákrokem. Speciálně proškolení Zdravotní klauni doprovázejí děti celým předoperačním procesem, odvezou je až před operační sál, a následně se malým pacientům věnují i
bezprostředně po operačním výkonu.
 
ŠKODA AUTO se na poli firemní společenské odpovědnosti 'ForFuture' zaměřuje na čtyři základní pilíře, k nimž vedle podpory dětí patří i dopravní bezpečnost, technické vzdělávání a bezbariérová mobilita. Mezi další projekty spadající do priority Péče o děti patří dlouhodobá spolupráce s Nadací Terezy Maxové dětem. Pomocí projektů 'Rozjedu to!' a Vzdělávacího fondu nadace Terezy Maxové dětem a ŠKODA AUTO podporuje ŠKODA AUTO rozvoj dětí z dětských domovů a jejich přípravu na život a pracovní prostředí až dětský domov opustí. K tomu je nutno přičíst i výraznou ekologickou angažovanost a aktivní podporu regionů, v nichž se nachází výrobní závody ŠKODA AUTO.
 
Společnost ŠKODA AUTO se letos stala absolutním vítězem v soutěži Top odpovědná velká firma, kterou každoročně uděluje nezávislá platforma Byznys pro společnost a vyzdvihuje tak firmy, které se dlouhodobě a strategicky věnují odpovědnému podnikání, snižování dopadu na životní prostředí a podpoře komunitních a společenských aktivit. Ocenění pod záštitou Poslanecké sněmovny,
Senátu ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí se uděluje již od roku 2011.
 

Letiště Praha pokořilo další rekord: dosáhlo hranice 16 milionů odbavených cestujících za rok

Včera ve večerních hodinách padl na Letišti Václava Havla Praha potřetí za sebou historický rekord, když počet odbavených cestujících v rámci jednoho kalendářního roku dosáhl hranice 16 milionů. Jedná se o potvrzení dosavadního vývoje, kdy Letiště Praha roste rychleji, než evropský průměr letišť podobné velikosti. Do konce roku by se měl počet odbavených cestujících na Letišti Praha přiblížit 16,8 milionům, což představuje 9% meziroční nárůst. Pro příští rok očekává Letiště Praha další růst.
 
V průměru prošlo Letištěm Václava Havla Praha od začátku roku přibližně 46 tisíc cestujících denně. Nejvytíženějším měsícem byl doposud červenec s celkem téměř 1,9 miliony odbavenými cestujícími. Nejvíce cestujících, ke včerejšímu dni přes 1,28 milionů, cestovalo na linkách do Londýna, kam lze z Prahy přímými lety cestovat na všech šest zdejších mezinárodních letišť.
 
„Letiště Praha zaznamenává třetí rok po sobě historický rekord v počtu odbavených cestujících. Za celý rok 2018 očekáváme, že odbavíme o přibližně 1,4 milionů cestujících více, než v roce předešlém. Růst předpokládáme také v roce 2019, a to jak v počtu odbavených cestujících, který může dosáhnout 3 - 5 %, tak v počtu přímých leteckých spojení,“ říká Václav Řehoř, předseda představenstva Letiště Praha.
 
Rekordní počet odbavených cestujících na Letišti Václava Havla Praha v letech 2016 – 2018
 
Rok Počet odbavených cestujících
2016 13,07 milionů
2017 15,41 milionů
2018 (stav k 11. 12. 2018) 16 milionů
 
 
Letiště Praha patří dlouhodobě k nejrychleji rostoucím letištím v Evropě v kategorii 10 – 25 milionů cestujících a roste rychleji, než je evropský průměr. Například za třetí čtvrtletí roku 2018 vykázalo Letiště Praha 9,3% nárůst v počtu odbavených cestujících, zatímco evropský průměr byl 5 %.
 
Na vzrůstající počet odbavených cestujících reaguje Letiště Praha investicemi do rozvojových projektů. „V příštím roce otevřeme nové odbavovací přepážky na Terminálu 1 a celý jeden nový odbavovací ostrov na Terminálu 2. Dokončíme rekonstrukci letadlových stání na prstu B, kde dojde také k celkové modernizaci dvou odletových čekáren. Začneme rovněž s rekonstrukcí a rozšířením třídírny zavazadel,“ říká Václav Řehoř.
 

ZOO Praha získala titulk vizionář 2018

Zoo Praha uspěla v projektu Vizionáři 2018, který oceňuje a propaguje autory zajímavých inovací a neotřelých počinů uplynulého roku. Pražská zoo získala prestižní titul za unikátní kiosky – dotykové obrazovky s integrovanou platební funkcí, které uvedla do provozu loni v létě jako první na světě.

„Porota ocenila zejména dlouhodobou aktivitu zoologické zahrady při zavádění nových technických řešení vedoucích k naplnění jejích cílů v oblasti ochrany přírody a ohrožených živočišných druhů, nicméně přihlédla i k její dlouhodobé excelenci v oblasti chovu zvířat a vzdělávání a výchovy,“ uvedl k ocenění místopředseda odborné poroty projektu Petr Hladík z Technologického centra Akademie věd ČR.

ZOO Praha získala titulk vizionář 2018Pomocí speciálních platebních kiosků umístěných na pěti stanovištích, v horní i dolní části areálu Zoo Praha, mohou návštěvníci přispět na záchranu čtyř ohrožených druhů, jakými jsou kůň Převalského, gorila nížinná, gaviál indický či laoš. Přístroje byly vyrobeny na míru pražské zoo a ta je také jako první na světě použila pro dárcovské účely.

„Tohoto ocenění si velmi vážím. O to více, že jej dostáváme za projekt, jehož cílem je pomoci ohroženým druhům; speciální informační a platební kiosky totiž tuto naši snahu posunuly zase o něco dál. Mé poděkování proto patří nejen odborné porotě, ale zejména společnosti MasterCard za pomoc při vývoji, výrobě a instalaci kiosků,“ uvedl ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek.

Návštěvníci se mohou prostřednictvím dotykových obrazovek dozvědět mnoho zajímavých informací o in-situ projektech Zoo Praha a na základě takto získaných informací ihned přispět částkami 50, 100, 200, 300 nebo 499 Kč na jeden ze čtyř projektů. Platbu lze provést dvěma způsoby, a to bezkontaktně platební kartou po přiložení k dotykové obrazovce nebo pomocí digitální platební služby Masterpass při naskenování QR kódu. Oba způsoby platby jsou jednoduché, bezpečné a rychlé.

www.zoopraha.cz

V Modrovousovi drtí smrt lásku v dlani hned od začátku

V sobotu 15. prosince 2018 vstoupí poprvé na prkna Velkého divadla uhrančivý pěvec Modrovous, ke kterému míří fascinované ženy z široka daleka. Hororové melodrama v režii Natálie Deákové s působivou hudbou a magickými obrazy vychází z vlámských variací na středověkou legendu o Modrovousovi. Do titulní role byl obsazen nejen výborný herec, ale i nadaný zpěvák Ondřej Rychlý, krásnou a emancipovanou Purmelende, jež může být pro Modrovouse zkázou i vysvobozením, ztvární Andrea Mohylová.

Francouzská legenda o Modrovousovi hovoří o bohatém šlechtici s modrým vousem, který musí brzy po své svatbě s mladou dívkou náhle odcestovat. Novomanželka, která dostává klíče od zámku a příkaz, aby jeden z klíčů nepoužívala, podlehne své zvědavosti a příkaz poruší. Zrazený Modrovous chce dívku zabít, je však přemožen jejími bratry.  Vlámský lidový příběh se od francouzské legendy liší tím, že Sir Halewyn (Modrovous) vábí dívky, které následně zabíjí, na svůj zpěv. „Autor Sira Halewyna, Michel de Ghelderode, zde ukazuje, že ďábel může mít i krásnou a vznešenou podobu. Dalším výrazným rozdílem v příběhu o Halewynovi je fakt, že hlavní hrdinka se dokáže zlu vzepřít sama, bez pomoci mužů,“ doplňuje dramaturgyně Marie Špalová. Režisérka inscenace Natália Deáková k tématu dodává: „Původně jsme zamýšleli tyto dvě legendy více propojit, ale během přípravy inscenace jsme více pracovali s Ghelderodovou verzí, kde hlavní postava manipuluje s ženami pomocí svého zpěvu.“

V Modrovousovi drtí smrt lásku v dlani hned od začátkuNetypická činohra využije velmi stylizovaného tvaru, kde po celou dobu bude znít hudba Jakuba Kudláče, jenž jako autor scénické hudby spolupracuje s režiséry Štěpánem Páclem, Natálií Deákovou, Miroslavem Bambuškem a Jiřím Adámkem po celé České republice (Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskoslezské, Švandovo divadlo, Divadlo v Celetné, Divadlo na Vinohradech a další). Vedle hudby k divadlu se věnuje i hudbě filmové, kromě krátkometrážních a animovaných filmů zní jeho hudba ve filmu Petra Oukropce Modrý tygr (2012). „K této hudebně dramatické formě jsme se uchýlili, abychom dali vyniknout jak hereckému, tak pěveckému talentu Ondřeje Rychlého, pro něhož bude role Modrovouse poslední rolí, kterou nastuduje jako stálý člen činohry DJKT,“ vysvětluje režisérka. „Je to mé úplně první setkání s Modrovousem a moc se na něj těším. Po princích a mladých zamilovaných je příjemná změna věnovat se o hodně temnější postavě. Také moc rád zpívám, dokonce s přítelkyní Terezou Krippnerovou skládáme naše autorské písně. Ona sama je zpěvačka a herečka a v rámci zkoušení Modrovouse mi přislíbila, že mi s písněmi bude pomáhat, abych těch žen oblouznil co nejvíc,“ komentuje své přípravy na inscenaci Ondřej Rychlý.

Michel de Ghelderode (1898-1962), francouzsky píšící prozaik, dramatik a esejista vlámského původu označovaný za „flanderského Shakespeara“, napsal stovky novel a více než 60 divadelních her. Inspiraci nacházel především v malířství - Pieter Breughel, Jacob Jordaens a Hieronymus Bosch, který přímo ovlivňuje tématiku jeho her, v nichž se objevuje zejména dialog mezi životem a smrtí. „Princip zla se v Ghelderodově díle prolíná a potýká s principem dobra, jako se prolínají život se smrtí. A zlo i dobro je na straně obou, není tu identity zlo-smrt, dobro-život. Proto je nutné ujmout se Ghelderoda proti všem, kdož přehnaně prohlašují jeho dílo za výlučně ,černé‘ “, napsal ve své studii překladatel Jiří Konůpek.
Vstupenky můžete zakoupit v pokladně předprodeje Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň, on-line na webových stránkách djkt.eu nebo v síti Plzeňská vstupenka.

Představení bude uváděno bez přestávky.

 
Tvůrci a obsazení
 
Modrovous
(Sir Halewyn)
Michel de Ghelderode
 
Překlad                                      Jiří Konůpek
Režie                                         Natália Deáková
Texty písní                                Michel de Ghelderode, David Košťák
Dramaturgie                             Marie Špalová
Scénografie                              Lukáš Kuchinka
Kostýmy                                    Jana Smetanová
Hudba                                       Jakub Kudláč
Pohybová spolupráce              Jarmila Hruškociová
Živá hudba                               Jakub Kudláč, Michal Horsák, Petr Zeman / Lukáš Švehla
 
Sir Halewyn Ondřej Rychlý
Edwiggha, Halewynova matka Apolena Veldová
Purmelende, hraběnka z Ostrelandu Andrea Mohylová
Barbara, její služka Jana Kubátová
Vévoda z Ostrelandu Martin Stránský
Vévodkyně z Ostrelandu Štěpánka Křesťanová
Karol, hrabě z Ostrelandu Marek Mikulášek
Godfrund, velitel hradu Ostrelandu Michal Štěrba
Iwyn, voják Vladimír Pokorný
Griffons, Halewynův zbrojnoš Josef Nechutný
Hylejock, Halewynův zbrojnoš Miloslav Krejsa
Ulford, Halewynův zbrojnoš Marek Mikulášek
Wolventand, Halewynův zbrojnoš Petr Kotora
 
Premiéra 15. prosince 2018 ve Velkém divadle
Nejbližší reprízy 28. prosince 2018 a 15., 18. a 22. ledna 2019

Kde si v zimě užívají české herečky!

Krásné české hory v kombinaci s tím nejlepším z evropského designu. Přesně takovou atmosféru si do Pece pod Sněžkou přišla vychutnat Aňa Geislerová, Mahulena Bočanová, Markéta Hrubešová, Anna Kadeřábková, Sara Sandeva nebo Iveta Vítová, která s manželem vlastní jeden apartmán. Právě v tomto půvabném městečku proběhlo otevření Aparthotelu Svatý Vavřinec. A herečky si svůj pobyt užily se vším, co k horám patří!
 
Kde si v zimě užívají české herečky! Pec pod Sněžkou předhání ostatní horská střediska. Panuje zde totiž klidná a pohodová atmosféra, kterou ocení především lidé přijíždějící do hor opravdu za lyžováním, přírodou a odpočinkem. Již několik let se toto kouzelné místo ocitá i v hledáčku hvězd. Markétu Hrubešovou, jako milovnici jídla, zajímala především nově otevřená hotelová restaurace a její lahůdky. Po dlouhé lyžovačce a procházce totiž jednomu pořádně vyhládne. „Když si pak člověk může dopřát nějakou tu dobrotu je to úplné nebe a zemi. Ale mluvím o úplně jednoduchých pokrmech, které k horám patří. Jen se musí připravit z kvalitních surovin a hlavně s péčí.“ Na naše hory jezdí již několik let a nedá na ně dopustit.
 „České hory jsou krásné, jsou blízko a jsou naše. Na českých kopcích jsem se učila lyžovat, pila první svařák a taky jela „černou“ na běžkách. Mám ráda všechny kopce od východu na západ a skoro bych řekla, že čím déle tím více. V Peci jsem byla několikrát pracovně a mnohokrát prostě jen tak,“ rozplývá se Markéta Hrubešová a dodává: „Naprosto mi vyhovuje pobyt v Aparthotelu. Člověk má své soukromí, může si stravování rozvrhnout podle svého a zároveň je o něj postaráno stejně jako v klasickém hotelu.“
  
I když je Aňa Geislerová spíše městský člověk, tak zimní dovolenou v přírodě si nenechá ujít. „Ráda na horách trávím hodně času a zažívám intenzivní štěstí, ale nejsem úplně horal,“ přiznává. Nejlepší je, pokud jede s rodinou a blízkými kamarády. Netráví celé dny a večery na sjezdovce a chce si užít i relaxaci. „Ideální je kombinace akce a válení. Takže ráno vlítnout na manšestr a hodně lyžovat. Pak se jít válet do wellnessu nebo k bazénku a překulit se do hospůdky. Zimní dovolená je v tomhle nádherná.“ Nebylo tak překvapením, že si v Aparthotelu Svatý Vavřinec ihned obhlédla vinotéku, která je součástí hotelu a také luxusní Krkonošské wellness plné saun a vířivek.

 Kde si v zimě užívají české herečky! I herečka Anna Kadeřábková ráda dělí svůj čas na dovolené mezi sport a odpočinek. „Jezdím na snowboardu, takže se každý rok snažím alespoň jednou vyrazit na hory. Ráno lyžovačka, odpoledne dobrý oběd a zbytek dne strávit odpočinkem ve wellness nebo na procházce. Pec pod Sněžkou mám ráda, byla jsem tam třikrát a pokaždé nám vyšlo krásné počasí. Ráda se tam vracím.“ Na vlek to měla z apartmánů pouhých 100 metrů, takže by si bez zdržování mohla užít sportovních radovánek. A když počasí sportu nepřálo, tak se mohla zabavit v hotelové herně, na golfovém trenažeru ale nejvíce si užívala ve wellnessu ve vířivce.  
Jedna z nejpopulárnějších mladých hvězd Sara Sandeva nám řekla:  „Ideální víkend na horách si představuji buď s rodinou nebo nejbližšími, dlouhé procházky zasněženou přírodou, sem tam si zalyžovat, pak si dát teplý čaj nebo čokoládu a pořádná relax ve wellness,“ a to se jí kromě sněhu více než splnilo.
 
Všechny herečky a další hosté si v rámci zahajovací Grand Opening Party užily vše, co Aparthotel nabízí, od úžasných lahůdek, skvělých drinků, zaujala je i úžasná atmosféra hotelové lobby, vinárna, ale také večerní módní přehlídka sportovních oděvů. Celým večerem provázela okouzlující Mahulena Bočanová, která nový projekt pozvaným hostům představila. V roli moderátorky jí to opravdu seklo. Až do pozdních hodin se pak v Aparthotelu Svatý Vavřinec tančilo a všichni si vychutnávali horskou atmosféru Aparthotelu, který nahradil původní nevzhledný objekt velkoprodejny Sněžka.
 
Jak vlastně vznikl název Svatý Vavřinec?  Na to odpověděl developer projektu ing. Martin Kubík: „Výběr byl jednoduchý, chtěli jsme, aby název měl spojení  se zdejším prostředím a tak jsme Aparthotel pojmenovali po kapli Svatého Vavřince na Sněžce. A když Vavřinec, tak za ambasadora projektu jsme si vybrali olympijského medailistu Vavřince Hradílka.“ sdělil Martin Kubík 
 
Foto: Aparthotel Svatý Vavřinec

Kdo všechno nakonec bude muset jednat chladnokrevně?

Robert Bryndza ve své páté knize s Erikou Fosterovou s názvem Chladnokrevně opět splétá a rozplétá mnohovrstevný příběh a vede nitky ke konci, jenž rozhodně vzbudí silné emoce. A znovu nechá každého, aby si sám odpověděl na otázky, co znamená láska až za hrob, pro co jsou lidé ochotní riskovat nebo kvůli čemu zrazují své přátele…

Kdo všechno nakonec bude muset jednat chladnokrevně?
Jsou věci, na které se nepřipravíte…

Chladné londýnské ráno. Velký kufr, který vyplavila Temže. Detektiv šéf­in­spektor Erika Fosterová a její kolegyně Mossová už tuší, že je uvnitř nečeká pří­jemné překvapení… Ale na to, co do­opravdy najdou uvnitř, když se jim zre­zivělý kufr podaří na několikátý pokus otevřít, nemůže být nikdo nikdy připra­ven…
Byť to není poprvé, co detektiv šéf­in­spektor Erika Fosterová čelí brutální vraždě, kufr s rozřezaným tělem mladého muže vyplavený na břeh Temže ji šo­kuje. O dva týdny dříve bylo navíc nale­zeno v podobném kufru tělo mladé ženy.
Je to jen náhoda, nebo se Erika a její tým budou muset znovu postavit sériovému vrahovi? Co obě oběti spojuje? A co další případy, které se sice staly v jiném okresu a za jiných okolností? Mohou se
i u nich najít nějaké styčné body s přípa­dem těl v kufrech?
 
 
 
416 stran, formát 145 x 205, pevná vazba s přebalem, sametové lamino, 399 Kč
 
Spot ke knize: https://www.youtube.com/watch?v=w78Horo3FJg

Kdo všechno nakonec bude muset jednat chladnokrevně?O autorovi:
Robert Bryndza je britský autor žijící trvale na Slovensku se svým man­želem Jánem. Jeho prvního thrilleru, Dívky v ledu, se v zahraničí již pro­daly více než dva miliony výtisků, byl označen jako The Wall Street Journal a USA Today bestseller a práva byla prodána do devětadvaceti jazyků. The Girl in the Ice (Dívka v ledu) je první díl poutavé série s vyšetřovatelkou Erikou Foste­rovou. I jeho další pokračování Night Stalker (Noční lov), Dark Water (Temné hlubiny), Last Breath (Do posled­ního dechu), Cold Blood (Chladnokrevně) a Deadly Secrets se drží na předních příčkách nejprodávanějších knih a na dalších případech Eriky Fosterové Robert Bryndza pracuje. Kromě této série je taktéž autorem romanticky a humorně ladě­ných za­hraničních bestsellerů.
Více o autorovi je možné se dočíst na webových stránkách www.robertbryndza.com, Twitteru @RobertBryndza či na Face­booku a Instagramu.
 

Ohlasy:
Opět se vyplatilo čekat na další díl, protože příběh byl opět naprosto skvělý, a to podle mě natolik, že jsem musela přerovnat i svůj žebříček oblíbených Bryndzovek. Chladnokrevně u mě totiž naprosto převálcovalo mé nejoblíbenější Temné hlubiny a získává tak první místo na mém stupni vítězů.
– Šárka, Deník jedné knihomolky
 
Troufám si tvrdit, že se jedná zatím o nejlepší knihu, kterou Robert napsal. Všechno je opravdu pečlivě promyšlené a čtenář se stává posedlým v touze držet knihu v ruce a číst a číst. Vlastně ne, doslova hltat stránku za stránkou, jen aby věděl, jak celý příběh vlastně skončí.                      
  – Jana, Pinky v knihách

 
Celou knihu slupnete jako malinu a na konci budete nadávat, že to není delší. Je to #musthave tohoto pololetí!                                                                    – Darina, Darameganknihy
 
K dispozici na vyžádání:
  • PDF knihy
  • recenzní výtisky
  • ukázky
  • knihy do soutěže
Poptávejte i předchozí knihy: Dívka v ledu, Noční lov, Temné hlubiny, Do posledního dechu
 

Počet dětí s cukrovkou se u nás za posledních 20 let víc než ztrojnásobil

Stále více dětí onemocní diabetem 1. typu, jehož léčba je možná za pomocí inzulínu. Jen ve FN Motol byla od začátku roku cukrovka zjištěna u 30 pacientů. Příčiny tohoto trendu, se kterým se potýká i mnoho dalších zemí v Evropě, se dosud nepodařilo uspokojivě objasnit. Podle jedné z možných hypotéz (tzv. hygienická hypotéza) se tak děje z toho důvodu, že v kojeneckém a batolecím věku se dítě nedostává do styku s běžnými patogeny, které se přirozeně vyskytují v jeho okolí.

Počet dětí s cukrovkou se u nás za posledních 20 let víc než ztrojnásobil V současné době existují nepřímé důkazy, že pokud se imunitní systém v raném věku nesetkává s běžnými infekty, může selhat ve své hlavní roli rozpoznávání mezi vlastním a cizím a způsobit následně některé z autoimunitních onemocnění, jako je například diabetes 1. typu. „Čistota za každou cenu a neúměrný strach, aby se dítě něčím nenakazilo, pak pro něj mohou mít zcela opačný efekt,“ říká prof. MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D., vedoucí lékař Diabetologického centra Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol.
 
Diabetes neboli cukrovka v současné době postihuje přibližně každé pětisté české dítě. Nejčastějším typem je diabetes 1. typu, což je autoimunitní, na obezitě nezávislé onemocnění, které vyžaduje celoživotní léčbu inzulínem. To, že se cukrovka objevuje již v raném věku, představuje pro malého pacienta do budoucna opravdu závažný problém. Přibývá totiž těch, kteří prožijí prakticky celý život s diabetem, neobejdou se bez pravidelné aplikace inzulínu a je u nich větší pravděpodobnost pozdních komplikací, z nichž nejobávanější je postižení ledvin, očí a nervů.
 
Zamezit rozvoji těchto závažných komplikací lze prostřednictvím dlouhodobého udržování hladiny krevního cukru v takové výši, aby co nejpřesněji kopírovala hodnoty zdravého člověka. To je však v praxi extrémně složité, protože diabetes 1. typu je u dětí velmi labilní. „Dochází k tomu, že krevní cukr často kolísá bez zjevných příčin a rodiče dětí musí reagovat na okamžitou situaci přidáním dávky inzulínu v případě vzestupu, nebo naopak dodáním rychlých cukrů při rychlém poklesu glykémie. Proto byli někteří rodiče nuceni měřit svým dětem krevní cukr glukometrem i 15x denně, což pro celou rodinu představovalo významnou zátěž organizační i psychickou, říká profesor Šumník.
 
Tuto situaci se lékařům daří postupně účinně zlepšovat. Díky technologickému pokroku i částečné úhradě zdravotních pojišťoven se stále více v léčbě diabetu 1. typu uplatňují tzv. kontinuální monitory glykémie. Jde o malé přístroje, které měří koncentraci glukózy v těle pomocí senzoru zavedeného podkožně, a které pravidelně informují své nositele o aktuálních hodnotách. Údaje je možné přenést přes mobilní telefon k rodičům, kteří jsou informováni o aktuálním vývoji a mohou v případě potřeby včas zasáhnout. Systém má v sobě také zabudované alarmy, které dítě s diabetem upozorní, že se jeho krevní cukr dostává mimo doporučené rozmezí. Pokud je senzor navíc spojen s inzulínovou pumpou, může do určité míry automaticky ovládat dávkování inzulínu.
 
Přesná klíčová data o léčbě českých diabetických dětí poskytuje národní registr dětského diabetu ČENDA, který byl spuštěn v roce 2013. Z jeho dat vyplývá, že za posledních 5 let se zlepšila kontrola diabetu u dětí natolik, že riziko vzniku pozdních komplikací pokleslo o více než 30 %. Klíčové parametry získané z registru ČENDA ukazují vynikající kvalitu péče a kontrolu diabetu zcela srovnatelnou s nejlepšími světovými centry. Nikoli náhodou bylo absolutně nejlepšího výsledku dosaženo v roce 2017, kdy se do praxe začaly zavádět kontinuální monitory glykémie. Na základě analýz je tak nezpochybnitelné, že tato nová technologie má na zlepšujícím se trendu významný podíl. Přestože zkušenost s touto technologií mělo dosud pouze 40 % českých dětí s diabetem 1. typu, z nichž přibližně 15 % ji využívá trvale, zlepšení u nich bylo zcela zásadní, skokové. To ukazuje na velký potenciál této metody při dalším zlepšování prognózy dětí s diabetem 1. typu.
 
Fakultní nemocnice v Motole je největší zdravotnické zařízení v České republice a jedno z největších v Evropě. Je rovněž hlavní výukovou základnou studentů    2. LF UK a sídlí zde i některá pracoviště 1. LF UK. FN Motol poskytuje základní, specializovanou a superspecializovanou zdravotní péči a služby v lékařských oborech formou ambulantní a lůžkové péče pro děti, dospělé a seniory. Stavebně ji tvoří dva propojené monobloky (dětská a dospělá část) a několik samostatných pavilonů. Ve FN Motol bylo v roce 2017 na 55 klinikách provedeno více než 1,1 mil. ambulantních ošetření a hospitalizováno téměř 80 tisíc pacientů.
 

Čeští ekologové postavili na Papui Nové Guinei výzkumný jeřáb, slavnostnímu otevření přihlíželi i lesní duchové

Papuánské výzkumné centrum Binatang (New Guinea Binatang Research Centre), které založil a vede český ekolog Vojtěch Novotný z Biologického centra AV ČR, včera slavnostně otevřelo svůj největší výzkumný nástroj – padesátimetrový jeřáb ke studiu lesní ekologie. Tento nově postavený jeřáb se stal osmým na planetě a patří mezi tři výzkumné jeřáby, které jsou umístěny v tropickém deštném lese s chráněným územím. Využívat jej budou pro své biologické a ekologické experimenty vědci z celého světa.

Čeští ekologové postavili na Papui Nové Guinei výzkumný jeřáb, slavnostnímu otevření přihlíželi i lesní duchové

Jeřáb s názvem Kalim Koil Batet (KAKOBA) je 45 metrů vysoký a má padesát metrů dlouhé rameno, díky němuž se badatelé dostanou do korun stromů na rozloze téměř jednoho hektaru lesa. Je postaven v nížinném pralese u vesnice Baitabag v oblasti Madang v severovýchodní části ostrova Papua Nová Guinea. Nákladná a velmi náročná stavba jeřábu v těžko přístupném terénu tropického pralesa byla financována z prestižního evropského grantu profesora Vojtěcha Novotného (ERC Advanced grant), který se zaměřuje na výzkum biodiverzity a složitých vztahů lesních ekosystémů.


 
Čeští ekologové postavili na Papui Nové Guinei výzkumný jeřáb, slavnostnímu otevření přihlíželi i lesní duchové
Jeřáb byl uveden do provozu ve středu 5. prosince při velké celodenní slavnosti, které se zúčastnili reprezentanti všech univerzit a výzkumných ústavů v zemi, politici, média, zástupci místních komunit, ochrany přírody a široká veřejnost. Na ceremonii vystupovaly tři skupiny domorodých tanečníků, vesnická hudební skupina a byli přivoláni i lesní duchové. „Jeřáb je dokonalým příkladem trvale udržitelného projektu.


Stařešina vesnice, na jejichž pozemcích jeřáb stojí, slíbil, že se o něj budou starat až do druhého příchodu Ježíše Krista na zem,“ prozradil Vojtěch Novotný. Jeřáb má i vlastní muzeum a informační centrum, které nabízí výlety do třísethektarového území nížinného pralesa v této oblasti. 

Výzkumná stanice Binatang byla založena v roce 1997 a za dobu své existence si vydobyla mezinárodní prestiž. Soustředí se na poznání biodiverzity tohoto ostrova a zasloužila se mimo jiné i o zpřesnění odhadu počtu druhů hmyzu, které žijí na naší planetě. Výsledky týmu profesora Novotného přispívají k obecnému pochopení ekologických principů. Studium složitých vztahů rostlin a zvířat v tropickém lese, kde spolu na až 500 druzích dřevin může žít 10 tisíc druhů hmyzu, umožňuje lépe porozumět i zjednodušeným lesům u nás doma. Poznatky jsou rovněž důležité pro ochranu biologické rozmanitosti lesů.
 

Odložené životy: Rohingové žijí v zoufalých podmínkách

Odložené životy: Rohingové i po roce žijí v zoufalých podmínkách a čelí nejisté budoucnosti
Uplynul již rok a půl od chvíle, kdy z Myanmaru začali ve velkém utíkat Rohingové do Bangladéše. Postupně jich prchlo přes 700 tisíc. Uvázli přitom v kruhu utrpení a sužuje je špatný zdravotní stav, což je výsledkem špatných životních podmínek v nahodile vzniklých provizorních táborech. Negativní roli hraje i odmítání jejich právního postavení. 

Odložené životy: Rohingové žijí v zoufalých podmínkáchDne 25. srpna 2017 zahájila myanmarská armáda nové operace proti Rohingům, což sebou přineslo rozsáhlé násilí a zkázu, které vyústily v útěk více než 706 tisíc lidí do sousedního Bangladéše. Připojili se tak k více než dvěma stům tisícům těch, kteří uprchli do Bangladéše při předchozích vlnách násilí. Celkový počet Rohingů v bangladéšském Cox's Bazar narostl na více než 919 tisíc.
Lékaři bez hranic tam během dvanácti měsíců poskytli v devatenácti zdravotnických zařízeních nebo mobilních klinikách více než 656 200 zdravotnických konzultací. Zpočátku více než polovinu pacientů ošetřovali kvůli zraněním způsobených násilím. Brzy se objevily další zdravotní problémy související s nehygienickými podmínkami v přeplněných táborech.
 
„Je nepřijatelné, že vodnatý průjem zůstává jedním z největších zdravotních problémů, s nímž se v táborech potýkáme. Infrastruktura, která by pomohla pokrýt byť jen ty nejzákladnější potřeby obyvatelstva, stále není na místě. A to má zásadní vliv na to, jak tam lidé žijí,“ říká Pavlo Kolovos, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Bangladéši.

Bangladéš ukázal výjimečnou velkorysost tím, že otevřel uprchlíkům dveře, avšak po dvanácti měsících je osud Rohingů stále velice nejistý. Hostitelské státy v regionu jim upírají formální právní status. A to navzdory tomu, že jsou uprchlíky a kvůli Myanmaru jsou bez státní příslušnosti. „Vlády a organizace, které se ve věci angažují, je udržují ve stavu neustálé nejistoty a zranitelnosti – činí tak tím, že odmítají uznat právo Rohingů na status uprchlíka, nebo jim dát nějaký jiný právní status," podotýká Kolovos. Kromě toho ti, kteří mají vliv na vládu Myanmaru, nevyvinuli tlak na to, aby Myanmar přestal s pronásledováním Rohingů. Tedy, aby přestal s tím, co vede k jejich vysídlení.

Odložené životy: Rohingové žijí v zoufalých podmínkáchJe to oblast monzunů. A uprchlíci nemají k dispozici pevné stavby
Rohingové jsou už dlouho v Myanmaru vyloučeni ze zdravotní péče, což znamená, že je u nich velmi nízká proočkovanost. Preventivní zdravotní opatření jsou proto zásadní. Očkovací kampaně podporované Lékaři bez hranic přispěly k prevenci vypuknutí cholery a spalniček a k omezení šíření záškrtu. 
„Na přelomu listopadu a prosince 2017 se v táborech potvrdila ohniska žloutenky, spalniček a bohužel také záškrtu. Přitom záškrt díky očkování z planety téměř vymizel. Očkuje se proti němu od roku 1946 a očkovaný člověk neonemocní. Jenže Rohingové nemají přístup ke zdravotní péči už několik generací a očkovaní nejsou,“ přibližuje farmaceut Stanislav Havlíček, který působil na misi Lékařů bez hranic v oblasti Cox´s Bazar od loňského prosince do letošního března.

Snaha o poskytování dlouhodobé a plošné humanitární pomoci je omezena. Děje se tak pod záminkou, že se Rohingové brzy vrátí do Myanmaru. Podmínky, které Rohingové musejí snášet v náhodně budovaných a provizorních táborech, nesplňují mezinárodní humanitární normy. Uprchlíci stále žijí ve stejných dočasných plastových a bambusových přístřešcích, které byly postaveny po jejich příchodu.
„V oblasti, kde jsou běžné cyklóny a monzuny, nemají rohingští uprchlíci k dispozici téměř žádné pevné stavby, což má vliv na jejich pocit bezpečí a důstojnost,“ přibližuje Kolovos. Jeden uprchlík, se kterým Lékaři bez hranic hovořili, popsal, jak zranitelně se jeho rodina v táboře cítí: „Když prší, sedíme všichni spolu, celá rodina (držíme příbytek), aby nám dům neuletěl. V noci je tu hrozná tma, nemáme žádné osvětlení."

Odložené životy: Rohingové žijí v zoufalých podmínkáchVzhledem k násilí, jemuž byli Rohingové v Myanmaru vystaveni (a traumatům, která to způsobuje) je rovněž nedostatečná i péče o duševní zdraví a péče o zranění způsobená v důsledku sexuálního a genderově motivovaného násilí. Komplikace působí také nevyjasněný právní status Rohingů. Kromě toho jsou Rohingové drženi v táborech a většina v nich má špatný přístup k čisté vodě, latrínám, vzdělání, pracovním příležitostem a zdravotní péči.
Je tudíž zapotřebí nalézt trvalejší řešení situace, jelikož vysídlení rohingských uprchlíků pravděpodobně potrvá delší dobu. „Faktem je, že stovky tisíc Rohingů byly vysídleny po mnohá desetiletí v Bangladéši i jinde a může trvat další desetiletí, než se budou moci bezpečně vrátit do Myanmaru, pokud k tomu vůbec dojde. Rozsah a míra utrpení Rohingů si zaslouží mnohem výraznější reakci – na místní, regionální i globální úrovni. Zároveň musí pokračovat tlak na vládu Myanmaru, aby zastavila svou kampaň proti Rohingům," uzavírá Kolovos.

Lékaři bez hranic pracovali v Bangladéši poprvé v roce 1985. Od roku 2009 provozují zdravotnické zařízení a kliniku poblíž provizorního tábora Kutupalong v oblasti Cox's Bazar a nabízejí komplexní základní a pohotovostní zdravotní péči, jakož i lůžkové kapacity a laboratorní služby pro rohingské uprchlíky a místní komunitu. V reakci na příliv uprchlíků do Cox's Bazar Lékaři bez hranic významně navýšili svou přítomnost v oblasti a výrazně rozšířili činnost, která zahrnuje zajištění vody, sanitaci a lékařské služby. Lékaři bez hranic také poskytují zdravotní péči Rohingům a dalším marginalizovaným komunitám v Malajsii a Myanmaru. Jinde v Bangladéši působí ve slumu Kamrangirchar v hlavním městě Dháce, kde poskytují péči o duševní zdraví, reprodukční zdravotní péči, služby k plánovanému rodičovství, poporodní poradenství a také program ochrany zdraví zaměstnanců továren.
 
 

RESUSCITACE JE BOJ S ČASEM I TECHNIKOU

Vteřina, která může člověku změnit život – zástava srdce je nekompromisní. Pak nastává boj s časem, při kterém pro změnu musí být nekompromisní každý s nás. Co nejrychleji musí být zahájena kardiopulmonální resuscitace, jinak dojde u nemocného k odumření mozkových buněk. Základy resuscitace by měli ovládat všichni napříč věkovými generacemi, protože zástava srdce se netýká pouze lidí v důchodovém věku, ale i mladých a zdánlivě zdravých lidí a sportovců. Hlavním faktorem úspěchu je rychlost zahájení a účinnost provedení resuscitace. Jen málo lidí by však resuscitaci provedlo správně. I na to se snaží upozornit Evropský den záchrany života, který si připomínáme 16. října.
 
KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE JE BOJ S ČASEM I TECHNIKOUOnemocnění srdce a cév jsou nejčastější příčinou úmrtí ve vyspělých zemích. Nejdramatičtější formou úmrtí je pak náhlá srdeční smrt. U mužů mezi 60–69 lety věku a s anamnézou srdečního onemocnění se může tato forma vyskytnout až v 8 případech na 1000 obyvatel, ženy pak mají vyšší výskyt náhlých úmrtí ve skupině bez předchozího známého srdečního onemocnění. Díky zkušenostem získaných záznamem EKG při resuscitacích je znám předpoklad, že většina náhlých úmrtí je důsledkem závažných srdečních arytmií jako fibrilace komor. Srdce přestane čerpat krev a důsledkem je rychlá ztráta vědomí, nehmatný pulz a následná zástava dýchání. Pokud není co nejrychleji zahájena kardiopulmonální resuscitace, dojde během 5 minut k odumření mozkových buněk a pro nemocného to má fatální důsledky. Takovému člověku může pomoci každý z nás. „Když někdo upadne do bezvědomí, je primárně nutné zjistit, zda dotyčný dýchá. Pokud ne, snažíme se nejprve rychle zprůchodnit dýchací cesty záklonem hlavy se zvednutím brady, zběžně prohlédnout ústa a odstranit případná cizí tělesa jako zubní náhrady apod. Pokud nemocný sám dýchá a má hmatný pulz, může být umístěn do stabilizované polohy vleže na boku s opakovanými kontrolami životních funkcí. Pokud je pacient v bezvědomí, nereaguje ani na oslovení a na bolestivé podměty, nedýchá, měla by být zahájena co nejrychleji nepřímá srdeční masáž a pokud zachránce umí a chce i umělé dýchání z úst do úst,“ říká PhDr. Lenka Sentivanová, instruktorka kurzu základních dovedností kardio–pulmonální resuscitace IKEM a dodává: „Světovými standardy je uváděna jako ideální frekvence zhruba 10 až 12 dechů za minutu a hrudník by měl být rytmicky stlačován rychlostí 100-120 pohybů za minutu, přičemž stlačení má trvat zhruba stejně co uvolnění komprese. Hrudní kost by měla být stlačována dostatečnou silou tak, aby došlo k jejímu snížení přibližně o 5-6 cm. Masáž srdce a dýchání z úst do úst by mělo být prováděno v poměru 30:2, primární však zůstává masáž srdce, která resuscitovanému dává větší šanci, že zástavu srdce přežije.“
 
KARDIOPULMONÁLNÍ RESUSCITACE JE BOJ S ČASEM I TECHNIKOUPokud je resuscitace úspěšná, pacienta si převezmou zástupci záchranné služby, kteří mu poskytnou odbornou péči, napojí jej na ventilátor, udržují v umělém spánku a předají personálu v nemocnici. „V případě, že je pacientovi obnoveno vědomí, je v Kardiocentru IKEM dále vyšetřen, zda má nebo nemá srdeční onemocnění, které by mu mohli naši lékaři léčit. Ve většině případů pak pacientovi voperujeme tzv. implantabilní kardioverter-defibrilátor, který mu pomůže dát činnost srdce zase do normálu. Jsou však také případy, kdy je zástava srdce pro pacienta natolik zásadní, že mu lékaři musí dát mechanickou srdeční podporu, která je u pacientů s pokročilým srdečním selhání schopna plně převzít úlohu srdce v krevním oběhu a zcela tak pacientovi obnovit dostatečný srdeční výdej,“ podotýká přednosta Kardiocenta IKEM prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., a doplňuje: „Překvapivé je, že se srdeční zástava čím dál častěji objevuje i u zdravého a věkem mladého pacienta do 30 let. Výjimkou bohužel nejsou ani vrcholoví i rekreační sportovci, které by nenapadlo, že je něco podobného může kdy potkat. Základy resuscitace by tak měli umět všichni lidé napříč věkovými generacemi. Každý z nás by měl být připraven poskytnout první pomoc lidem na ulici, kamarádovi ve škole nebo spoluzávodníkovi na běžeckém závodě.“
 
Stěžejním faktorem úspěšného provedení kardiopulmonální resuscitace je rychlost a efektivní účinnost. Pro spoustu lidí je tato problematika stále velkou neznámou a nedokázali by provést všechny úkony správně. I na to se snaží upozornit Evropský den záchrany života, který si lidé napříč zeměmi připomínají vždy 16. října. „Jsem velmi rád, že se Institut klinické a experimentální medicíny připojil svými aktivitami k Evropskému dni záchrany životy a přispěje tak k většímu povědomí o této problematice. Těší mě, že jako největší superspecializované zdravotnické zařízení v této zemi jdeme všem příkladem a všichni naši zaměstnanci napříč zaměřením musí absolvovat kurz základních dovedností kardio–pulmonální resuscitace. U příležitosti konání Evropského dne záchrany života mají možnost absolvovat tento kurz i nejbližší a rodinní příslušníci zaměstnanců,“ uzavírá ředitel IKEM MUDr. Aleš Herman, Ph.D.
 
www.maccafe.cz
Getrun
MacCafe.cz
redakce@maccafe.cz
(c) MacCafe.cz | realizace 3Nicom